Alžbětinský dvůr v Londýně
Francouzský královský dvůr v Paříži
Německé šlechtické kapely
Italská dvorská hudba
Hudba španělského zlatého věku
Renesanční hudba v Čechách
ROŽMBERSKÁ KAPELA, umělecký vedoucí Mario Mesany
Pavel Polášek: zobcové flétny, kamzičí a křivé rohy, pumort, šalmaj, měchuřinová píšťala, percussion
Šárka Langerová-Hůlová: kvinton, zpěv, trumšajt, šajtholt
Libor Žídek: zpěv, křivé rohy
Eva Kaniaková: kvinton, saracenská loutna, kamzičí a křivé rohy
Mario Mesany: zobcové flétny, kamzičí a křivé rohy, šalmaj, měchuřinová píšťala, niněra, dudy, xylofon
Zbyňka Šolcová: harfa, šajtholt, regál, zvonky, percussion
a hosté: Věra Mikulášková: viola da gamba
František Pok: cink, dudy
Michal Verner: zobcové flétny, kamzičí a křivé rohy, dulcian
Šlechtický dvůr byl v renesančním světě oázou a v této oáze se výtečně dařilo všem druhům umění. A hudba zde byla rostlinou jíž se dostávalo zvláštní péče. Toto býlí mnoho tváří nebylo pouze růží – pro vůni a ozdobu, ale také rozmarýnou – pro okořenění každodenních i mimořádných okamžiků. Ano, byla také mandragorou – léčivem na nejroztodivnější neduhy.
A přesto, že lze říci, že hudba byla neoddělitelnou součástí dvorského ekosystému, byla míra zastoupení při různých šlechtických sídlech proměnlivá. To nezáviselo jenom na rozložitosti oázy – velikosti panství, a na dostatku vláhy – bohatství pokladny, ale také na vydatnosti půdy – komponistech a hudebnících. V mnoha ohledech rozhodující pak byla kultivovanost a šikovnost zahradníka – urozeného pána. Proto i malý panský dvůr byl leckdy hudebně bohatší a plodnější, nežli císařské sídlo.
Však také povinnou literaturou každého dvořana byla Kniha o dvořanovi Baldesara Castigliona (1478-1529) v níž jeden z účastníků vznešené diskuse praví: “A vězte, že se svým dvořanem nebudu spokojen, nebude-li také hudebníkem, a dokud, kromě všeobecné znalosti a schopnosti číst z listu, nebude sblížen s různými nástroji; poněvadž, zamyslíme-li se nad tím, žádný odpočinek nepomůže unavenému a medicína skleslému na duchu lépe, než právě hudba; a to zejména u dvora.“ Radno připomenout, že jde o jednu z nejvíce překládaných knih šestnáctého století, a její myšlenky tedy byly rozšířené i v zemích, z nichž nám Rožmberská kapela přináší několik svazečků bylin pro osvěžení mysli a potěchu srdce.
Snad nejoblíbenějším nástrojem alžbětinské Anglie byla loutna, vždyť i sama její výsost Alžběta I. (1558-1603) byla zdatnou loutnistkou a nechala se s loutnou dokonce i portrétovat. Je pověstná tím, že se obklopila ne jedním ale hned několika virtuózy tohoto jemného nástroje. Mezi ně patřil i Anthony Holborne (1566-1602), jenž ovšem byl znám i jako autor rafinovaných pětihlasých tanců vytištěných v Londýně roku 1599. Ne náhodou zrovna jemu byla dedikována jedna z písní bezpochyby nejslavnějším loutnistou své doby Johnem Dowlandem (1562-1626). Ten však, patrně z konfesijních důvodů, mezi královniny favority nepatřil a proto jej jedno z prvních dvorních zaměstnání, ač ne na dlouho, přivedlo na dvůr vévody z Brunšviku-Lüneburku do německého Wolfenbüttelu. Právě zde žil a tvořil kapelník a skladatel Michael Praetorius (1571-1621). Nebyl sice zaměstnán ve dvorním prostředí, ale i přesto jeho sbírka Terpsichore sestává pouze z tanců a představuje jednu z nejbohatších dobových antologií taneční hudby. Skladby v ní otištěné, a povětšinou Praetoriem upravené, pocházejí z celé tehdejší Evropy a úvodní skupinou tanců jsou u dvora velmi oblíbené bránly. Tento tanec s rustikálními rysy má svůj původ ve Francii a název připomíná jeho kývavý charakter. Zábavně však asi nepůsobila jen jeho pololidovost ale i starobylost. Dlouhou tradici lze vystopovat v některých rukopisech již z konce 15. století, později však zejména v taneční škole Orchésographie Thoinota Arbeaua (1520-1595) navazující na skladatelský odkaz Claude Gervaise (?-1560). U Arbeaua popisovaný tanec Les Bouffons – Šašci, je však tancem mečovým a uchovává v sobě ještě mnoho z maurského tance Moresca, tolik rozšířeného na iberském poloostrově a připomínajícího dávné boje křesťanství a islámu.
Je to právě za vlády Ferdinanda Aragonského a Isabelly Kastilské (oddáni 1469) kdy španělská hudba nabývá větší svébytnosti a zvláště velkou oblibu zaznamenávají vokální villancico a romance. Villancico, skladba většinou dvoudílná exponované melodie, zpracovávalo nezřídka taneční témata a proto snad bylo odívané tak často do instrumentálního hávu. Přední osobností tehdejšího hudebního života byl rodák ze Salamanky Juan del Encina (1468-1529), jenž vedl kapelu vévody z Alby v nedalekém Tormes, kde kromě hudebních děl uvedl také celou řadu pastýřských her se zpěvy na vlastní texty. Během své cesty do Říma roku 1500 se seznámil s tvorbou svých italských kolegů a sám tak přispěl k infiltraci italských madrigalů do Španělska.
Apeninský poloostrov byl, co se hudby dotýče, jednou velikou zahradou a z jejích různých koutů se nám zde snesla například révová ratolest florenťana Mattea Rampolliniho (cca.1505-1550), čtyřlístek bolognského Adriana Banchieriho (1568-1634), či z pultu na tržišti spadnuvší květináček šalvěje veronského Marca Cary (kolem 1475-1525). Bergamasca nám zase vůní čerstvě uvařené polenty připomíná tehdejší horkou novinku - turecké zrno neboli kukuřici. A kdo by si s tóny tance La montagnura nevzpomenul na sametově masité lístky horského netřesku.
Dosud jsme se setkávali hlavně s rostlinstvem místním. Do Čech, které od roku 1583 hostily dvůr císaře Rudolfa II., byla přilákána celá řada význačných hudebníků, z jejichž tvorby mnohé semínko úspěšně vzklíčilo a dalo své plody. Jako tomu bylo například v případě císařského vicekapelníka Jacoba Regnarta (kolem 1540-1599) jehož tříhlasé německé villanelly nejen že se záhy rozšířily, ale dokonce byly i opatřovány českými texty. Podobně lze v rukopisech psaných českými hudebníky nalézt úpravy skladeb Giovanniho Giacoma Gastoldiho (kolem 1550-1622).
Pavel Polášek: zobcové flétny, kamzičí a křivé rohy, pumort, šalmaj, měchuřinová píšťala, percussion
