VĂ­tejte na eshopu ARTA Music cz en

Varhany v Doubravníku
Martin Poruba

 

F10208   [8595017420825]   vyšlo 5/2014

Evropská varhanní hudba 18. století interpretovaná Martinem Porubou
na varhanách Jana Výmoly (1760) v Doubravníku

Výmolovy varhany v Doubravníku - Martin Poruba
1.
Toccata Decima 5:45
2.
Sonata in C 2:19
3.
Canzona Francese 1:53
4.
Toccata in d 6:06
5.
Verso I 1:06
6.
Verso II 0:40
7.
Verso III 0:58
8.
Verso IV 0:42
9.
Canzona in d 2:57
10.
Fuga ex C 2:10
11.
Toccata Quinta 1:12
12.
Fuga 1MA 0:33
13.
Fuga 2DA 1:20
14.
Fuga 3TIA 0:39
15.
Fuga 4TA 0:49
16.
Fuga 5TA 0:38
17.
Fuga 6TA 0:54
18.
Sonata XII 2:03
19.
Fuga la menor 2:20
20.
Sonata para Orgao in G 2:50
21.
Toccata Quinta 5:40
22.
Fuga 2:38
23.
Pars Secunda 3:04
24.
Toccata VIII - Pastorella 3:24
25.
Fuga 1:55
26.
Preludium F Dur 5:03
27.
Cadenza 0:34
28.
Magnificat 0:13
29.
Verso Primo 0:27
30.
Quia respexit 0:23
31.
Verso Secondo 0:28
32.
Et misericordia 0:19
33.
Verso Terzo 0:24
34.
Verso Quarto 0:22
35.
Suscepit 0:21
36.
Verso Quinto 0:24
37.
Gloria patri 0:18
38.
Verso Sesto 0:49
39.
Fuga 3:09

Dispozice nástroje restaurovaného varhaná?em Martinem Michkem v letech 2009 - 2013:

Hlavní stroj
1     Principal 8´
2     Salicinale 8´
3     Qvinta Dena 8´
4     Biffera 8´
5     Octava 4´
6     Fugara 4´
7     Qvinta Maior 22/3´
8     Super Octava 2´
9     Mixtura 11/3´ 5x
10   Fagot 8´

Positiv
11     Copula Maior 8´
12     Principal 4´
13     Copula Minor 4´
14     Octava 2´

       

Pedál

15     Sub Bass 16´
16     Violon Bass 8´
17     Octav Bass 4´
18     Cornet Bass 3x

 

Výb?r repertoáru následující nahrávky je podmín?n technickou a zvukovou stránkou varhan brn?nského varhaná?e Jana Výmoly z roku 1760 v kostele Povýšení sv. K?íže v Doubravníku.
Tato nahrávka dokumentuje interpreta?ní možnosti, které jsou determinovány skute?nostmi krátké oktávy, st?edotónového lad?ní a sou?asné dispozice. Byly vybrány skladby, které vznikly p?ibližn? mezi lety 1700 až 1800 ve st?ední a jižní Evrop? na politickém území Habsburk?, skladby, které vznikly pro církevní pot?ebu. Tuto vybranou varhanní hudbu hráli samotní její tv?rci v rámci výkonu jejich um?lecké ?innosti p?i bohoslužbách na varhanách, které m?li k dispozici ve svých regionálních životních podmínkách: v ?ím?, ve Vídni, v Melku, v Pasov?, v Praze, v Salzburgu a v Lisabonu. Pot?eba varhanních kompozic pro liturgickou praxi, vysoká spole?enská akceptace církevní hudby a varhanního zvuku v 18. století dala vzniknout bohatému reservoáru varhan a varhanní hudby. V tehdejší dob? nenajdeme jediného skladatele, který by svoji hudební dráhu neza?al jako varhaník a cembalista. Um?lecký vývoj nejstarších skladatel? této nahrávky, Bernarda Pasquiniho a Georga Muffata je pro 2. polovinu 17. století p?íkladný.

Georg Muffat (1653 – 1704) pat?í k nejd?ležit?jším postavám varhanní hudby jihon?meckých zemí. Jako žák Bernarda Pasquiniho v ?ím? (po roce 1682) – p?ed tím také pravd?podobn? u Lullyho v Pa?íži – poznal d?dictví Frescobaldiho generace v Itálii a p?enesl jej – stejn? jako Johann Jakob Froberger a Johann Kaspar Kerll do své oblasti p?sobnosti severn? od Alp. Sedmidílná Toccata decima ze sbírky „Apparatus musico-organisticus“ (1690) slu?uje v sob? um?ní ozdob francouzské svity s imita?ní technikou a vícedílností toccat Frescobaldiho. Jednotné metrum, procházející všemi ?ástmi toccaty spojuje st?ídající se rychlé a pomalé díly skladby a ur?uje tak jejich tempa.

