J.S.BACH: DOBŘE TEMPEROVANÝ KLAVICHORD, BWV 846-893
Jaroslav Tůma

F10165     [8595017416521]     4CD
TT - 301:29    vyšlo 10/2008     recenze

„Das Wohltemperirte Clavier oder Praeludia, und Fugen durch alle Tone und Semitonia …“

Díl 1.  (Köthen 1722), BWV 846 – 869
CD I:  Preludia a fugy 1 – 12
CD II: Preludia a fugy 13 – 24
Klavichord postavil Martin Kather v Hamburku v roce 1999,  podle modelu Davida Tannenberg z roku 1761

Díl II. (Lipsko 1744), BWV 870 – 893
CD III: Preludia a fugy 1 – 12
CD IV: Preludia a fugy 13 – 24
Klavichord postavil Martin Kather v Hamburku v roce 1997, podle nástrojů německých mistrů ve francouzském stylu

Dobře temperovaný klavichord! To vypadá skoro jako omyl v titulu tvého CD!
Není to omyl, je to schválnost, a chceš-li, pak i jemná provokace. Někomu takový titul bude třeba vadit, jiného naopak navnadí a zaujme. Bach nazval své dílo Das Wohltemperirte Clavier, což mi
ve vžitém českém překladu Dobře temperovaný klavír, jakkoli významově přesném, připadá trochu kostrbaté. Kterému klávesovému nástroji ale Bach své dílo určil? Ani z titulního listu autografu to nevyplývá. Podle mě i podle mnohých jiných především proto, aby nám ponechal možnost volby.

Titulní stránka ale obsahuje jiné důležité informace, např. Bachovo přání, že dílo má „sloužit k užitku a potřebě mladých hudebníků dychtivých poučení, a stejně tak těm, kdož jsou už v tomto studiu zběhlí“.
To se mu splnilo měrou vrchovatou. Obliba „Starého zákona“ klavírní hry, jak nazval sbírku preludií a fug pianista a dirigent Hans von Bülow, během staletí stále vzrůstala. Dodnes, přes výrazné oživení zájmu o historicky poučenou interpretaci, dávají stále mnozí interpreti i posluchači přednost provádění na novodobém klavíru, který za Bacha samozřejmě ještě neexistoval.

Slovem klavír je u Bacha samozřejmě míněna klávesnice klávesového nástroje. Ty sám ale přece považuješ různé interpretace moderních pianistů za velmi inspirující a plnohodnotné!
Zejména když poslouchám, zůstává pro mě na prvním místě Bachova hudba sama o sobě, její struktura, forma a filosofie, jednoduše řečeno obsah. Teprve na místě druhém volba hudebního nástroje. Jenže to druhé místo bývá někdy s oním prvním provázáno přímo osudově. Bachova hudba sice snese různý interpretační výklad i odlišné témbry více než hudba jiných autorů, ale jako interpret mám u klavichordu výhodu, že on přímo ovlivňuje mé pojetí a svými technickými i zvukovými možnostmi mi naznačuje, jak má být postavena ta která fráze, co mohu udělat s rytmem, klade mi mantinely v dynamice i tempu, ať již v pomalém nebo rychlém, zkrátka je mi nejen partnerem, ale zejména nenahraditelným učitelem. Klavichord je navíc nejen dobově náležitým, už pro svoji tehdejší doslova masovou rozšířenost, ale je určitě schopen i nejosobitější výpovědi.

Ne nadarmo byl Bachovým oblíbeným nástrojem. S klavichordem jsi přišel do kontaktu poprvé v Holandsku. Vyhrál jsi jej v improvizační varhanní soutěži v Haarlemu v roce 1986.
Však jsem si také tenkrát nejdříve myslel, že to má být jen jakási hračka, legrace. Jenže posléze mě „chytl“ a už nepustil. Traduje se historka týkající se klavichordového snímku Ralpha Kirkpatricka. Když se Kirkpatrickova dřívější pedagožka, legendární cembalistka Wanda Landowská dozvěděla, že prý on nahrává Bachův „Temperák“ na klavichord, politovala ho. Měla se údajně vyjádřit, že by mu bývala přála, aby směl nahrávat na cembale. Klavichord jí jakožto cembalistce hrající ve velkých sálech musel připadat méněcenným. Brala patrně obtížný úkol, ke kterému se uvolil její bývalý žák, jako nepříjemný rozmar gramofonové firmy. On sám se však klavichordu chopil se zjevnou chutí.

