Je obecně zřejmým faktem, že z hudebníka nečiní skutečnou uměleckou osobnost jen brilantně zvládnutá technika; je k tomu zapotřebí mnohem více – osobitost, vyzrálost, služba hudbě, touha neustále objevovat, odmítnutí diktátu okolního světa… Zdá se, že mladá česká klavíristka a skladatelka Sára Medková se v tomto ohledu ubírá správným směrem. Jde si vlastní cestou, vytrvale na sobě pracuje a svými hudebními schopnostmi stejně jako bezprostředností a nonkonformním výrazovým projevem, který čítá i možnost zapojení mimohudebního uměleckého vyjádření (divadelní akci apod.), podněcuje současné skladatele k maximálnímu využití jejího potenciálu. Její repertoár se však neomezuje výhradně na soudobou hudbu; zahrnuje i díla klasická, a proto nepřekvapí, že na své profilové album si Sára Medková zvolila tři soudobé kompozice, které proložila díly Johanna Sebastiana Bacha. Nejde přitom o výběr nahodilý, který by podléhal jisté módě kombinovat starou hudbu s novou. Spojení Bachových skladeb (různých forem a z různých fází skladatelova tvůrčího života) s díly soudobými tu není jen konfrontací hudby baroka a dneška; je to i ukazatel řady styčných uměleckých momentů, kterými se ve své době zaobíral Bach a kterými se zabývají též současní autoři.
V rozsáhlé klavírní tvorbě Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750) vyvrcholil dobový vývoj hudby pro klávesové nástroje, ke kterým měl Bach jako varhaník blízko, psal pro ně po celý svůj život, a to prakticky ve všech formách, které v jeho době žily. Každou z těchto forem přitom dokázal naplnit hlubokým, vysoce subjektivizovaným obsahem. Svědčí o tom například taneční suity, které do Bachovy doby plnily převážně užitkovou funkci. Anglické či Francouzské suity dokazují, že tato forma nalezla v Bachovi svého uměleckého dovršitele. Cyklus šesti Francouzských suit BWV 812–817 napsal Bach v Köthenu. Název, který pravděpodobně nepochází od autora, vzešel z podobné koncepce suit Couperinových, které nezačínají preludiem, nýbrž přímo tancem – allemandem. Původní verze prvních pěti suit si nedlouho po svatbě v roce 1722 zapsala mladá Bachova žena Anna Magdalena do svého alba, podle kterého se chtěla zdokonalovat ve hře na klavír a které opatřila titulem Klavírní knížka pro Annu Magdalenu Bach. Formální a obsahové řešení všech suit je obdobné. Jednotlivé tance mají daleko k tanečnímu rázu; jsou stylizované, technicky vybroušené, galantní a spíše lyricky intimní. Vstupní allemanda má ve Francouzských suitách preludiový charakter, v repeticích vybízející k improvizaci ozdob (jak ostatně ráda činí i Sára Medková). Živější courante, noblesní sarabanda, zemitější gavota i ostatní části přitakávají Bachově tendenci, která směřuje k poetizaci tanců při zachování jejich obrysů, což stvrzuje i závěrečná energická gigue.
Ricercar c moll pochází z Hudební obětiny BWV 1079, rozsáhlé sbírky, kterou Bach zkomponoval na sklonku svého života (1747) a věnoval ji pruskému králi Friedrichovi II. Všechny části sbírky (tříhlasá a šestihlasá fuga, deset kánonů a triová sonáta) vycházejí z tématu, které Bachovi při setkání v Postupimi zadal původně k improvizaci šestihlasé fugy právě Friedrich II. a které si Bach výrazně přizpůsobil. Tříhlasý Ricercar c moll vykazuje vlastnosti improvizované fugy, střídající přísné fugované pasáže s rozvolněnými prvky parafrázování, motivický materiál jeho meziher byl nadto zjevně inspirován moderním, na rozdíl od cembala dynamicky variabilním zvukem fortepiana; Bach se přiklonil k názvu „ricercar“ (z italského výrazu pro „hledat, pátrat“) a vymyslel k němu latinský akrostichon, který vysvětluje původ i povahu celé Hudební obětiny: Regis Iussu Cantio Et Reliqua Canonica Arte Resoluta, tj. „Na královu žádost píseň (fuga) a to ostatní (kánonické věty) dle kánonického umění vyřešeno“.
