Ritornello, řídí Michael Pospíšil
Martin Kaplan - housle, sbor; Václav Luks - horna, varhanní positiv; Ondřej Michal - violoncello; Jan Mikušek - zpěv, cimbálek, varhanní positiv; Tomáš Najbrt - barokní kytara, theorba, sbor; Jan Novotný - basa, flétny; Michael Pospíšil - zpěv, varhanní positiv, bukál, brumle, vábnička; Miroslav Rovenský - horna; Miloslav Študent - arciloutna, barokní loutna, buben, luskání, brumle, zpěv
Slavné potýkání mezi Theatrum a Contemplatio proniká v „baroku“ celý život. Spojovacím mostem mezi těmito dvěma extrémy je uhlazený ceremoniál - Tanec, takže nás ani nemusí v hudbě nikterak zarážet dravost textů obutá v hravost melodií. Hudba vše živě a všudypřítomně podbarvovala, dodatečně komentovala. Paradoxně válka, bitevní vřava, tolik fascinující, byla i přes své nevalné důsledky pro lidi lidmi vyhledávaná. Děsně těsné sousedství triumfu, zdaru a(nebo) zmaru, odedávna nesnesitelně dráždí lidskou zvědavost a vůbec nevadí, že scénář, oběť i vrah jsou předem všeobecně známi - to ostatně není nic obvyklého. Důležitý je rozdíl ve vypravěčích, kolik kdo a jak dokáže do svého příběhu vpravit pletek a zápletek, klamných závěrů a kýžených lichotek.
Lov, původně nutnost, stal se časem krutým sportem, demonstrací bohatství, moci, společenskou událostí, rituálem a „dívadlem“. V baroku se lovilo různě: podle národních charakterů a zvyklostí, vždy však šlo hlavně o podívanou na surovou zábavu a nerovný „zápas“. Ještě asi „nejhumánnější“ byl francouzský způsob lovu, takzvaný „parforsní“, tedy „silový“, kdy za jediného soka drtivé přesily lovců byl předem vybrán jen jediný kus zvěře a podle určitých pevných pravidel, jakési „choreografie", prostě uštván. Exklusivní, nákladný lov ponechal lidem zážitky boje, ale jaksi odsunul ony nepříjemné průvodní jevy boje skutečného, jako jsou například smrt hrdiny, útěk, bída, zrada... I když i zde docházelo a dochází k politováníhodným omylům!
Duchovenstvo prý mělo povolenu jen čižbu. Lov ptáků, podstatně lehčí žánr, byl jim zábavou a hubenému, chudému študentovi nějaký ten upytlačený ptáček jistě pomohl veseleji přežít v nouzi. Jedni i druzí pak měli čas a schopnosti o tom složit a zapsat písně, takže k recepturám lovu samotného psaným loveckou hantýrkou přibyly podstatně srozumitelnější recepty na úpravu krmí z úlovků. Lov, jak vidno, dokázali prožít i požít, prodat i podat. Hudební lovecká vyprávění pak nejspíše zaznívala v okruhu přátel, klášterní komunity nebo mezi studenty, kde nikdo nestál zcela stranou, každý se účastnil, byl „in“. Muzicírování, texty strhující na sebe pozornost už jen svou aktuálností, to jistě byl svět prázdný nudy, kterou zažívá dnešní posluchač tím, že „hudba funguje“ i bez něho. Nikdo nikam nespěchal a rád vyslechl třeba patnáct, padesát a třeba i dvě stě slok písně! Protože se ho prostě osobně týkala. V každém z nás, pravnuku lovce, je nějaká, byť jen „homeopatická” stopa lovu, po které se můžeme vydat hudbou nazpět. Na to jsme spolehli i my, hudebníci při sestavování řady někdy nebezpečně sobě podobných písní. A hle - objevili jsme jejich pestrost. Zahráli jsme si pro baroko tolik charakteristické „divadlo na divadle“ a pokusili se rekonstruovat jakýs „lovecký dýchánek“ v lesním zátiší, například ve Sporckovském altáně „Bon repos“ (= „Ptačí hůrka") u Lysé nad Labem, v duchu doby pohodlně zařízený, umělý a romantický, vybavený snad i vlastní příruční knihovnou, blízkou kaplí a poustevnou a dobře zásobovaný proviantem, hlavně vínem. Možná trochu stereotypní vyprávění „lovců“ jsme se snažili ještě zjednotvárnit jistou souměrností ve sledu písní a také prostřídáním instrumentální hudbou. Dvanáct písní o „lovu světském“, které jsou kvalitní, byť vlastně hudbou diletantskou, jsme „prošpikovali“ jedenácti duetty pro dvě horny. Jejich autorem je velehradský cisterciák P. Christian Hirschmentzel (1638 - 1703) a původně byly určeny pro dvojici klarin, vyšších trompet, ale dobová interpretační licence dovoluje i nám svěřit je lesnicím - „přirozeným rohům“ a transponovat je do různých tónin podle písní. Hybridní forma bicinií v sobě spojuje nutnou znalost profesionální rutiny a diletantského „hračičkovství“, které nám umožnilo různými způsoby komentovat různé nálady písní. Každá píseň má totiž svůj vlastní humor, a v každém textu můžeme rozeznat hned několik rovin sdělení:
1) popisnou, 2) asociační, 3) alegorickou, 4) morální a 5) uměleckou.