A nahrál snímek, který na řadu desetiletí zůstal ve své kategorii osamocený a tím exkluzivní. Tehdejší nedůvěru ke klavichordu lze ale pochopit i z jiného hlediska.
Kirkpatrickova nahrávka pochází z šedesátých let dvacátého století. Nahrávací technika
a citlivost mikrofonů v té době, to bylo zcela něco jiného než dnes...
To jistě. Úkolem mistrů zvuku, v našem případě Aleše Dvořáka a Tomáše Zikmunda, je tím pádem dnes o to více než dřív, zachytit zvuk nástroje co nejobjektivnějším způsobem. To šlo před téměř půlstoletím jen stěží. Klavichord zní totiž velmi slabě. Kdo se s ním ovšem setká jako posluchač na koncertě, přesvědčí se na vlastní uši, jak matoucí je jeho dynamika. V prvních minutách poslechu není slyšet téměř nic, pak si ucho přivykne a člověk může vnímat velkou škálu barev a zvuků. Při poslechu CD si sice každý nastavuje dynamiku, jaká mu bývá příjemná a pohodlná, přesto bych doporučoval volit zvukovou hladinu spíše nižší. Ucho si zvykne. Pohodlné forte či fortissimo je totiž nepravdivé, je pomocí klavichordu v reálném životě nedosažitelné.

Oba dva díly jsi nahrával ve varhanářské dílně Dalibora Michka ve Studénkách u Jihlavy. Proč právě tam? Byla slabá dynamika klavichordu i pro dnešní dokonalou záznamovou techniku nějak obtížná?
Chtěli jsme pěkný a nepříliš velký prostor s přirozenou akustikou. Nepočítali jsme s žádnými dodatečnými zvukovými úpravami. Důležité bylo, pokusit se zachytit nejen nástroj, ale i prostor okolo něj. Tedy pocit kamene, dřeva, vzduchu... Pak teprve může nahrávka vyzařovat svoji osobitou „chuť“. Snímky jsem natočil v lednu 2000 a v srpnu 2002, čili ještě před svými dvěma verzemi Goldbergových variací z roku 2004. Při nahrávání prvního dílu, na který jsme si rezervovali celý týden, nás ale přepadla vichřice a sněhová kalamita, při druhém – opět týdenním natáčení – vichřice a povodně. Naštěstí v obou případech nastaly vymodlené zhruba jedenapůldenní přestávky v běsnění živlů. Díky opravdu mimořádnému nasazení všech zúčastněných jsme nahrávání zvládli. Zejména v lednu 2000 byla situace hodně dramatická. Po nekonečném čekání na uklidnění větru jsme pracovali do noci, poslední z našich nahrávacích frekvencí začínala kvůli další špatné předpovědi počasí dokonce hned vzápětí v půl šesté ráno. S posledními tóny h moll fugy začalo odpoledne téhož dne opět zuřivě foukat a další den ráno vyhlásili v kraji Vysočina kalamitní stav. Sněhu bylo po střechu.

První díl Dobře temperovaného klavíru vydal nejdříve Supraphon, který ovšem následně neměl už zájem o vydání mezitím připraveného a natočeného dílu druhého. Nyní Arta přebírá první díl v licenci a zároveň poprvé vydává dohromady s dílem druhým.
Někteří hudebníci se k opětovným či opožděným vydáním svých snímků staví velmi rezervovaně, často s argumentací typu „dnes už bych to přece nahrál jinak“. Mám to štěstí, že jsem s podobou svých dřívějších interpretací smířen a v podstatě i spokojen, aniž bych je pokládal za jediné možné.

První a druhý díl Dobře temperovaného klavíru zkomponoval Bach nadvakrát. Prvních 24 preludií a fug od C dur po h moll v roce 1722 v Köthenu a dalších 24 teprve několik let před smrtí, v roce 1744 v Lipsku. Někteří soudí, že druhý díl už není díky tomuto časovému odstupu ze stylového hlediska pro klavichord vhodný.
Jiní se zase snaží jednotlivé dvojice skladeb přisoudit různým klávesovým nástrojům, do úvahy připadá i kladívkový klavír a varhany. Mně se ale zdál druhý díl stejně dobře možný na klavichordu jako na cembale. V žádném případě jsem nepociťoval u druhého dílu nějaké omezení své představy o hudebním ztvárnění a vývoji díla. Nezapomeňme, že cembala, klavichordy a kladívkové klavíry žily vedle sebe paralelně po dlouhá desetiletí. Ještě ve století devatenáctém byly klavichordy vůbec nejrozšířenějšími klávesovými nástroji, zejména pro své „pedagogické“ přednosti.