Toccata e moll BWV 914 je naopak skladbou ranou – Bach ji vytvořil pravděpodobně v době, kdy působil jako varhaník v Novém kostele v Arnstadtu (1703–1707), byť je její vznik někdy kladen až do období pozdějšího (kolem roku 1710). Cyklus čtyř stručných částí začíná krátkým preludiem ve spodním rejstříku, po němž následuje dvojitá fuga a expresivně fantazijní adagio. Finální fuga je dodnes předmětem dohadů, neboť je téměř totožná s fugou anonymního italského skladatele Bachovy doby.
Skladatel, muzikolog a vysokoškolský pedagog Vít Zouhar (*1966) patří do okruhu autorů úzce spřízněných s uměleckým světem Sáry Medkové. Tvůrce či spolutvůrce několika oper, autor více než šedesáti orchestrálních a komorních děl, hudebních her a zvukových instalací, jehož hudba je spojována s postmodernou a minimalismem, si ve skladbě Šest klavírů pro klavíristku a pás (1992) pohrál se souběžným zněním šesti opakujících se odlišných klavírních smyček. Výsledkem této hry je vynořování a zanořování té či oné smyčky se zdánlivě prostým, až ambientně relaxačním účinkem, který se však opírá o důmyslnou kompoziční práci. Původní nahrávku Zouhar realizoval na svém prvním syntezátoru s dynamickou klávesnicí Kawai K1 a MIDI smyčky upravoval v programu pro16 na počítači Commodore C64. Pro novou verzi, kterou lze slyšet na CD, použil Roland FP2. Interpretka si sama vybírá z partitury ty party, které chce hrát; zbývající nástroje ji doprovázejí z pásu. Femininum se do podtitulu skladby dostalo po prvním nastudování, kterého se ujala Dana Drápelová. Poté ji následovaly klavíristky Patricia Goodson, Janna Polyzoides a nyní – premiérově na CD – i Sára Medková.
Protagonistka tohoto alba je také respektovanou skladatelkou. Její tvůrčí aktivity na tomto poli reprezentuje na CD skladba Inside, kterou vytvořila spolu se svým manželem Ivo Medkem (*1956), skladatelem, pedagogem, teoretikem, improvizátorem a v současné době rektorem Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Týmová kompozice „vznikla“ postupnou sedimentací původně volné improvizace, kdy Sára Medková hrála převážně na klaviatuře částečně preparovaného klavíru a Ivo Medek výlučně uvnitř otevřeného klavíru (odtud také název kompozice). Z původní improvizace k vernisáži výstavy se opakovanou interpretací stále více ustalovala forma a postupně se precizovaly detaily. Asi po dvou letech jejího provozování v ČR i v zahraničí (Německo, Španělsko, Portugalsko, Polsko, Albánie, Chorvatsko, Srbsko, Čína, USA atd.) dospěl proces k tvaru, v němž je skladba realizována doposud. Prvek kompoziční sice významně převážil (dokonce vznikl i notový záznam), nicméně každé provedení je jiné, neboť je plně využíváno volně pojatého faktoru času, který umožňuje kontrahovat nebo naopak prodlužovat jednotlivé plochy uvnitř pevně daných následností, výrazů jednotlivých částí, specifických barev i tektonického průběhu.
Závěrečná skladba z pera Frederica Rzewského (*1938), člena legendárního experimentálního souboru Musica Elettronica Viva, je dominantou celého CD, dílem, které zapojením mluveného slova a scénické akce klade na interpreta mimořádné nároky a poskytuje tak Sáře Medkové možnost uplatnit její interpretační schopnosti a živelnost v plné šíři. De Profundis pro mluvícího klavíristu vzniklo v roce 1992 na objednávku Evropského centra pro výzkum hudby (Centre européen pour la recherche musicale) jako výsledek skladatelova letitého zájmu o dílo Oscara Wilda. Návštěva představení v roce 1984, v němž Luke Theodore, Rzewského přítel z Living Theatre zpracoval Wildovy texty, a představa filmaře Larryho Brose o skladbě pro klavíristu Anthonyho de Mare, která by mohla sloužit jako podklad pro budoucí film, to byly dva důležité stimuly, které stály na počátku geneze skladby.