Bernardo Pasquini (1637 – 1710) byl v Itálii se stavbou varhan a se zp?sobem hry na varhany dokonale obeznámen. Po roce 1660 je jako varhaník doložen v n?kolika ?ímských kostelech (1664 v Santa Maria Maggiore), církev a šlechta v ?ím? a Florencii jej zahrnují zakázkami kompozic a ?ízením oper a oratorii. Jeho mnohodílné varhanní toccaty dokládají úzké spojení s virtuózním hrá?ským stylem jeho p?edch?dce Frescobaldiho, Pasquiniho sonáty jsou však napsány jiným stylem. 
Sonata in C za?íná p?ti taktovou p?edehrou, po ní následuje monotematický, imita?ní díl s pregnantním motivem, který je ve všech hlasech ?ty?hlasé v?ty fugov? zpracován. Jeho Canzona Francese je s p?edchozí sonátou spojena motivicky. V první ?ásti je úvodní motiv zpracován v kvintové imitaci, ve druhé ?ásti je stejný motiv augmentován a doprovází jej rychlá figura, která je op?tn? provád?na imita?n?. Ob? kompozice zastupují p?ísn?jší imita?ní a v tempu stejnom?rn? se rozvíjející formu.

Domenico Zipoli (1688 – 1726) se narodil v Pratu v Toskánsku, hudebního vzd?lání se mu dostalo ve Florencii a Neapoli a kolem roku 1710 pak v ?ím? u Bernarda Pasquiniho. Jako varhaník a skladatel byl nad?jí ?ímské kompozi?ní školy. Proslavil se svojí církevní hudbou, kterou u n?ho písemn? objednával dokonce špan?lský místodržící v Lim?. Zem?el p?ed?asn? jako jezuita-misioná? v hlavním kulturním m?st? v argentinské Cordob?. 
Jeho n?kolikadílná Toccata in d za?íná pomalou Introdukcí ve stylu „Durezze e ligature“, následují ?ty?i díly, ve kterých se st?ídají rychlá a pomalá tempa se silnými imita?ními vazbami a virtuózními tokátovými ?ástmi. Po této rozsáhlé tokát? následují ?ty?i krátké ?ásti: Versi I-IV, které jsou motivicky spojené. Celý cyklus je uzav?en Canzonou. 

Nicolaus Vetter (1666 – 1734) byl žákem Johanna Pachelbela v Erfurtu a dvorním varhaníkem v Rudolstadtu. Jeho Fuga ex C je Battaglia – fanfárovitá skladba, která napodobuje ve svých rytmicko-melodických motivech signály vojenské trubky. Nov? disponovaný Fagot ve Výmolových varhanách zde nalezne své uplatn?ní. 

Gottlieb Muffat (1690 – 1770), syn Georga Muffata, žák Johanna Josepha Fuxe a dvorní skladatel ve Vídni. V p?edmluv? ke své sbírce „72 Versetl samt 12 Toccaten…“ uvádí Muffat, že tyto své „prvotiny psal pro bohoslužby s gregoriánským chorálem a pro nešpory“ a tyto skladby mají také sloužit vzd?lávající se mládeži. 
Toccata Quinta je protkána melodickými ozdobami a po ní následuje 6 krátkých ?ty?hlasých fug, každá se svým vlastním tématem a vlastním hudebním charakterem. Tato sbírka krátkých skladeb byla ur?ena jak pro praxi církevních hodinek tak pro pedagogické pot?eby. 

Carlos Seixas (1704 – 1742) p?evzal ve 14 letech varhanické místo v kostele Nejsv?t?jší Trojice v Coimb?e, od roku 1720 byl varhaníkem v Lisabonu, pozd?ji pak nástupcem Domenica Scarlattiho jako kapelník královského dvora.
Sonata XII a Fuga in a („pro klávesové nástroje“) jsou imita?ním komposi?ním principem hudby kolem roku 1700 spojeny jen okrajov?. R?znorodé motivy, ze kterých jsou ob? skladby sestaveny se v pr?b?hu kompozice rozvíjejí a m?ní. Tradi?ní imita?ní a fugatová komposi?ní technika je zde opušt?na.
Sonata para Orgao in G (Seixas ji výslovn? ozna?uje jako „varhanní sonátu“) je komponována stejným zp?sobem: pregnantní rytmický motiv se opakuje na r?zných tónových stupních a prop?j?uje tak sonát? radostný, hravý charakter. Varhanní hudba Seixase se vymyká z našich p?edstav hustého a p?ísn? sp?edeného kontrapunktu v preludiích a fugách 18. století – je p?edzv?stí nekomplikovaného hudebního klasicismu.