Před několika lety vyšla u Arty už tvoje zmíněná nahrávka Goldbergových variací
ve dvojí podobě. Na jednom CD na cembale a na druhém CD na dvou klavichordech
na sobě položených. To jsi tehdy váhal mezi použitím jednoho či druhého nástroje?
To byla výzva k uskutečnění obojího obtížného úkolu. Každý nástroj chtěl svoji odlišnou verzi interpretace. Cembalo je transparentní a virtuosnější. Klavichord zase niternější, intimnější. Má sice nevýhodu oné slabé dynamiky, všechno ostatní na něm interpretačně uskutečnitelné mi však připadá výhodné. Kromě už výše jmenovaných vlastností bych zmínil ještě možnost odlišit každý jednotlivý hlas v jeho horizontální lince, což je zvláště u polyfonie velmi příjemné. Ostatně i ve směru vertikálním lze zvýraznit či potlačit některý tón či tóny.

A navíc i ladit. Klavichord je přece jediným klávesovým nástrojem, na kterém lze při hře ovlivnit výšku znějícího tónu..
Je známo, jak staré způsoby ladění neumožňovaly používat na klávesových nástrojích všechny tóniny, jelikož řada akordů v nich zní velmi falešně. Bach byl jedním z prvních, kteří prolamovali staletá tabu a začali používat i tóniny s mnoha křížky či béčky. Z pohledu 20. století bývalo pak běžné tvrdit, že tím dal najevo, jak moc si přeje vyřešit problém ladění jednou provždy, a to „zrovnoprávněním“ všech půltónů. Opravdu k tomu pak postupně došlo. Tím se však hudba romantická a moderní ochudila o barvy tónin. Samozřejmě přinesla na druhé straně zase mnohé další nově vynalezené hudební atributy, čímž ono ochuzení bohatě vynahrazovala.

V Bachově době se ovšem etablovala celá řada systémů ladění, která sice neodstraňovala nerovnoměrnosti intervalů bezezbytku, přesto ale hru ve všech tóninách umožnila, navíc se zachováním předností rozličných charakterů tónin.
Velkou zásluhu na rozšíření dobově vyhovujících ladění měl zejména Andreas Werckmeister, který je postupně zveřejňoval už od roku 1681. Na klavichordu lze ovšem pomocí prstů určité ne zcela čisté souzvuky v tóninách s mnoha křížky či béčky zušlechťovat, dolaďovat. Dělá se to pomocí přítlaku prstu v okamžiku po rozeznění tónu. Prstem je možné tón i rozvibrovat. Na cembale něco takového nepřichází v úvahu. Pro mě je právě tento fakt nejpádnějším argumentem ve prospěch klavichordu zejména v případě obou dílů Temperovaného klavíru. Při volbě pěkného ladění zůstává jemná nerovnoměrnost, tím je zachovávána odlišnost intervalových proporcí v různých tóninách, přesto lze prsty některé křiklavější falešnosti zamaskovat a souzvuky „tlačit“ do čistých. To jsem ale mohl dělat zejména díky mistrovství stavitele klavichordů Martina Kathera, na jehož nástroje jsem nahrával.
Při nahrávání také asistoval a perfektně klavichordy naladil.

Znamená to pak, že hrát Bachova preludia a fugy je ještě těžší na klavichordu, než
na cembale?
Je to těžké zcela přiměřeně. Bach je ostatně dost náročný i pro posluchače. Ale krásný. Plný odlišných nálad. A nikoli zbytečně překomplikovaný. Jakkoli rafinované kontrapunkty jsou vždy buď přehledné anebo naopak natolik nenápadné, že si jich ani nevšimneme. Preludia a fugy Temperovaného klavíru jsou v tomto směru velmi příkladnými skladbami. Důležité bylo rozhodnout se, zda má vůbec smysl, aby opět někdo další znovu nahrával titul mnohokrát již nahraný. Otázka zněla, mohu-li přispět k plejádě snímků nějakým osobitým přístupem, individuálním pojetím.

