Mezi skladateli dvacátého století lze najít jen málo tvůrců nedráždících většinové publikum svojí „přílišnou“ moderností, což laici vesměs popisují jako nesrozumitelnost nebo nelibozvučnost. Astor Piazzolla patří k těmto vzácným výjimkám. Vyslovíme-li jeho jméno, vybaví se každému posluchači jihoamerické rytmy a zvláštní zvukový kolorit jeho skladeb. Historie tanga mapuje minulé století prostřednictvím hudebních obrazů z různých nočních podniků, ve kterých tango ve své originální podobě dobře prospívalo. Bordel 1900, Night Club 1960, atd. Způsob, jakým s těmito obrazy Piazzolla ve svých skladbách zachází, se mi zdá být podobný ideálním ztvárněním barokních tanců třeba ve Francouzských nebo Anglických suitách Johanna Sebastiana Bacha. Dalo by se asi při této hudbě i tančit, nicméně se člověku nějak nechce, raději začne poslouchat a vnímat jemné finesy, jimiž skladatel původní žánr jaksi zvláštně povyšuje. Piazzolova skladba je napsána pro flétnu a kytaru. Verze, kdy flétnistu doprovází cembalo, má ale své zvukové a výrazové přednosti. S nápadem této instrumentace přišla a partituru realizovala Akiko Oshima.
Doprovod další Piazzolovy skladby, která nese název Oblivion, jsme svěřili varhanám. Realizace je vlastně improvizací v daném okamžiku na konkrétní nástroj, při každém dalším provedení se bude nutně lišit v závislosti na registračních a zvukových možnostech jiných varhan. Klávesový part ve skladbě Paula Genina Benátský karneval je také improvizací, dokonce by se dalo mluvit až o jakési parafrázi. V rámci některých meziher může pozorný posluchač zaznamenat dokonce i názvuky docela jiných skladeb. Geninova skladba v sobě ostatně nese určitý rozpor. Na jedné straně je její flétnový part vrcholně virtuózní a závažný, na straně druhé je hlavní variační téma hudebně poněkud laciné. Přesto, nebo právě proto mohou takové skladby přinést nejen posluchačům, ale i samotným hudebníkům radost, možná až pobavení na samé hranici hudebně bujaré rozpustilosti. Je až s podivem, s jakou přesvědčivostí dokázal německý skladatel Sigfrid Karg-Elert linkou pouze jediného melodického nástroje bez doprovodu vybudovat složitou hudební strukturu, zejména po stránce harmonické. Jeho expresivní chromatika navazuje na výrazový svět Maxe Regera; není divu, že oba skladatelé se právě varhanám věnovali ve své tvorbě nejvíce.
Vysloveně přídavkový charakter má Árie z Gluckovy opery a stejně tak i jedno z nejpo-pulárnějších děl hudební literatury vůbec, Ave Maria ze skladatelských dílen Johanna
Sebastiana Bacha a Charlese Gounoda. Zlatá flétna Yoshimiho Oshimy naplňuje tyto skladby líbeznou kantilénou a vřelým výrazem.