Johann Ernst Eberlin (1702 – 1762) p?sobil jako varhaník a dvorní a dómský kapelník v Salzburgu. Jeho zde nahraná Toccata Quinta se rozvíjí klidným, harmonickým tokem a ?erpá ze dvou st?ídajících se motiv?. Jeho fugy prozrazují zkušeného, ?emesln? fundovaného kontrapunktika.

Josef Ferdinand Norbert Seger (1716 – 1782) „byl podle jednohlasého úsudku všech znalc? jedním z nejd?kladn?jších varhaník? v N?mecku“, jak píše Daniel Gottlob Türk v p?edmluv? k Segerovým tokátám a fugám, vydaným 1793 u Breitkopfa v Lipsku. Mnoholetý varhaník Týnského kostela a K?ížovnického kláštera v Praze koncipuje svoji tokátu-pastorelu v 6/8 taktu jako líbeznou p?edehru k následující fuze. Téma fugy je v ?eských zemích dob?e známá melodie váno?ní písn? „Narodil se Kristus Pán“.

František Xaver Brixi (1732 – 1771) byl velmi produktivní a daleko za hranicemi své vlasti proslavený dómský kapelník u sv. Víta v Praze. Jeho dvoudílné Preludium F Dur je p?edklasická skladba, p?ipomínající spíše Sonátu pro cembalo nebo kladívkový klavír v rovnom?rném lad?ní.

Johann Georg Albrechtsberger (1736 – 1809) napsal poslední, zde nahraný varhanní cyklus ze sbírky „Octo toni ecclesiastici per Organo“ jako liturgickou hudbu pro alternování (st?ídání) gregoriánského chorálu a varhan p?i církevních hodinkách – no?ních a denních modlitbách. Albrechtsberger p?sobil celý sv?j život jako varhaník, dómský kapelník, skladatel, u?itel a teoretik nejprve v klášte?e Melk, pozd?ji ve Vídni a byl s církevní hudební praxí d?v?rn? seznámen. 
Cyklus „Primi Toni“ za?íná krátkým preludiem Cadenza, které intonuje tonalitu 1. gregoriánského módu. Poté je zazpíván první verš cantica Magnificat, následují varhany na míst? 2. verše, 3. verš je op?t zpíván, na míst? 4. verše hrají varhany, st?ídání zp?vu a varhan pokra?uje až k poslednímu verši. Cyklus je uzav?en delší, mohutnou fugou.

P?estože se italský, špan?lský a jihon?mecký varhanní typus ve zvukových a technických detailech zna?n? od sebe liší, spojují jej také spole?né prvky: krátká nebo lomená oktáva v basu, funkce pedálu v prodlevách bez sólového použití, jasn? kreslící zvuk principálu… Zde mohou navázat technicky i zvukov? Výmolovy varhany v Doubravníku. Tyto varhany se po pozoruhodném restaurování p?edstavují svojí vynikající zvukovou a technickou kvalitou a p?esv?d?iv? interpretují tak r?znorodou hudbu 18. století.

Martin Poruba

Restaurování varhan Jana Výmoly v Doubravníku  2009 – 2013

Varhany v Doubravníku postavil jako sv?j první dvoumanuálový nástroj Jan Výmola v roce 1760. Narodil se v Ptení roku 1722 a varhaná?em se vyu?il v Brn? u Antonína Richtra, jenž jako tovaryš vyženil dílnu po svém mistru Janu Davidu Siebrovi, z?ejm? nejvýte?n?jším varhaná?i, jaký kdy na Morav? p?sobil. Jan Výmola, který byl po právu mistrem velice úsp?šným, ct?ným a váženým, se dožil ve své dob? neobvykle vysokého v?ku t?iaosmdesáti let, p?eživ své syny, varhaná?e Jana Františka Xavera Vincence p?sobícího ve Vídni i Davida Josefa, který p?evzal otcovu dílnu. Ze všech Výmolových varhan dochovaly se ty doubravnické v nejp?vodn?jším stavu. P?ed restaurováním byly však z d?vodu velice silného poškození ?ervoto?em, mechanického opot?ebení a neodborných, mnohdy až barbarských zásah? na samé hranici hratelnosti. Naše práce byla vedena snahou použít co možno nejvíc z p?vodního materiálu a jenom chyb?jící a nezachranitelné díly nahradit kopiemi, t?ebaže to bylo v?tšinou ?ešení náro?n?jší. Všechny d?ev?né ?ásti stroje, velice sn?dené aktivním ?ervoto?em a v p?ípad? m?ch? i tesa?íkem, jsme po o?išt?ní a odstran?ní nep?vodních nát?r?, zte?elých koží a p?elep? zpevnili v roztoku akrylátové prysky?ice a  n?které z nich po n?kolikam?sí?ním vysychání ješt? i v horké sm?si vosk? a p?írodních prysky?ic. Ta zaplnila ?ervoto?í chodbi?ky a dodala d?evu houževnatost. V mén? poškozených dílech a ve varhanní sk?íni  byl ?ervoto? zhuben chemicky. Cínové píš?aly musely být vyrovnány, roztržená ústí a jiná poškození vyletována, sesedlé a zdeformované nohy po vyrovnání uvnit? zpevn?ny korzetem z cínoolov?ného plechu, naletovaného celou plochou pro tuto práci zvláš? vyvinutou metodou. Nep?vodn? zvýšené vý?ezy horních labií cínových i d?ev?ných píš?al byly dopln?ny speciální epoxydovou prysky?icí, tedy zp?sobem neinvazivním, pln? reversibilním a možno ?íci ideálním. Výška vý?ezu má zásadní vliv na nasazení i barvu tónu.