Dnes hudebníci buď studují prameny a i jinak zevrubně bádají, jak toho či onoho autora ztvárnit co nejautentičtěji, nebo se prostě snaží nevybočit z řady zažitých interpretací.
Nesnažil jsem se ani o jedno ani o druhé. Více mně šlo o to, abych vystihl charaktery skladeb tak jak je prožívám a abych je ztvárnil dostatečně plasticky. Abych nikdy nezabředl do provedení fádního, kdy všechny noty jsou sice na svém místě, všechno je přesně správně rytmické, ale hudba nežije, stane se sterilní a nudí.

To při nahrávání vždy hrozí, už proto, že se často musí leccos opakovat. Nejen kvůli případnému přehmatu, ale i kvůli projíždějícímu autu, zafoukání větru...
...ale i třeba kvůli „zakručení“ útrob. To se mi také stalo. A ve sluchátkách to měl zvukový mistr tak silné, že se hodně lekl, jelikož ho vůbec nenapadlo, co že je to za rušivý zvuk. Klavichordista si při nahrávání o nějakém svém „funění“, ba i dokonce o jenom trochu hlasitějším dýchání může nechat jenom zdát.

Máš v Temperovaném klavíru nějaké skladby zvláště oblíbené?
Ani ne. Tedy pokud by to mělo být na úkor jiných. Když mám někdy hrát výběr podle svého uvážení, nedovedu se rozhodnout. Fascinují mě oba rozsáhlé celky. I každá jednotlivá z těch skladeb je sama o sobě perlou. Dalo by se o nich hodně povídat či psát. Lépe je ale hrát či poslouchat. Rozborů bylo už publikováno nespočitatelně a nepochybně budou přibývat další. Nemohu se ale ubránit dojmu, že Johann Sebastian Bach by se nad naším mnohým pachtěním často nejspíše blahosklonně usmíval.

Jaroslav Tůma (otázky i odpovědi)

RECENZE

Well Tempered Clavichord
     I have mentioned numerous times that if I had to pick a favorite work, it would surely be Sebastian Bach's Well-Tempered Clavier. When I was growing up, it was better known as the Well-Tempered Clavichord, even though hardly anyone knew what a clavichord was. It is a work that works well on any medium, but today I proclaim that it works best on the clavichord, at least in the hands of Jaroslav Tůma.
     Several recordings on the clavichord exist. Ralph Kirkpatrick recorded both books. Unfortunately, those two recordings are considered classics and won't go away: they should. Each book is recorded on a different instrument, each worse-sounding than the other (an intentional circular paradox). The real travesty is the performance, which I find cold, brittle, and rushed. If those recordings were my introduction the clavichord, I would flee. However, Colin Tilney recorded Book One on an original Hass instrument. It is lovely playing and a not terrible – but not great – sound. An innovation of Tilney's was performing them following the circle of fifths, rather than chromatically. This makes more harmonic sense, and is refreshing change.
     I have had Tůma's Book One for quite some time. I believe it is the single most played recording in my collection. I love the sound of Martin Kather's clavichord, which has octave strings in the bass, I like Tůma's playing of it, which is confident and expressive, and I love the way he performs each prelude and fugue: simply, honestly, and spontaneously. There are no extremes, no quirky mannerisms, just solid music making. Sadly, this recording has been impossible to get in North America, so I have been a lone voice in the wilderness, extolling its charms.
     I was excited when I heard that Book One was being re-issued, along with Book Two. I have complained before that there simply not enough recordings of Book Two on any instrument, and I believe this is the first on clavichord. I was ecstatic when my friend Martin Kather mailed me a copy – the recording is on the Arta label, not readily available in North America. However, it looks like it can be ordered directly, and if you are a lover of either the clavichord or Bach, or both!, you should order it.
     Tůma's reading of Book Two has everything I like in Book One. Although the clavichord is different in design ('after German masters in a French style'!), any differences in sound are too subtle to describe. My only complaint is over Tůma' embellishments in the Prelude in f minor. The first time I thought it was refreshing and original. Unfortunately, recordings are permanent records, and that "refreshing and original" interpretation begins to sound affected, and after a while, it can even annoy. Any annoyance is quickly dissipated by the fugue. I'll bet that in practice Tůma embellishes it differently each time he plays, as Sebastian would have. Indeed, what these recordings really capture is the feeling of sitting in a room listening to a artist simply play for himself. I would hope that each pearl sounded a little different each time, influenced by both mood and muse.

Kemer Thomson Poway, California

Další nahrávky Jaroslava Tůmy: