MUSICA FLOREA
MAREK ŠTRYNCL, dirigent
světová premiéra nahrávky na dobových nástrojích www.musicaflorea.cz
Jen sotva by mohl být napsán průvodní text k nahrávce symfonií pocházejících z první třetiny devatenáctého století, aniž by v něm padlo jméno Ludwiga van Beethovena. Devět Beethovenových symfonií z této doby patří k úhelným kamenům evropské hudby, které představovaly pro následující epochu vzor, měřítko i trvalý zdroj inspirace a zároveň byly vyústěním více než stoletého rozvoje orchestrální hudby. Cesta symfonie na vrchol hierarchie druhů instrumentální hudby a k vrcholným dílům vídeňského trojhvězdí Haydn – Mozart – Beethoven probíhala paralelně v celé řadě hudebních center. Na mnoha místech byli významnou součástí tohoto uměleckého dění hudebníci a skladatelé pocházející z českých zemí. Řada jejich skladeb „tvořila dějiny“, některé z nich jsou tradiční součástí koncertního repertoáru, jiné dosud čekají na své oživení. Kdybychom však mezi nimi hledali díla, která bychom mohli postavit vedle některé z Beethovenových symfonií, pak o první místa v tomto výběru by se nepochybně ucházely skladby nalézající se na této nahrávce.
První z nich je Symfonie D dur op. 23, jediná symfonie skladatele Jana Václava Hugo Voříška. Voříšek se narodil v roce 1791 v rodině kantora a varhaníka ve Vamberku. Díky hudebnímu talentu se mu dostalo od vrchnosti podpory ke studiu na jezuitském gymnáziu v Praze. Po jeho absolvování zde pokračoval ve studiích na univerzitě a stal se žákem pražského „hudebního papeže“ Václava Jana Tomáška, který si velmi cenil jeho talentu; se svým učitelem sdílel Voříšek zálibu v kompozici lyrických klavírních kusů. Na podzim 1813 odešel Voříšek do Vídně, kde dosáhl značného uznání jako skvělý klavírista a získal místo dvorního varhaníka.
Svoji jedinou symfonii Voříšek dokončil v lednu 1823, o měsíc později byla provedena na koncertu Gesellschaft der Musikfreunde spolu s Beethovenovým oratoriem Christus am Ölberge. Vezmeme-li v úvahu, že jde jeho první příspěvek k tomuto žánru, je až neuvěřitelné, o jak zralou skladbu se jedná. Skladatel se nezdržuje tehdy ještě poměrně běžnou introdukcí v pomalém tempu, první věta začíná bezprostředně hlavním tématem a vyznačuje se kompaktní podobou i strhujícím spádem. Podobně též věty následující, v nichž se – mimo jiné díky výborné instrumentaci – působivě střídá světlo stín, což jim dodává nebývalou hloubku. Třídílná druhá věta snad nejvýrazněji odkazuje k Beethovenovým symfoniím. Také Scherzo svojí relativní závažností odkazuje stejným směrem, i když zde si Voříšek dopřál experiment v podobě nezvyklého 9/8 taktu – snad proto si právě Scherzo vysloužilo od dobové kritiky výtky, na rozdíl od prvních dvou vět přijatých s nadšením.
Přesto však u Voříška spíše než beethovenský heroismus a pompu nacházíme lapidárnost a efektivnost užitých prostředků, místy pak jakoby probleskovaly ještě starší vrstvy odkazující až k baroku, podobně, jako je tomu v pozdních dílech Wolfganga Amadea Mozarta. Takový je například přechod od provedení k repríze v první větě s průtahy v dechové harmonii nad doprovodem smyčců či stručný úvod druhé věty. Voříšek se narodil v témže roce, ve kterém Mozart zemřel. Sdílel s ním kromě pronikavého hudebního nadání vyznačujícího se nebývalou invencí též osud předčasně zemřelého tvůrce; zemřel ve věku pouhých čtyřiatřiceti let v roce 1825. Antonín Rejcha byl Beethovenovým vrstevníkem, narodil se v hudebnické rodině v Praze v roce 1770, o necelých deset měsíců dříve než jeho proslulejší kolega. Jejich životní dráhy se protnuly poměrně brzy, a sice v Beethovenově rodišti Bonnu, kam se dostal Antonín Rejcha ve svých patnácti letech v roce 1785 jako flétnista kurfiřtské dvorní kapely, kterou vedl jeho strýc Josef. Mladý Beethoven hrál na violu v téže kapele, oba také studovali kompozici u dvorního varhaníka Christiana Gottloba Neefa a rovněž na tamní univerzitě. Po krátkém pobytu v Hamburku, kde Rejcha definitivně opustil profesi orchestrálního hráče ve prospěch činnosti pedagogické a skladatelské, byla jeho další kariéra spjata s Paříží, působil zde nejdříve krátce od 1799 do 1801 a pak od roku 1808 až do konce svého života. Mezitím se pokusil uchytit ve Vídni, kde se přátelil se starým Haydnem a opět se potkal s Beethovenem.
