Varhany v katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích
Jaroslav Tůma

Johann Sebastian BACH / Wilhelm MIDDELSCHULTE: Chaconne für Violine allein
Franz SCHMIDT: Toccata C-Dur
Felix MENDELSSOHN-BARTHOLDY: Präludium und Fuge G-Dur, op. 37, Nr. 2
Marco Enrico BOSSI: Tema e Variazioni, op. 115
Fidelio Friedrich FINKE: Drei Choralvorspiele für Orgel
Jaroslav TŮMA: Improvizace na téma „Koleda, koleda, Štěpáne“

JAROSLAV TŮMA – varhany Jehmlich Dresden 1941

Dómský vrch v Litoměřicích, na němž stojí katedrála svatého Štěpána, je již téměř tisíc let centrem křesťanské bohoslužby v severních Čechách. Katolickou bohoslužbu si bez tónů varhan, královského nástroje, nedovedeme ani představit. Varhany jsou složitým strojem, v němž má každá součástka své nezastupitelné místo a majestátní tóny tohoto nástroje jsou výsledkem jejich spolupráce, tak jako je varhanářství syntézou mnoha řemesel a umění. Tak jsou varhany obrazem církve, kde každý koná, co mu přísluší, aby všichni dohromady byli harmonickým chvalozpěvem k Boží oslavě. Ať je toto CD připomínkou krásy litoměřické katedrály i povzbuzením ke společnému konání dobra.