První spočívá v rafinovaném a vtipném popisu příběhu, druhá v jeho různém výkladu, například v laškovném výběru slov a paralele k nějakému, třeba milostnému dobrodružství..., třetí v jeho obecnější rovině, jako je oslava lovu, heroismu lovce, obraz marnosti a pomíjivosti Světa, atd. Čtvrtá rovina vždy přináší nějaké morální ponaučení (většinou v poslední sloce), které příběh zpětně zrelativizuje. Pátá pracuje s hudbou a textem. Další a další sloky podkládá stále stejné, nanejvýš varírované melodii, takže obě složky běží chvíli stejno-, chvíli protisměrným vzájemným pohybem v popisnosti. Specifické klima písní je jiné než u běžné společenské písně duchovní, například v Michnově Loutně české, jiné než v písních bakchantských, třeba masopustních, i když mohly znít vedle sebe. Vyžadují jinou interpretaci, jinou „manýru“ (tedy zvukové „dešifrování“ zápisu), jiný čas a hlas... Jedno mají však všechny tyto žánry společenské písně společné: směr pohledu. Příjemným způsobem chystají svého „spotřebitele“ na Smrt. Proto toto jediné doporučení, milý poslouchači, milý lovče, prosím, nepřehlídni: Neboť jakkoliv na ptáky jsme krátcí, tuto stopu neztrať ze zřetele, abys (třeba jen se svou vlastní anjelskou) „vyvolenou jágr-partají“ dospěl až Vzhůru nad Ptáky!
Cyklus dvanácti + 1 písní je sestaven jako „poslechová” hudba: aktéři - zpěváci, například šlechtičtí diletanti, baví společnost hudebními žerty a dva profesionálové (například šporkovští Svída a Röhling - nebo Rohlík?) „uklizení za altánem” vsouvají mezi písně svá interludia. Hodina hudby je zahájena a zakončena dvěma intrádami z okruhu hraběte Sporcka: první je známá píseň řádu svatého Huberta, patrona lovců, která se vyskytuje v mnoha různých variantách, poslední pak je takzvaná „bonreposká píseň". Známé melodii byla podkládána řada různých textů, jako rozjímavá zastavení u různých stavů v „Tanci Smrtí” (1721, báječně se doplňující s velkolepým stejnojmenným cyklem rytin Michaela Jindřicha Rentze) nebo dokonce „otčenáš"... Do vyprávění nás rychle uvede nehorázný vstup selského synka (Rusticus = sedlák, křupan), který si přichází (asi) rektorovi koleje stěžovat na jarní lovecké řádění studentů asi tak stejně starých, jako je on sám. Po desateru zastavení o jednotlivých „pádech", tak, jak je popisují jednotlivé písně, se mu dostane na stejnou melodii a stejná slova pádné odpovědi, inu: „na hrubý pytel hrubá záplata". Píseň s malými obměnami znívala v klášteře benediktinů v Kladrubech i u premonstrátů na pražském Strahově. Čtyři písně ranní (č. 4, 6, 8 a 10) poměrně důkladně popisují techniku lovu a většinou větší počet slok jsme, žel, pro naši nahrávku museli poněkud redukovat. „Jára-da-cimrmanovský” slogan „Vzhůru dolů!” citovaný v mnohasmyslné písni O Zajíčkovi potěší jistě nejednoho znalce, byť jde evidentně o směr kosmopolitní, přiznáme-li thesi, že země je kulatá. Píseň o Ptáku a Kabátu (č. 12) má naopak jen jednu sloku, takže o co vlastně běží dál, si může každý básník hbitě doplnit sám. My jsme ji rozvinuli instrumentálně, beze slov. Známá rozverná píseň o Sojce (č.14) je vytištěna pod číslem 5 v takzvané „kolowratské” sbírce až roku 1825, ale píseň je nesporně starší a myslím, že vhodně doplňuje a rozvíjí píseň předcházející a zpestřuje jinak záměrnou unylost vyprávění. Naproti tomu píseň o Srňátku (v originálu „De Cerva") se zatoulala i do pozdních edicí (1727, 1764) tzv. Steyerova kancionálu jako nářek Madony pod Křížem - „hudba k pietě". Symbolická