Rejcha byl žádaným a ceněným pedagogem, intelektuálem, kterého velice zajímaly hudebně-teoretické problémy a neváhal je písemně reflektovat a vyjasňovat, ať již v podobě kompozičních příkladů či teoretických textů. Není divu, že vzorem skladatele byl pro něj Joseph Haydn, který ve svých nespočetných symfoniích i dalších skladbách komponovaných v „esterházské laboratoři“ systematicky prozkoumával nejrůznější kompoziční řešení a problémy. Vedle fugy se zpočátku Rejcha věnoval především otázkám rytmu. Ve svých praktických kompozičních příkladech tak řešil například problematiku složených taktů, hned druhý příklad v pořadí přitom věnoval svému oblíbenému 5/8 taktu: „kolik rytmických kombinací má tento takt“! Dosažené poznatky přitom samozřejmě souvisely s jeho vlastní tvorbou – bohaté možnosti a variabilitu 5/8 taktu využil v brilantní Ouvertuře D dur pro velký orchestr, kterou zkomponoval již před rokem 1799 a později ji ještě přepracoval a doplnil pomalou introdukcí v roce 1823. Symfonie Es dur op. 41 vznikla za skladatelova prvního pobytu v Paříži v roce 1799 a v následujícím roce zde byla s úspěchem provedena. Když Rejcha roku 1802 přibyl do Vídně, vyšla symfonie tiskem v Lipsku. Není známo, že by byla ve Vídni provedena, což ostatně zcela odpovídá skladatelovým posteskům o nepřízni vídeňského publika. Je psána pro menší obsazení bez trubek, klarinetů a jen s jednou flétnou. Jedná se o vzdušnou hudbu s jasnými haydnovskými vlivy patrnými zejména v druhé větě či v hravém popěvku zpracovaném v triu třetí věty. Obě krajní věty však nepostrádají patřičnou váhu a vážnost. I tuto Rejchovu symfonii tak můžeme směle postavit vedle první symfonie jeho přítele a kolegy Ludwiga van Beethovena napsané a provedené rovněž na přelomu století v letech 1799–1800.
Václav Kapsa
Češi se vždy počítali mezi nejmuzikálnější národy světa a nutno dodat, že jím zůstávají. Tato nahrávka je jedním z mnoha skvělých důkazů, poněvadž když čeští hudebníci podlehnou módě "barokářů", dělají to virtuózně a především - ostatní soubory blednou závistí z jejich
muzikálnosti. To je i případ souboru Musica Florea pod nadšenou a inspirující taktovkou Marka Štryncla: je vzácné slyšet sestavu starých (dobových) nástrojů hrát tak precizně, vroucně a přesně (pro jednou absence vibrata smyčců vůbec nevadí) tak, že ostatní soubory připadají
všem, kteří mají alespoň minimální hudební sluch, odsunuti na úroveň ubohých amatérů, ve smyslu slova pejorativním.
Pro tato díla je opravdu velmi těžké si představit něco jiného než tyto výtečné interpretace, jelikož vypadají ideálně, přirozeně a samozřejmé tak, jak mají být.
Naprostý úspěch!
Michel Tibbaut / ResMusica.com
Další nahrávky Marka Štryncla a orchestru Musica Florea:
.jpg)
