Noční optika
Štěpán Zbytovský – flétna
Miroslav Nosek – kytary, ukulele (12)
Jakub Dvořáček – klavír, Fender Rhodes (1, 8, 13), varhany Hammond A101 (2, 8)
Jan Keller – baskytara, violoncello (5, 7, 13)
Jan Linhart – bicí
„Kdo zkypří půdu zplihlých polí a rydlem změří horizont? Kdo projde nepovšimnut domem a zažehne knot nad schodem posledním? Kdo otevře knihu tajných zahrad a na rubu času vyznačí cestu poutníkovu? Kdo zvedne hlas k poslednímu provolání? Nevíme zhola nic. Avšak ústroje podivuhodné čas od času vycházejí ze zákoutí temnějších než oko tančícího starce a zvučně vyprávějí o chvění nad ohbím doby. Jeden z nich držíte v rukou: Strojek z půdy. Nuž hbitě, ještě neodbila hodina ptakopyskova! Sedlejme dvé uší, s důvěrou nastražme mysl a nechme se nést na vlnách tyrkysových písků. Kam? Kam slech až dovolí.“
„Člověk je skoro v pokušení domnívat se, že tento útvar míval dříve nějakou účelnou podobu a teď že je jen polámán. Tak tomu však patrně není; alespoň tomu nic nenasvědčuje; nikde nejsou vidět žádné pahýly nebo stopy lomu; jako celek se to sice zdá nesmyslné, ale svým způsobem uzavřené. Ostatně nic bližšího o tom nelze říci …“
Franz Kafka
Noční optika již dávno nepatří k nováčkům pražských jazzových klubů. Deska „Strojek z půdy“, kterou jsme vybrali za Album týdne, ukazuje její vyzrálost a připomíná, že podobně neotřelých souborů je v českém jazzu stále nedostatek.
Noční optika vznikla v roce 2001 jako jednorázový projekt studentů pražských konzervatoří. Kapela v původně kvartetním obsazení (p, fl, bass/cello, dr) interpretovala především skladby pianisty Jakuba Dvořáčka. Tento absolvent Konzervatoře J. Ježka a HAMU se věnuje širšímu spektru oblastí, mimo jazz je to hlavně skladba pro divadelní představení.
V roce 2002 přišel do Noční optiky kytarista Miroslav Nosek, který studoval klasickou kytaru na VOŠ J. Ježka, pohybuje se nicméně v klasických i jazzových uskupeních (mimo jiné v personálně spřízněném ansámblu Transitus Irregularis, jenž propojuje jazz a barokní hudbu). S Noskem se hudba Noční optiky určitým způsobem stylově vyvážila a jejich debut Herbarium (2007) již obsahoval kompozice od obou zmíněných protagonistů.
Noční optika se prezentuje jako soubor na pomezí jazzu a klasické hudby či na okraji jazzového mainstreamu. K jazzu má přitom nejblíže bubeník Jan Linhart (Vít Švec Trio, Jakub Štolba Quartet), Jan Keller se pohybuje směle mezi žánry (jak na cello v klasickém SOČRu, tak v alternativní wrgha POWU, či na baskytaru v kapele Jany Koubkové).
Album Strojek z půdy v mnohém navazuje na CD Herbarium; je to jazz nabitý pozitivní energií, přístupný posluchači i mimo striktně jazzovou oblast, a přitom v některých ohledech kompozičně dosti sofistikovaný. Hlavní hlas zde má pochopitelně opět flétna ‒ Štěpán Zbytovský je velice flexibilní hráč schopný rozehrát výrazivo v celém spektru nálad, které mu Nosek s Dvořáčkem předepíší (tedy jak v baladách typu Pro Barborku, Smoke Dance, tak v tvrdších kusech jako Hlasy tygrů nebo La Smorfia – Ironico). Klasické ozvuky slyšíme například v paralelním vedení melodické linky flétny a cella v Dvořáčkově La Smorfia – Melanconico.
Nosek překvapivě složil většinu skladeb (8 ze třinácti). Ačkoli se to nedá plně zobecnit, právě jeho kompozice vnášejí do Noční optiky onen typický rozradostněný přístup; odlehčení a ironii, které v současném českém jazzu tolik chybí (Sklad hraček, Předpověď počasí, Sonnytorium).
Je však pravda, že s takto rozjásaným přístupem je snadno možné sklouznout ke klišé. Dramaturgie alba tomu brání zařazením skladeb Jakuba Dvořáčka, náladou spíše melancholických, nebo naopak překvapivě razantních s výraznou gradací. Výsledkem je příjemný kontrast a napětí, ve kterém nás nahrávka po většinu času udržuje.
Již Herbarium obsahovalo některé dosti razantní kompozice (Vražda v Orient Expressu, 39˚C) a nejinak tomu je na novém snímku. V tomto ohledu překvapují Dvořáčkovy Hlasy tygrů, které směřují téměř k jazz-rocku (tento dojem se ještě umocňuje na koncertech). Skladba vyniká drivem, který není pro Noční optiku typický, liší se však i po zvukové stránce (hammondky místo „obligátního“ piana, efektovaná bezpražcová baskytara). Jakoby zde Dvořáček chtěl vzdát poctu české tradici jazz-rocku, ale dělal to po svém, „optikovském“ způsobu, tedy s ironií a úsměvem. V tomto ohledu mě napadá snad jen srovnání s legendárním Combem FH, které přetavovalo jazz-rock podobným způsobem.
Strojek z půdy je témbrově zajímavější než předchozí nahrávka, zejména pokud Dvořáček zamění piano za elektrické Fender Rhodes, nebo se cello spojí s flétnou. Kellerova bezpražcová baskytara se dostává do popředí více než dřív; vyniká groovem, přesností a velice příjemným zvukem. Zvukově zajímavé je rovněž jeho netradiční použití cella (občas deformované různými efekty, jako např. v závěrečné skladbě Kouřový tanec, což evokuje náladu typickou pro některé nahrávky české jazzrockové minulosti). Je nicméně škoda, že Dvořáček rezignoval na použití cembala, které bylo sice jen kořením předchozí desky, nicméně jeho spojení s jazzem znělo jako příslib něčeho velmi osobitého, co v českém jazzu chybí.
Nové album Noční optiky se světu klasické hudby vzdaluje, nicméně stále platí, že její tvorba vyniká originalitou, neotřelým zvukem a dobrou kompoziční invencí. Je také obdivuhodné, jak při svém neobvykle velkém rozsahu (73 minut!) dokáže stále udržet pozornost. Prozatím jedno z nejlepších alb tohoto roku.
