SCHOLA BENEDICTA, řídí JIŘÍ HODINA
Hana Blažíková, Ivana Brouková, Ludmila Hošková, Klára Jelínková, Renata Pušová, Barbora Sojková, Pavla Štěpničková, Tereza Wollnerová
Dramaturgie programu se opírá o jednu z nejvýznamnějších nadací krále Václava II., založení cisterciáckého opatství na Zbraslavi, zvaného Aula Regia. Prostřednictvím autentického slova – recitace básnických pasáží ze Zbraslavské kroniky 1) – a hudby si přiblížíme významné okamžiky života Václava II.
Symbolicky začínáme královskou korunovací jako radostným návratem přemyslovského panovníka na český trůn. Vlastní akt korunovace byl stanoven na svatodušní neděli 2. června 1297. V pražském katedrálním kostele jej provedl arcibiskup Gerhard Mohučský coby představený arcidiecéze, k níž patřilo pražské biskupství. Obrazně můžeme text konduktu Baculi sollempnia 2) o radosti z Otce zrozeného Syna přenést i na obnovení suverenity Českého království. Píseň Hospodine, pomiluj ny, v době svého vzniku volný překlad zkrácené litanie ke Všem svatým, plnila po celý český středověk roli „státní hymny“ a zaznívala při různých slavnostních ceremoniích. V době Karla IV. byla dokonce součástí korunovačního řádu. Pochází asi ze začátku 11. století. Antifona Domine, in virtute tua má v záhlaví přípis In receptione regis, a tak můžeme předpokládat, že se prováděla vždy v přítomnosti krále ve svatovítském kostele, a to již na sklonku 13. století. „Nemohlo se zasnoubit slavněji lidské tělo. Raduj se, nová choti!“, vyzývá konduktus Sol sub nube latuit. Ono „zasnoubení krále s českou zemí“ bylo pojato jako mimořádná slavnost hýřící velkolepostí, leskem zlata a drahého kamení.
Druhého dne po korunovaci proběhl slavnostní obřad položení základního kamene zbraslavského chrámu. Základní kámen kladl magdeburský arcibiskup a poté byla v chrámových základech sloužena mše Rorate caeli ke cti blahoslavené Panny Marie. K neustálému tvořivému dílu třetí božské osoby poukazuje tropus Kyrie Inmense conditor, doložen v pramenech katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha, pocházející však ze severofrancouzské tradice. Narození, které je tak očekáváno, se v konduktu Nove geniture stává skutečností. Zbraslavský chrám – Kámen, jenž vystoupí, význačný květ skvostný – poskytuje klid zbožného rozjímání, stává se duchovním a intelektuálním centrem království a v neposlední řadě místem posledního odpočinku samotného Václava II. Chórová část kostela měla síňový charakter, odtud název kláštera Aula Regia, tj. Síň královská. Po vzoru cisterciácké architektury patřil klášterní objekt ke skvostným dílům v Čechách oné doby.
Slavnostní uvedení konventu do nového kláštera proběhlo v dubnu 1292. V lednu téhož roku se také narodila dcera Václava II., Eliška, která sňatkem s Janem Lucemburským přispěla k nástupu Lucemburků na český trůn. Opatství na Zbraslavi se stalo oblíbeným Václavovým místem. Není bez zajímavosti zmínit, že Václav II. sdílel obdobnou náklonnost k řádu cisterciáků jako francouzský král – světec Ludvík IX., který založil nedaleko Paříže cisterciácké opatství Royaumont. Antifona O pietatis Deus a moteto Congaudeant catholici jsou radostnými chvalozpěvy potvrzujícími toto místo a tento den slovy o milosti Spasitele, slávou apoštolů a vítězstvím mučedníků.
Jaká to bolest, a víc než bolest! Dlouhé a bolestné umírání poznamenalo poslední měsíce králova života. Nářek věrných nalézá svůj výraz v pláči proroka Jeremiáše. Text i jímavé hudební zpracování konduktu Pange melos lacrimosum je smutnou elegií nad ztrátou panovníka. Petr Žitavský, autor Zbraslavské kroniky (Chronicon Aulae Regiae) a druhý opat kláštera, složil mocný žalozpěv na paměť milovaného krále. Lectio de fletu in Aula Regia je volným zpracováním jeho veršů. „Nad smutným koncem smrti věk všechen ať naříká v pláči, nepovstal ještě kníže tak velký a vznešený, který jemu by rovnat se moh´, ni kněžstva tak upřímný přítel, pravý zastánce míru a života ctnostného ctitel.“ Václav II. zemřel 21. června 1305 o páté hodině ranní.
Po celé 14. století je Zbraslav předním klášterem v českých zemích a významným mariánským poutním místem. Václav II. tak svým dílem mimo jiné odkázal ke stále trvajícímu milosrdenství Královny nebes. V tomto duchu se také nese tropované Gloria Spiritus et alme, antifona Salve, nobilis virga Yesse a závěrečné pozdravení Salve, Regina.
První rozsáhlejší soubor liturgických knih v českých zemích pochází
z poloviny 13. století ze skriptoria svatovítské kapituly Pražského hradu a z okruhu donací děkana Víta († 1271). Na konci 13. století již existuje plně rozvinutá tradice chorálního zpěvu obohaceného o celou řadu původních českých textů a melodií. V době nástupu Lucemburků na český trůn se podoba jednohlasého repertoáru v pražské diecézi nijak výrazně nelišila od středoevropské pozdní chorální tradice, doplněné sekundárním repertoárem tropů, sekvencí, rýmovaného officia a liturgického vícehlasu.
Během 14. století našel i liturgický jednohlas podporu a materiální zabezpečení u církevních a vládnoucích autorit. Zřízením pražského arcibiskupství r. 1344 a pražské univerzity r. 1348 se snoubí úsilí císaře Karla IV. a prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic o postupné vyrovnání zpožděného vývoje nástupu středověku v českých zemích a o pozdvižení Prahy na roveň evropským městům.
Jiří Hodina
1) Jedná se o pasáže v latinských hexametrech. Hexametr je druh časoměrného verše o šesti stopách, oblíbený v latinské a řecké epické poezii. Jeho speciální formou, užitou ve Zbraslavské kronice, je leoninský verš, jehož rým spojuje první úsek verše končící cézurou s koncem verše.
2) Dochované hudební prameny 13. století pražské kapitulní knihovny postrádají vícehlasé kompozice. To ovšem neznamená, že by vícehlasý zpěv nebyl vůbec provozován, jak bylo běžné v ostatních vyspělých evropských zemích. Proto jsme zařadili na náš výběr kompozice cizí provenience, které v modální rytmice a v homorytmických souzvucích nejspíš odpovídají tradici vícehlasého zpěvu v Čechách 13. století, jak ostatně dokládá Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice kolem roku 1330: „Zpěv lomenými hlasy v půltónech a kvintách zpívaný, který kdysi pěstovaly (cca 1290) jen dokonalí hudebníci, ozývá se už všude při tancích a na náměstích od laiků a farizeů.“