listopad 2009, P. Stanislav Přibyl, generální vikář

Litoměřická katedrála je nejen impozantní stavbou z neživého kamene, je také místem promodleným generacemi věřících a svázaným s konkrétními lidskými osudy. V době nedávné například s mučednickými osudy diecézních biskupů. V pořadí šestnáctým, německé národnosti, byl Antonín Alois Weber. Díky němu stojí dnes v katedrále významné varhany, které za druhé světové války postavila firma Gebrüder Jehmlich (dnes Jehmlich Orgelbau Dresden). Vyslyšel totiž prosby varhanářů, aby jim svěřil nějakou větší zakázku, díky jejíž nutné realizaci by nemuseli narukovat na východní frontu. Situace biskupa Webera nebyla ovšem nijak záviděníhodná. Německé úřady mu například zakazovaly vizitace v části diecéze, která se po rozbití tehdejšího Československa mnichovským diktátem ocitla na území Protektorátu, byl perzekvován za svoji náklonnost k českým věřícím a kvůli svému protinacistickému smýšlení. Navíc se po válce snažil přispět k usmíření a spolupráci Čechů a Němců, což pak opět znamenalo komplikace v jeho působení na biskupském stolci. Na podzim roku 1946 proto abdikoval a brzy poté zemřel.
     Sedmnáctým litoměřickým biskupem byl v roce 1947 po svém pražském vysvěcení jmenován Štěpán Maria Trochta, který byl za předchozích válečných let nacisty uvězněn s poznámkou v papírech: návrat nežádoucí. Útrapy přežil a osvobození se dočkal v koncentračním táboře v Dachau. Biskup a pozdější kardinál Trochta se stal trnem v oku i novým mocipánům. Biskupská konference ho jakožto zastánce smírnější cesty k soužití církve s komunistickým režimem pověřila vedením jednání s jeho představiteli, což však nemohlo skončit úspěšně. V roce 1953 byl zatčen a o rok později v politickém procesu odsouzen na 25 let vězení. Díky amnestii ho v roce 1960 propustili, ale svůj úřad mohl opětovně zastávat teprve od roku 1968. Ovšem nakrátko. Takzvaná normalizace dopadla na církev tvrdou rukou, obrazně i doslova. Kardinál Trochta zemřel 6. dubna 1974 na následky těžké mozkové mrtvice, bezprostřední příčinu lze spatřovat v působení tehdejšího krajského církevního tajemníka, který podle očitých svědků vykonával svůj dohled nad církví zcela v duchu nechvalně proslulých praktik padesátých let.
      Litoměřická katedrála je pozoruhodná v mnoha ohledech. Kromě obrazů Karla Škréty a děl dalších věhlasných umělců se pyšní už zmíněnými varhanami. Díky marasmu let komunistické totality se nikdy neuvažovalo o nahrazení varhan nástrojem novým, což by se v jiném významném kostele možná stalo. Důvodem pro výměnu varhan mohla být nejen ne zcela nejlepší kvalita užitého materiálu v době války, ale také sám systém elektrické traktury, který dávno není žádným výkřikem módy. Za daleko vhodnější pro dobrou a spolehlivou hru se už po řadu desetiletí opět považuje stará dobrá traktura mechanická. Ovšem ve své době bylo elektrické zajištění kontaktu klávesy s ventilem ve vzdušnici velmi úspěšné. Systém byl vyvinut ve snaze o ulehčení hry varhaníka konfrontovaného s nejnáročnějšími díly moderní varhanní literatury. Dnes je již nutné považovat Jehmlichův nástroj za unikátní. Elektrická traktura sice není tak přesná jako mechanická, protože mezi stiskem klávesy a otevřením ventilu ve vzdušnici nastane vždy určité časové prodlení, ale z hlediska pohyblivosti prstů je tato traktura přesto precizní, pohodlná a lehce ovladatelná. Proto i složitá kompoziční faktura dobových skladeb vyznívá zřetelně a virtuózně. Po stránce barevnosti a rozmanitosti intonace jednotlivých hlasů je zdejší nástroj důležitým a dobře zachovalým pomníkem své doby, navíc v Čechách naprosto ojedinělým. V roce 2000 provedla generální opravu historického nástroje opět firma Jehmlich.
      Varhany mají 53 znějících rejstříků ve čtyřech manuálech a pedále. Jsou vestavěny do starší varhanní skříně, která pochází z původně paulánského kostela sv. Salvátora na Starém Městě pražském. Barokní varhany Antona Reisse s bohatě členěným prospektem a vnější výzdobou byly do Litoměřic převezeny po proudu Vltavy a Labe na dvou lodích, v katedrále je instaloval Anton Rusch v roce 1787. Do čtyřicátých let minulého století byly pak zcela přestavěny ještě několikrát.
