Antonín Dvořák (1841 - 1904)
Smyčcové kvartety

F10114   [8595017411427]   vyšlo 6/2002   VYPRODANÉ

Antiquarius Quartet Praga
Václav Návrat - housle (Franz Anton Wild, Brunn 1792)
Simona Tydlitátová - housle (Johann Christian Partl, Wien 1791)
Ivo Anýž - viola (Michael Wuller, Pragae 1785)
Petr Hejný - violoncello (Pellegrino Zanetto, Brescia 1581)

„…a říkám Vám předem s poněkud prorockou jistotou, že půjdou světem.“
Když Antonín Dvořák (1841–1904) začínal psát úvodní takty Smyčcového kvartetu Es dur, op. 51 (dle titulní strany autografu víme, že 25. prosince 1878), jistě by nechtěl být vyrušován. Pokud si však představíme, že bychom se tehdy sedmatřicetiletého skladatele během pracovní přestávky v jeho pražském bytě v Žitné ulici zeptali „Mistře, kolikátý smyčcový kvartet už vlastně píšete?“, správnou odpověď (desátý) by mohl nanejvýš s velkým štěstím uhodnout. Jistě však dobře věděl, že žádná z jeho předchozích (devíti) kvartetních kompozic ještě nikdy nebyla provedena veřejně; některé z nich slyšel pouze při soukromých provedeních. Dobře také věděl, že ho jako skladatele pro toto komorní obsazení zatím de facto nikdo nezná… Přesto Dvořák dále pokračuje v práci na desátém kvartetu. Ví totiž také, že se právě nyní začíná blýskat na lepší časy: už za čtyři dny, tj. 29. prosince, bude v Praze veřejně proveden jeho a moll kvartet, op. 16 (sedmý). Primárius Antonín Benewitz se svými spoluhráči určitě už intenzivně zkouší. Především pak Dvořák před měsícem obdržel dopis (z 27. 11.) od jednoho z nejvýznamnějších německých hudebních kritiků Louise Ehlerta, který do té doby neznámého skladatele nyní v Německu proslavil: "V Berlíně vyvolala má poznámka doslova útok na obchody s hudebninami a Vám - říkám to bez přehánění a vychloubání - udělala během jednoho dne jméno. Dejž to nebe, aby velké mínění, které mám o Vašem talentu, se plně potvrdilo."
     Dílem, jež Ehlert v této "poznámce" v Berliner National-Zeitung s obdivem i vtipem pochválil, byly Slovanské tance, které právě vyšly v Simrockově nakladatelství ve verzi pro klavír na čtyři ruce. A podobně zapůsobily Slovanské tance pravděpodobně i na houslistu Jeana Beckera, primária proslulého Florentinského kvarteta, neboť si u Dvořáka objednal kvartet v slovanském stylu. Národní, lokálním koloritem ozvláštněná díla byla v 19. století oblíbeným, žádaným artiklem. Avšak způsob, jakým se dokázal tohoto úkolu zhostit Dvořák, výrazně převyšoval obvyklý kompoziční standard. Také u Dvořákova "Slovanského" kvartetu je sice možné jednoduše pojmenovat řadu vnějších, dobře patrných znaků poukazujících k vybraným folklórním modelům, rozhodně zde však nenajdeme doslovně převzatý lidový motiv či téma. Hlavně je ale ve struktuře díla podstatná především značná míra individuální dvořákovské stylizace a způsob utváření výsledného celku. To, že Dvořák pracuje v první větě s polkovým tématem, v druhé s dumkou a rychlým dílem ve stylu furiantu, že třetí věta je nesena ve stylu slovansky zabarvené romance a hlavní téma finální věty je stylizovanou slovanskou skočnou, je pravda. Samo o sobě to však nic neříká o tom, jak dovedně Dvořák využívá významnějších a mnohem obecnějších parametrů, zejména pro český folklór tolik typických (symetrie, opakování, tonální vztahy atd.). Alespoň pro ilustraci: co třeba takový detail, jakým jsou první dva takty úvodní věty? Jedná se vůbec o "pouhý" detail? Vždyť z tohoto prostého arpeggiového rozkladu tonického kvintakordu Dvořák odvíjí následující tematické dění - z doprovodu nechává nejen vzápětí vyrůst hlavní téma, ale později i další tematické tvary.
     "Slovanskému" kvartetu se na rozdíl od kvartetů předchozích již dostalo okamžitého přijetí, a to jak k tisku (u Simrocka), tak i k celé řadě špičkových provedení - nejprve privátně Joachimovým kvartetem v Berlíně (29. 7. 1879) a Hellmesbergerovým ve Vídni, poté poprvé veřejně v Praze (17. 12. 1879, A. Sobotka) a nakonec i samotným objednavatelem, Jeanem Beckerem a jeho Florentinským kvartetem.
