Petr Rajnoha - varhany firmy Tuček-Voit, 1912 (Smetanova síň Obecního domu v Praze)
Josef Klička (1855-1937) byl jednou z nejvýznamnějších osobností české varhanní tvorby z období romantismu. Během svého života vytvořil velké množství skladeb pro varhany, sbor, komorní ansámbly i sólové nástroje s průvodem klavíru. Josef Klička dokázal jako první skladatel u nás přenést své orchestrální cítění do varhanních skladeb. Již v mládí se zabýval dirigentskou činností a zvuk orchestru velmi miloval. V jeho skladbách se tak uplatňovalo pozdně romantické hudební myšlení odrážející nejen Smetanovu, ale i Listovu a Wagnerovu tvorbu. Na varhanické škole, kam byl Klička přijat v roce 1885, vyučoval kromě hry na varhany rovněž i orchestrální instrumentaci a hru partitur. Praktické zkušenosti předtím nabíral při dirigování Kramuelovy a Švandovy divadelní společnosti a jako druhý dirigent orchestru Prozatímního divadla. Pro Kličkův umělecký vývoj i jeho orchestrální zaměření mělo zásadní význam postavení varhan v Rudolfinu. Na těchto varhanách začal záhy koncertovat i komponovat. Klička se tak stal naším prvním varhanním skladatelem – virtuózem, který se umělecky uplatňoval v prostředí koncertního sálu. Jako první u nás prováděl virtuózní skladby své, Lisztovy, Rheinbergerovy, Bossiho, Widorovy, Guilmantovy, Saint-Saënse aj. Orchestrální styl jeho varhanních kompozic se projevuje například snahou po sytém a silném zvuku, emotivními vzruchy, porušením dlouhodobě zažité hierarchie těžkých a lehkých dob, výskytem dlouhých gradačních ploch i převedením pozornosti na zdvihy (předtaktí).
Legendy D dur a d moll vznikly bezprostředně poté, co Klička provedl Saint-Saënsovy Tři bretaňské rapsodie v Rudolfinu. Je možné se domnívat, že Legendy byly inspirovány těmito skladbami, neboť mají společné některé prvky. Legenda D dur se rozezní hned v úvodu plnými akordy s hlavní melodií, posléze dynamika ve skladbě slábne. Celkově tak převažují jemné a barevné hlasy. Legenda d moll vyrůstá ze stejného klidu, ve kterém Legenda D dur končí, je však záhy převedena do mohutného Tutti, které vytváří archaický dojem. Skladba je postavena na nápěvu lidové písně „Ej lásko, lásko“. Střední část této skladby se odvíjí v 5/4 taktu a má rovněž příjemný charakter lidové písně. Podobně jako v předchozí Legendě D dur však skladba končí do ztracena a její uzavření tak nemusí působit na posluchače uspokojivě. Z tohoto pohledu je možné vyvodit závěr, že podle vzoru Saint-Saënsových Tří bretaňských rapsodií měl Klička v úmyslu vytvořit Tři legendy. Třetí legendou v tomto smyslu se stává o šest let později napsaná Fantasie na chorál „Svatý Václave“.
K příležitosti konání koncertu Župy sokolské ve Vídni, kam byl Josef Klička pozván k účinkování, vznikla v roce 1908 Legenda h moll. Nemá tedy přímou spojitost s předchozími Legendami D dur a d moll, ale je skladbou samostatnou. Zajímavé je, že ji Klička před koncertem nestihl dokončit, takže ji nakonec na koncertě nehrál. Poprvé ji hrál v Obecním domě až téměř čtyři roky po dokončení. Legenda h moll má výrazné téma znějící hned v úvodu trompetovým rejstříkem. Její výstavbu korunují dvě mohutné gradace, mezi nimiž jsou barevně odlišné lyrické plochy, z nichž druhá je výjimečná harfovou stylizací.
Největší Kličkovou skladbou a zároveň vůbec největší varhanní skladbou u nás je Sonáta fis moll. Je sestavená ze čtyř vět, které jsou ve vzájemném kontrastu. Skladba vznikla v roce 1917 a krátce po jejím vzniku ji na varhanách ve Smetanově síni Obecního domu premiéroval Kličkův nejlepší žák Bedřich Antonín Wiedermann. První věta Sonáty je vystavěna v sonátové formě reflektující Kličkovy dřívější Koncertní fantasie. Druhá věta je lyrická a jistou spojitost bychom nalezli v druhé větě Kličkova Koncertu d moll pro varhany a orchestr z roku 1909. Technicky velmi náročná je třetí věta – Toccata. V ní Klička začíná měnit svůj zažitý kompoziční styl a větu staví na polyfonickém vedení hlasů. Romantická rozbujelost přesto dvakrát převládne v dramatických vrcholech. Závěrečná věta je uvedena mohutnou introdukcí, na kterou navazuje Passacaglia. I zde se Kličkův styl posouvá k bachovsko-regerovské polyfonii. Nový rozměr racionálního hudebního vyjadřování tak prohloubí Kličkovu kompozici natolik, že ani po takřka čtyřiceti minutách neztrácí skladba na hudební sdílnosti.
Petr Rajnoha
Dispozice varhan "Tuček-Voit" z roku 1912
v Obecním domě v Praze
Josef Klička (1855-1937) byl jednou z nejvýznamnějších osobností české varhanní tvorby z období romantismu. Během svého života vytvořil velké množství skladeb pro varhany, sbor, komorní ansámbly i sólové nástroje s průvodem klavíru. Josef Klička dokázal jako první skladatel u nás přenést své orchestrální cítění do varhanních skladeb. Již v mládí se zabýval dirigentskou činností a zvuk orchestru velmi miloval. V jeho skladbách se tak uplatňovalo pozdně romantické hudební myšlení odrážející nejen Smetanovu, ale i Listovu a Wagnerovu tvorbu. Na varhanické škole, kam byl Klička přijat v roce 1885, vyučoval kromě hry na varhany rovněž i orchestrální instrumentaci a hru partitur. Praktické zkušenosti předtím nabíral při dirigování Kramuelovy a Švandovy divadelní společnosti a jako druhý dirigent orchestru Prozatímního divadla. Pro Kličkův umělecký vývoj i jeho orchestrální zaměření mělo zásadní význam postavení varhan v Rudolfinu. Na těchto varhanách začal záhy koncertovat i komponovat. Klička se tak stal naším prvním varhanním skladatelem – virtuózem, který se umělecky uplatňoval v prostředí koncertního sálu. Jako první u nás prováděl virtuózní skladby své, Lisztovy, Rheinbergerovy, Bossiho, Widorovy, Guilmantovy, Saint-Saënse aj. Orchestrální styl jeho varhanních kompozic se projevuje například snahou po sytém a silném zvuku, emotivními vzruchy, porušením dlouhodobě zažité hierarchie těžkých a lehkých dob, výskytem dlouhých gradačních ploch i převedením pozornosti na zdvihy (předtaktí).
