Jan Zubryckyj - zpěv, kytary
Peter Binder - kytary; Rastislav Uhrík - kontrabas; Daniel Šoltis - bicí nástroje
Sára Vondrášková - zpěv (9); Josef Štěpánek - kytary (1,3)
"Učím se od Boha dívat se do vzduchoprázdna," zpívá Jan na albu Tichý telegraf. Nizozemský klavírista Misha Mengelberg se svěřil, že on se učí hrát na piáno od svého kocoura, když pozoruje, jak chodí nazdařbůh po klaviatuře. Zubryckého Bůh je evidentně Mengelbergův kocour: oba pomáhají zbavit se ambicí, natočit album stejně samozřejmým gestem, jakým skočí kočka do kláves. V jejím skoku tkví mimochodem nepřekonatelná průrva mezi báječným světem showbyznysu a autorskou písničkou: ta druhá má cíl sama v sobě, stejně jako veškeré další umění. Kocour ani písničkář se neptají, jakou cílovou skupinu má jejich hledění do vzduchoprázdna. Jen zírají - a my ostatní se přidáváme, neboť mají dar zírat dobře.
Dřív jsem měl značný odpor k průvodním textům na albech, které tvrdily, že výsledek je dobrý nebo povedený. Byl jsem přesvědčen o lacinosti tak alibistické cesty, která se podobá spíš reklamě. Dnes začínám tušit, jak moc jsem se mýlil. Je to účinný způsob, jak se vyhnout bližšímu pojmenování, které by posluchačům zúžilo svobodu brát si z písně po svém, co kdo chce a potřebuje. "Neříkej mi Velký Bratře," odmítají první slova tohoto alba, a já to beru i jako oslovení posluchačů. U těchhle písní, rozbíhavých do mnoha dílčích obrazů a sklenutých většinou hned několika vnitřními oblouky, nikdo nediktuje jediný výklad. Když jsem se ptal Jana Zubryckého, v čem spočívá jeho povolání, řekl: "Realizuji vize druhých. Pracuji s architekty: jejich návrhy proměňuji ve skutečnost." Není snad ani třeba dodávat, že v písních (plných paradoxů) se autor paradoxně odreagovává opakem: skutečnost proměňuje v návrhy, asi jako se světlo rozkládá přes krystal. Takové písně nejsou pro každého, o čemž Jan ví a píše: Poselství svobody vložené do praku "někoho pohorší, někoho zahřeje".
Z pódia zpívá jediný muž, promlouvá však ke každému posluchači zvlášť. Písně jsou to dobré, ale tím všechno jen začíná. Zbytek je na nás.
"Učím se od Boha dívat se do vzduchoprázdna," zpívá Jan na albu Tichý telegraf. Nizozemský klavírista Misha Mengelberg se svěřil, že on se učí hrát na piáno od svého kocoura, když pozoruje, jak chodí nazdařbůh po klaviatuře. Zubryckého Bůh je evidentně Mengelbergův kocour: oba pomáhají zbavit se ambicí, natočit album stejně samozřejmým gestem, jakým skočí kočka do kláves. V jejím skoku tkví mimochodem nepřekonatelná průrva mezi báječným světem showbyznysu a autorskou písničkou: ta druhá má cíl sama v sobě, stejně jako veškeré další umění. Kocour ani písničkář se neptají, jakou cílovou skupinu má jejich hledění do vzduchoprázdna. Jen zírají - a my ostatní se přidáváme, neboť mají dar zírat dobře. 