     Zmíněný Louis Ehlert Dvořákovi tehdy (19. 10. 1879) z Wiesbadenu psal: "...ve Vašem sextetu [op. 48] a kvartetu [op. 51] jsem poznal díla, jaká jsem si vždy od Vás přál. Je to mistrovské a hodné nejvyšší pocty. Přítel Řebíček je tuto zimu zde provede a říkám Vám předem s poněkud prorockou jistotou, že půjdou světem."
     Kromě řady podobně obdivných reakcí se na Es dur kvartet vyskytlo i nemálo nepříznivých hodnocení. Mnohem více odmítavých reakcí však později zaznělo (a nezřídka zaznívá ještě i dnes) na adresu Smyčcového kvartetu F dur, op. 96, jež bývá nazýván "Americký". Po symfonii "Z Nového světa" se jedná o druhé dílo vzniklé za Dvořákova amerického pobytu v letech 1892-95. Kvartet však nevznikl v New Yorku, kde Dvořák působil jako ředitel Národní konzervatoře hudby, nýbrž během prázdninového pobytu ve Spillville. Ke zrodu díla se bezprostředně váže vzpomínka Dvořákova syna Otakara na otcův překvapivý povel k návratu domů, přestože s rybařením na skladatelově oblíbeném místě teprve začali. Dvořák měl totiž manžetu u košile už celou popsanou notami a museli se rychle vrátit, aby je přepsal. Práci na náčrtu kvartetu potom dokončil v rekordně krátké době pouhých tří dnů (!) a vypracování celé partitury mu zabralo jen dva týdny. K tvůrčí inspiraci v zemi za oceánem Dvořák lapidárně poznamenal: "...tyto skladby ["Novosvětská", F dur kvartet a Smyčcový kvintet Es dur, op. 97] nikdy bych tak nenapsal, kdybych byl Ameriku neuviděl."
     V užívání pentatoniky, sníženého sedmého stupně v mollové tónině, v práci se synkopami atp. lze sice sledovat vědomé užívání exotických prvků. Představuje to však - odhlédnuto od faktu, že je zde americká specifičnost problematická - pouze výchozí inspirační materiál. Ještě podstatnější záměr svěřoval Dvořák později (11. 3. 1895) např. skladateli J. B. Foersterovi: "Když jsem to kvarteto v roce 1893 v české osadě Spillville (1200 mil od New Yorku vzdálené) psal, chtěl jsem jednou napsat něco hodně melodiózního a jednoduchého a pořád jsem měl tatíčka Haydna před očima, a proto to tak jednoduše dopadlo."
     Je nasnadě, že zkomponovat něco takto "jednoduchého" není vůbec tak jednoduché. Tato Dvořákova "nakomponovaná jednoduchost" stojí zcela na opačném pólu než banalita. Bohatství melodických nápadů v celém kvartetu (rozteskněná atmosféra žalobné písně druhé věty!), je s obdivuhodnou přirozeností hravě vpleteno do živých rytmických struktur. Vpravdě populární a přístupné dílo, a právě to mu bývá někdy vytýkáno, je ve skutečnosti dokonale vybroušeným mistrovským kusem. Zcela příznačná je pro F dur kvartet jeho stručnost: je nejkratší nejen ze všech Dvořákových kvartet, ale v náročnějších druzích komorní hudby je dokonce nejkratším Dvořákovým dílem vůbec.
     Tak jako "Slovanského" kvartetu se i kvartetu "Amerického" tehdy ujali přední interpreti. V první řadě samozřejmě hned na americké půdě prestižní Kneiselovo kvarteto, které dílo 1. 1. 1894 v Bostonu premiérovalo a na den přesně o rok později hrálo F dur kvartet již po padesáté. Ve špičkových koncertních nastudováních rozhodně nezaostávala ani Evropa, ale Dvořákova hudba se významně šířila i jinými "cestami". K nim tehdy běžně patřilo i domácí muzicírování, nejčastěji čtyřruční hra na klavír, "předchůdce" dnes již tolik rozšířených zvukových nosičů. Mimochodem právě tyto momenty patří k pochopení vnímání hudby dané doby v mnohem větší míře, než si většinou běžně uvědomujeme. Výborně a s velkou zálibou hrála čtyřručně například choť architekta a stavitele Josefa Hlávky Zdeňka Hlávková s čerstvou absolventkou vídeňské konzervatoře Ellou Správkovou. Z Prahy paní Hlávková Dvořákovi do New Yorku hrdě sdělovala (4. 2. 1895): "Kneisl hrál F dur kvartet padesátkrát, ale hraje ho jednou za večer - my ho ale hrajeme čtyřikrát za jedno odpoledne, jsme tedy nad Kneisla a pořád se nám líbí - a každému, komu ho hrajeme."

Jan Kachlík