Byly odstran?ny nep?vodní a nesmyslné zm?ny a p?ídavky, nap?íklad poz?statky obou manuálových spojek, pneumatické tremolo a jiná dodate?ná “vylepšení”. Najít materiál pro dopln?ní mnohých chyb?jících potah? celotónových kláves manuálových klaviatur bylo náro?né, p?vodní jsou totiž z jádrového d?eva še?íku, což je naprostá rarita. Pro pospojování desek a sklad?  m?ch? jsme stejn?, jako pan Výmola, použili ko?skou Achillovu šlachu, okožení je provedeno bezchromovou teletinou. P?i použití elektrického ventilátoru pracují oba m?chy paraleln?, což redukuje setrva?né síly a tím i nestabilitu ve vzduchové soustav?. Traktura a registratura utrp?ly ?inností ?ervoto?e nejvíc. Aby konce abstrakt? nad manuálovými klávesnicemi nepraskly, jsou olepeny proužky pergamenu, na?ezanými patrn? z list? kancionálu, na kterých jsou krom písmen jasn? viditelné i neumy, tedy st?edov?ké notové písmo, pocházející v tomto p?ípad? p?ibližn? z konce jedenáctého století. Pruhy tohoto pergamenu jsou i na vzdušnici hlavního stroje.
Jediný nep?vodní rejst?ík, osmistopová flétna kvality velmi nevalné, jsme po vyhodnocení všech získaných v?domostí a po zralé úvaze nahradili jazykovým, rovn?ž osmistopovým Fagotem. Všechny d?kazy, t?ebaže nep?ímé, sv?d?í totiž o tom, že pan Výmola s jazykovým rejst?íkem po?ítal. Tlak vzduchu 48 milimetr? vodního sloupce, který pro varhany považuji za ideální, byl stanoven na základ? akustických zkoušek zrestaurovaných principálových píš?al stojících na otev?ených nohách a tedy s plným p?ítokem vzduchu. Výška lad?ní odpovídá délce t?l píš?al a je p?ibližn? 423 Hz p?i 15°C, tedy skoro o p?ltón níž, než je sou?asná norma. Byla použita st?edotónová temperatura s jednou p?tinou komma.
Výmolovy varhany v Doubravníku pro m? vždy byly, jsou a z?stanou nástrojem fascinujícím. To, že jsem je mohl se svými spolupracovníky restaurovat, pokládám za velké št?stí a chápu to jako dar.

Dalibor Michek

Martin Poruba se narodil v Ludge?ovicích na Hlu?ínsku v roce 1951. Studoval na Konzervato?i v Ostrav? a na pražské Karlov? universit?. V Mnichov? pak pokra?oval studiem hudební v?dy 
na universit? Ludwiga-Maximiliána a církevní hudby na Státní vysoké škole hudební. Varhanní hru studoval u Friedemanna Winklhofera a Franze Lehrndorfera. Absolvoval také varhanní kurzy u Luigi Ferdinanda Tagliaviniho, Daniela Rotha a Haralda Vogla. Od roku 1990 je docentem hudební teorie na Státní vysoké škole hudební v Mnichov?. V letech 1994 – 1999 byl dómským kapelníkem a varhaníkem v chrámu sv. Víta v Praze. Od roku 2000 je sbormistrem a varhaníkem u sv. Ji?í ve Freisingu .   


Další nahrávka
VÝMOLOVY VARHANY 1760, DOUBRAVNÍK

© Studio Svengali, září 2021
coded by rhaken.net