David Cizner - chlapecký soprán, chlapecký alt (10)
Irena Troupová - soprán (8,9); Jan Mikušek - kontratenor (4,12), tenor (7); Tomáš Lajtkep - tenor (12); Martin C. Putna tenor (7); Michael Pospíšil - bas (4,7,12)
Hipocondria Ensemble:
Jan Hádek, Petra Ščevková - housle, František Kuncl - viola, Ondřej Michal - violoncello
Martina Bernášková - příčná flétna, Jan Krejča - teorba, Filip Dvořák - varhanní pozitiv
Vít Nermut - housle, Jiřina Dvořáková - varhany, varhanní pozitiv, virginal
Tereza Pavelková - teorba, Magda Uhlířová - viola da gamba, Petr Budín - barokní fagot
Hlasový svět staré duchovní hudby je až do sklonku baroka světem téměř výhradně mužským. Vyšší, z moderního hlediska „přirozeně“ ženské party jsou obsazovány trojím, ale vždy mužským způsobem: buď dospělými zpěváky užívajícími falsetové techniky (zjednodušeně, byť ne zcela přesně „kontratenory“); nebo chlapci před mutací; nebo, v některých dobách a regionech (především v barokní Itálii a Španělsku) kastráty. Když ve druhé polovině 20. století postupně docházelo k obnově interpretačních praktik staré hudby, právě tento aspekt staré hudby se jevil jako nejpodivnější, nejobtížněji vzkřísitelný k novému hudebnímu životu.
A přece se stalo: Dnes, na počátku 21. století, je obsazování sopránových i altových partů kontratenory nebo chlapci před mutací běžnou praxí, ba dokonce je věcí prestiže, prubířským kamenem umělecké úrovně a „skutečně autentické interpretace“ jednotlivých hudebních těles. Současné kontratenorové hvězdy jako Philippe Jaroussky či Max Emanuel Cencic už dokonce překročily z exkluzivního světa milovníků staré hudby do světa mainstreamových show pro masové publikum, ba do televizní kultury. Totéž platí i pro chlapecké sólisty, kteří jsou v západním světě nezřídka přetahováni do populární kultury – čemuž se přizpůsobuje i jejich repertoár. Kastráti se sice na současné scéně neobjevili, jakožto historický fenomén se však stali předmětem zvláštního nostalgicko-dekadentního kultu a rovněž námětem uměleckých děl: viz film Gérarda Corbiau Farinelli (1994) o zřejmě nejslavnějším barokním kastrátovi nebo román Dominique Fernandeze Porporino aneb Tajnosti neapolské (1974, česky 1999), fiktivní paměti kastráta naopak zcela neslavného. Do českého hudebního prostředí proniká zatím obliba kontratenorového i chlapeckého zpěvu s velkým zpožděním. Je to dáno jistě i obecným zpožděním české hudební kultury, daným zejména izolací za komunistického režimu. Je to však dáno i dřívější slabostí, ba téměř totálním přerušením tradice chrámových chlapeckých sborů. Tyto sbory, uchovávané zejména v britském i v německojazyčném světě jakožto oáza předmoderní sakrální kultury, se ve dvacátém století staly taktéž rezervoárem, z něhož se postupně vynořovaly sólové hvězdy chlapeckého i kontratenorového zpěvu.
V českém prostředí této kontinuity nebylo. Muzikolog Miroslav Venhoda se pokusil navázat na dávné středověké tradice, když na sklonku třicátých let při Břevnovském klášteře v Praze založil chlapecký sbor, školu a společenství Schola cantorum. Komunistický režim však tento pokus rozprášil. Ze Scholy cantorum vzešly jednotlivé velké hudební osobnosti, jako hudební pedagog, „český Orff“ Pavel Jurkovič. Z Venhodovy iniciativy se mnohem později, na počátku osmdesátých let, zrodila Společnost pro starou hudbu a s ní i zájem českého prostředí
o autentickou interpretaci. Postupně pak i v Čechách vzniklo několik chlapeckých sborů
(a některé už se zdatně zapojily do populární televizní kultury). Sólový chlapecký zpěv, stejně jako zpěv kontratenorový, však v Čechách zůstával a v podstatě i zůstává nadále jakýmsi „západním snem“. Provozují-li se díla v autentické interpretaci – sóloví kontratenoři se téměř vždy „dovážejí“. Prvním českým kontratenorem, rovnajícím se kvalitou západoevropským hvězdám a až kupodivu stále tak málo doceňovaným i v Čechách (a téměř zcela neznámým mimo ně) je Jan Mikušek. Prvním českým sólovým chlapeckým sopránem je pak právě David Cizner.
Oproti mnoha chlapeckým či kontratenorovým hvězdám, které vzešly z prostředí chrámových sborů, David Cizner (nar. 2002) je nejen sólista, ale i solitér. Přece však i v jeho případě lze zahlédnout linii kulturního předávání: Květa Ciznerová, zpěvákova matka a hlasová učitelka, sama v osmdesátých a raných devadesátých letech prošla iniciací skrze Společnost
pro starou hudbu. Tehdy založila a po řadu let vedla soubor Musica Fresca, zaměřený
na interpretaci především světské renesanční a raně barokní hudby (s nímž tehdy zpíval
i autor tohoto bookletu, Martin C. Putna). David Cizner vydal v hudebním nastudování Květy Ciznerové své první album s názvem Krása chlapeckého sopránu – The Celebration of Trebles, roku 2012. Toto album je třeba chápat jako předložení jeho hudební vizitky: Na něm předvedl spektrum repertoáru duchovního i světského, od raného baroka až po skladby Brittenovy či Cohenovy – a tedy až po hranici oné populární kultury, kterou si tímto vyzkoušel – a dál se jí věnovat nehodlá. Poté účinkoval spolu s Martinem C. Putnou i s Květou Ciznerovou a s oživeným souborem Musica Fresca na albu O smrti i vesele – Písně barokní a postbarokní (2013). Zde, ve skladbách spojených námětem smrti a ukazujícím její netragické (smířlivé či naopak groteskní) zobrazování v předmoderní době, prokázal mimo jiné svůj smysl pro expresivní výraz a pro hudební i textový humor, kvality to věru v chlapeckém zpěvu málokdy slýchané.
V tomto svém třetím albu se David Cizner vrací k tradičnímu repertoáru chlapeckých sopránů, k duchovní hudbě, především k hudbě barokní.
První čtyři skladby vycházejí textově z Bible, tohoto prazákladu evropské duchovní hudby. Recitativ a árie ze začátku Händelova Mesiáše zhudebňují text ze starozákonní knihy Izaiáš, chápaný pak v křesťanském prostředí jako proroctví o příchodu Spasitele.
Monteverdim zhudebněný Žalm 150 se těšil tradičně velké oblibě – i proto, že je vlastně sám výzvou k hudební produkci.
Rovněž Žalm 113, zde ve ztvárnění R. I. Mayra, začíná výzvou k hlasité, nejlépe tedy zpěvné chvále. Latinský text praví „Laudate pueri“, což doslovně značí „Chvalte, chlapci“ a může být tedy vnímáno jako výslovné povzbuzení k onomu chlapeckému zpěvu, jehož výsostná pozice v duchovní hudbě byla vyložena výše. Leč, latinské „puer“ znamená jak „chlapec“, tak „služebník“ – což více odpovídá hebrejskému originálu, k němuž se vracejí moderní překlady.
Ze Žalmu 71, ve kterém se vedle Davida Ciznera výrazně uplatní i výše zmiňovaný kontratenor Jan Mikušek, vybral Dietrich Buxtehude pouze úvodní verš.
Následující, pátá skladba, již nemá přímo biblický text. Na biblické texty a události však naráží. Je to árie, kterou Bachovi pro kantátu Freue dich, erlöste Schar (Vesel se, vykoupené stádo;
BWV 30) napsal (zřejmě) jeho dvorní libretista Picander. Kantáta je určena pro svátek Narození Jana Křtitele. Árie promlouvá již jakoby hlasem Jana Křtitele, vyzývajíc hříšníky k pokání a povzbuzujíc k naději, neboť Spasitel se blíží:
Šestá skladba, druhá bachovská, O finstre Nacht (Ó temná noci, BWV 492), pochází
ze zpěvníku Musikalisches Gesang-Buch (1736), který sestavil z duchovních písní různých autorů Georg Christian Schemelli. V textu od Georga Friedricha Breithaupta zaznívají typické bachovské obraty jako „sladká smrt“ či „doufaný konec“. Tento život je poznamenán temnotou hříchu, onen život slibuje světlo Boží tváře. Úvodní motiv „temné noci“ pak má dvojí rozměr navíc: Lze ho chápat i jako skrytou narážku na Bachovo osobní téma, osobní „kříž“, totiž sílící problémy se zrakem, jež vyústily až do slepoty (tentýž motiv se ostatně ozývá i v kantátě Ich habe genug).
Sedmá skladba přináší radikální změnu nálady. Je to Ciaccona del Paradiso e dell’Inferno (Ciaccona o ráji a pekle). Její autor je neznám, tiskem byla vydána roku 1657 v souboru s názvem Canzonette spirituali e morali che si cantano nell’Oratorio di Chiavenna, eretto sotto la protettione di S. Filippo Neri (Duchovní a poučné písničky, které se zpívají v oratoriu v Chiavenně, zbudovaném pod vedením svatého Filippa Neriho). Píseň je dvojnásobným „concettem“, paradoxem, zkřížením protikladů. Za prvé jde o spojení líbezné melodie s textem
o věcech z náboženského hlediska nejzávažnějších, tedy o spáse či zavržení. Za druhé jde
o protiklad „svědectví o ráji“ a „svědectví o pekle“. Na tutéž melodii zpívají střídavě „anime beate“, tedy „blažené duše“, o tom, jak je krásné pobývat v ráji – a „anime dannate“, tedy „zavržené duše“, o tom, jak je děsivé pobývat v pekle. Chlapecký soprán představuje „blažené duše“. V tercetu „zavržených duší“ se spojují Jan Mikušek, Martin C. Putna a bas Michael Pospíšil.
Osmá skladba se vrací k biblickým textům. Duet z Händelova oratoria Israel in Egypt (Izrael v Egyptě) zhudebňuje jediný žalmový verš.
V Händelově duetu zpívala s Davidem Ciznerem Irena Troupová, jeho učitelka interpretace.
Ta, jakožto jeho pěvecký vzor, přijala pozvání i k jedné sólové skladbě. Tou je ukázka expresivní zbožnosti italského manýrismu – Canzonetta spirituale sopra la nanna (Duchovní píseň ve stylu ukolébavky). Panna Maria uspává malého Ježíška – ale v její mysli se již zjevuje jeho budoucí utrpení.
Pohled na Pannu Marii, trpící utrpením svého syna, je námětem i další, desáté skladby. Z mnoha zhudebnění středověké sekvence Stabat mater je vybráno to od G. B. Pergolesiho. V duetu tentokrát David Cizner zpívá sám se sebou: Natočil postupně jak sopránový, tak i altový part, prokazuje tak i rozsah svého hlasu.
Katolické mešní ordinarium se dočkalo ještě mnohem četnějších zhudebnění. Z Mozartovy Korunovační mše je vybrán oddíl Agnus Dei.
Závěr tohoto alba patří české duchovní hudbě, která navazuje na evropské barokní a klasicistní vzory. Jakub Jan Ryba je znám především jako autor rokokově pastorálních inspirací, jejichž nejčastějším duchovním námětem jsou Vánoce. Vedle České mše vánoční, nyní téměř „povinné“ skladby českých vánoc, k nim patří i řada pastorel, mezi nimi i Rozmilý slavíčku. Ještě před ní
však zazní Rybovo dílo ve zcela jiném, vážném, barokizujícím polyfonním stylu, meditace Christus factus est z cyklu Responsoria Svatého týdne. Text meditace je převzat z Pavlova Listu Filipským. V kvartetu doplňují Davida Ciznera Jan Mikušek, Tomáš Lajtkep a Michael Pospíšil.
Biblické písně Antonína Dvořáka se vracejí k textovému základu, jímž začalo toto album
– ke Knize žalmů. Česká znění všech biblických textů byla výše citována podle moderního Českého ekumenického překladu. Dvořák však pracoval s textem Bible kralické. Biblické písně byly mnohokráte nazpívány. V podání chlapeckého sopránu se však v nich ukazuje cosi,
co v nahrávkách i velmi slavných českých pěvců obvykle schází a bez čeho se poetika Biblických písní vlastně míjí účinkem: prostota.
David Cizner vydal v hudebním nastudování Květy Ciznerové své první album s názvem 