paralela, nářek laně, srny nad ztrátou koloucha, existuje ve dvou blízkých variantách. Svěřili jsme je obě střídavě po slokách jen jednomu zpěvákovi, ale zato dvěma theorbistům. Smutek se snažíme ještě prohloubit v písni o Drozdu (18), doprovázené jakýmsi „lamentózním” ostinátním basem a v dohře, zčásti improvisovaném ritornellu, jejž jsem si dovolil nazvat „tombeau pour le tourd” (náhrobek pro Drozda). Například pod vlivem vína se může melancholie „převrátit” do bujaré nálady. Sem patří i píseň o Blechách - ostatně je to také lov! Jako doplňkovou četbu vřele doporučuji 6.kapitolu třetí knihy románu „Simplicius Simplicissimus” (H. J. Chr. von Grimmelshausen: „Der abenteuerliche Simlicissimus", 1669), jejímž pendantem může být i naše „vojanská” píseň jistě z třicetileté války. Opilecky ještě dál pokračuje píseň o Kozličkovi (22), jejíž příběh se odehrál i u mých venkovských sousedů! Poslední ze „světských písní", „Responsum ad querelam rustici” ("odpověď k brblání řupana"), jsem anoncoval u písně první: na melodii stížnosti, kterou hudebně přednesl selský synek, téměř právnicky mazaně a důkladně zesumírovaná odpověď hájí drobná pytláctví študentů. Podobné hříchy řešili nadřízení zřejmě pořád, například v Jindřichově Hradci. Aby zůstal zachován smysl obou písní, rádi jsme ve stížnosti i v replice zachovali původní počet slok. Jako třináctá, ukazující symbolicky do jiného světa, stojí píseň o Jeleňovi; stylově jsme ji uvedli radostným „bourré” od loutnisty a varhaníka kláštera benediktinů ve Svatém Janu pod Skalou, P. Ivana Jelínka. Torso loutnové suity je možné rekonstruovat různě; tato varianta vzniklá spoluprací zúčastněných pánů hudebníků, rozvinula zápis v loutnové tabulatuře do malého ansámblu sólových houslí, dvou „přirozených (lesních) rohů", violoncella a loutny. Celé ostatní pestré Jelínkovo dílo ale ještě čeká na své znovuvzkříšení... Za naším „Jeleněm” v poslední písni, inspirované 42. žalmem „Sicut cervus desiderat...” ("Jako řve Jelen po tekutých vodách..."), poběžíme přes Egypt a Kalvárii až do Nebe. Lovecké motivy v duchovní literatuře (viz dvě kázání J. Nep. V. Steydla,1723 a J. F. Procházky de Lauro,1724 z kláštera Hájku u Prahy) a v hudbě (A. V. Michna: Mariánská Myslivost, Česká Mariánská Muzika, 1647) jsou zde ještě rafinovaněji rozvinuty: český text na zajímavé veršové schéma ABBACDDC doslova hýří biblickými i tradovanými symboly zašifrovanými do hutné lovecké „hantýrky". Pestrý francouzský styl písňové melodie ostře kontrastuje s ostatními, „světskými” písněmi, jako by koloroval rytinu, nebo vyplňoval obrysy dané francouzskou první a poslední instrumentální znělkou, intrádou.
Michael Pospíšil
Další nahrávky Michaela Pospíšila a jeho souboru Ritornello:
Slavné potýkání mezi Theatrum a Contemplatio proniká v „baroku“ celý život. Spojovacím mostem mezi těmito dvěma extrémy je uhlazený ceremoniál - Tanec, takže nás ani nemusí v hudbě nikterak zarážet dravost textů obutá v hravost melodií. Hudba vše živě a všudypřítomně podbarvovala, dodatečně komentovala. Paradoxně válka, bitevní vřava, tolik fascinující, byla i přes své nevalné důsledky pro lidi lidmi vyhledávaná. Děsně těsné sousedství triumfu, zdaru a(nebo) zmaru, odedávna nesnesitelně dráždí lidskou zvědavost a vůbec nevadí, že scénář, oběť i vrah jsou předem všeobecně známi - to ostatně není nic obvyklého. Důležitý je rozdíl ve vypravěčích, kolik kdo a jak dokáže do svého příběhu vpravit pletek a zápletek, klamných závěrů a kýžených lichotek. 