Oscar Wilde napsal De Profundis v první třetině roku 1897 ve vězení Reading Prison v Berkshire poté, co byl na dva roky uvržen do žaláře za sexuální obscénnost (gross indecency); je to vlastně „milostný dopis“ Wildovu milenci, lordu Alfrédu Douglasovi, a zároveň pozoruhodná výpověď umělce, který, vystaven tváří v tvář zoufalé životní situaci, deklaruje svůj umělecký postoj a vztah k umění. Rzewski, který se ve své tvorbě často inspiruje sociálně-historickými a politickými tématy, reaguje ve své skladbě na politickou aktivizaci problému sexuality (zejména boje gayů a lesbiček za jejich práva), který se tak počátkem 90. let po téměř sto letech protnul s Wildovým textem, na jehož pozadí je otázka spisovatelova sexuálního zaměření stále – byť latentně – přítomna.
Sára Medková provedla Rzewského De Profundis na pódiích v Evropě, Číně a USA, a to ve specifické podobě – s paralelně se odvíjejícím videem, které vytvořil český umělec a designér počítačových her Lukáš Medek.
Vítězslav Mikeš
Sára Medková patří k nejtalentovanějším klavíristům nastupující generace. Po absolutoriu konzervatoře v oboru klavír ve třídě Jolany Zedekové vystudovala kompozici na Janáčkově akademii múzických umění v Brně u Ivo Medka a klavír na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze u Petera Toperczera a Ivo Kahánka. Své vzdělání si rozšířila roční stáží na Hochschule Carl Maria von Weber v Drážďanech u Arkadi Zenzipéra a v mistrovských třídách světových pianistů (Andrei Gavrilov, Eliso Virsaladze, Aline Zylberajch, Daniel Pollack, Inge Rosar, Daan Vandewalle, Avo Kouyoumdjian, Robert Lehrbaumer aj.). Nyní pokračuje v doktorském studijním programu v oboru Interpretace na JAMU V Brně pod vedením Jaroslava Šťastného. Je laureátkou několika mezinárodních klavírních soutěží (např. Yamaha Competition, Concorso Argento v Itálii, International Piano Competition Salerno či Mezinárodní klavírní soutěže J. Suka). V letech 2009 a 2012 obdržela prestižní stipendia Českého hudebního fondu a grant ministerstva kultury. V roce 2012 jí byla udělena cena Ochranného svazu autorského pro nejúspěšnějšího mladého tvůrce vážné hudby a téhož roku byla vyzvána k napsání povinné skladby pro Rubinsteinovu klavírní soutěž. Její kompozice zazněly v řadě evropských zemí a také v USA. Jako vyhledávaná interpretka soudobé hudby je často zvána k uvádění světových premiér, kterých má na kontě více než sto. Vystoupila na koncertních pódiích v 21 zemích Evropy, USA, Asie i Afriky na festivalech Shangai New Music Week, Ciclo conciertos de solistas fundación BBVA, Moravský podzim, Expozice nové hudby, Pianodrom, Forfest, PostmutArt, Smetanovské dny, Setkávání nové hudby Plus, Ad libitum, Audioart, Schemnitiensis, Art´s Birthday aj. Je členkou Ensemble Marijan a zakládající členkou souboru ISHA trio. Pravidelně vystupuje jako sólistka s předními českými i zahraničními orchestry (Filharmonie Brno, Moravská filharmonie Olomouc, Filharmonie Bohuslava Martinů, Brno Contemporary Orchestra, Moscow Contemporary Ensemble, UNT Orchestra, Písecký komorní orchestr, aj.) a nahrává pro Český rozhlas. Spolupracovala s dirigenty (A. Vinogradov, M. Tworek, C. Couturiaux, P. Hanus, L. Svárovský, P. Vronský, J. Klecker, P. Šnajdr, A. Kománek, L. Pohůnek aj.) V roce 2009 a 2010 iniciovala unikátní projekt klavírních trojkoncertů J. S. Bacha, W. A. Mozarta a vlastního trojkoncertu „Di ritorno“ ve spolupráci s Filharmonií Brno a AKS Praha. V roce 2015 uvedla cyklus „Po zarostlém chodníčku“ L. Janáčka ve spolupráci s baletem národního divadla moravskoslezského v Ostravě v choreografii J. Kyliána.