     Úvodní skladbou kompaktního disku je skladba Bachova, transkribovaná do pozdně romantického virtuózního stylu. Dílo vyšlo v roce 1912 u Breitkopfa v Lipsku, jeho autorem je slavný německý varhaník a znalec Bachova díla, vyhledávaný pedagog Wilhelm Middelschulte (1863 – 1943). Rodák z Porýní-Vestfálska odešel v roce 1891 do Spojených států, kde se jeho kariéra pedagogická i koncertní rozvinula do velké šíře. Koncertoval na nejprestižnějších nástrojích, zajížděl i na turné do Evropy, učil na mnoha univerzitách. V Chicagu se setkal s Ferrucciem Busonim (1866 – 1924), fenomenálním klavíristou své doby, který proslul mj. svými virtuózními klavírními transkripcemi Bachových varhanních děl. Není divu, že si rozuměli a navzájem dedikovali svá díla, konkrétně Middelschulte Busonimu transkripci Ciacony z druhé Suity Johanna Sebastiana Bacha pro sólové housle, kterou Busoni pro svůj nástroj také úspěšně transkriboval. V obou transkripcích je původní part houslí doplněn mnoha dalšími umnými kontrapunkty, jejichž harmonické vztahy až na několik výjimek vycházejí z barokního stylu. Zatímco Busoniho stylizace připomíná ze všeho nejvíce styl Ference Liszta, Middelschultova varhanní sazba nás vede místy až do pozdně romantického světa Maxe Regera.
     Franz Schmidt (1874 – 1939), bratislavský rodák z německy mluvící rodiny, je považován za Regerova souputníka a za jednoho z nejvýznamnějších rakouských skladatelů meziválečné epochy. Od roku 1888 žil ve Vídni, napsal řadu vokálně-instrumentálních děl včetně dvou oper, čtyři symfonie, množství dalších symfonických, komorních a varhanních skladeb. Toccata C dur pochází z roku 1924.
      V Čechách najdeme jistě řadu vhodných dobových nástrojů poskytujících autentičtější zvukový obraz pro interpretaci varhanní hudby Felixe Mendelssohna-Bartholdyho než litoměřický nástroj. Ten představuje spíše jakousi estetickou a zvukovou syntézu pozdního romantismu a směru Orgelbewegung, což znamená mj. i disponování varhan větší mírou vyšších alikvotních hlasů, jak bylo obvyklé například v epoše barokní. V naší souvislosti budiž chápáno zařazení Mendelssohnovy skladby jako připomenutí, že její autor ve své varhanní tvorbě téměř jasnovidným způsobem dokázal skloubit barokní polyfonní varhanní tradici s výrazem a místy až podbízivou citovostí století devatenáctého. Tím ukázal směr možného vývoje, zejména pro oblast varhanní hudby v Německu a v Anglii, a stal se tak nadlouho vzorem pro své následovníky.
      Marco Enrico Bossi (1861 – 1925) proslul jako koncertní varhaník a improvizátor hvězdné velikosti. Stýkal se s nejvýznamnějšími varhaníky své epochy, s Césarem Franckem, Marcelem Dupré a mnohými dalšími. V listopadu 1924 odjel na turné do New Yorku a Philadelphie, na zpáteční cestě však na lodi nečekaně zemřel. Napsal mnoho varhanních skladeb včetně koncertu s orchestrem. Téma s variacemi cis moll patří k nejhranějším.
      Fidelio Friedrich Finke (1891 – 1968) byl český Němec, narodil se v Sudetech, v Josefově Dole v Jizerských horách. Jeho osud byl poznamenán poválečnými událostmi. Byl odsunut přes Moskvu do Drážďan, po válce patřil k výrazným osobnostem uměleckého života v tehdejší Německé demokratické republice. Dnes již v Čechách zcela zapomenutý, v meziválečném období ovšem velmi aktivní nejen jako pedagog, ale i jako skladatel. Byl profesorem nejprve na Pražské konzervatoři, později na pražské německé Akademii pro hudbu a výtvarné umění (Deutsche Akademie für Musik und darstellende Künste). Za své skladby dostal v letech 1928 a 1937 Československé státní ceny. Zkomponoval cca 170 opusů, jeho varhanní chorální předehry se vyznačují důmyslnou polyfonní stavbou, usilovnou snahou o soudobou hudební řeč, na druhé straně jsou však přepevně svázány se svými vzory, jež Finke spatřuje jak v dílech Bachových, tak mezi německými romantiky.
     „Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve džbáně? Nesu, nesu koledu, upad jsem s ní na ledu.“ Tak začíná dětský popěvek, na jehož prostinkou melodii vznikla improvizace uzavírající zvukový portrét varhan litoměřické katedrály zasvěcené sv. Štěpánovi. Několik zdánlivě do větší šíře nerozvinutelných tónů lze jako téma v improvizaci přesto použít a představit je v překvapivých souvislostech. Situace improvizátora je nikoli nepodobná úkolu stavitelů, kteří z jednotlivých kvádrů mají postavit kamenný chrám. Jednotlivé kameny, pro hudebníka souzvuky, akordy, rytmy apod., máme a známe, neboli umíme. Celek je dílem kombinačním. Při improvizaci „na téma“ jsou většinou ještě důležitější nápady „okolo“, přicházejí-li, než bohatství tématu samotného. Téma jsem ostatně dostal, jak to má být, od P. Stanislava Přibyla těsně před samotným improvizováním. Litoměřická katedrála zde ovšem stojí v nynější podobě od roku 1677 nehnutě a jakoby věčně, zatímco hudební improvizace odezněla v uplývajícím čase, a nebylo-li by bývalo možné zaznamenat ji do hudební „konzervy“, byla by ve stejné verzi už nevyslechnutelná. Je totiž obvyklé, že varhaník-improvizátor si své improvizace stěží může do detailu zapamatovat.

Jaroslav Tůma

Další nahrávky Jaroslava Tůmy: