Jaroslav Tůma - varhany v kostele sv. Mikuláše (Kašperské Hory) 
zhotovil Johann Franz Kannhäuser (1733), restauroval Marek Vorlíček (2019)

Georg Friedrich Händel (1685–1758)  Fantazie C dur HWV 490
P. Anton Estendorfer (1670–1711)  Aria in B (s variacemi) 
Thomas Arne (1710–1778)  Sonáta č. 5 B dur 
Jan Vojtěch Maxant (1755–1838)  Menuet B dur
P. Anton Estendorfer  Ciaccona del Primo Tuono
Jan Vojtěch Maxant  Andante D dur 
Thomas Arne  Sonáta č. 4 d moll
Georg Friedrich Händel  Capriccio F dur
Carlo Monza (1735–1801)  Suita C dur
Josef Mysliveček (1737–1781)  Sonáta č. 2 G dur
Anonymus (18. stol.)  La Folia (variace) 
P. Anton Estendorfer  Galliarda in G (variace)  

Total time – 77:58

 

 

Kostel sv. Mikuláše, vzdálený asi kilometr od centra Kašperských Hor, považujeme za vzácný příklad středověké sakrální stavby z počátku 14. století. Trojlodní bazilika je obklopena hřbitovem s mnohými historicky cennými náhrobky. Uvnitř kostela se dochovaly barevné fresky, gotické arkády i malovaný prkenný strop z roku 1700. V sousedství kostela se nachází samostatně vystavěná kaple sv. Anny v podobě přestavby z roku 1757, s velmi netradičně vyřezávaným oltářem ze stejné doby. V jeho spodní části vidíme např. realisticky vyvedené ohnivé jazyky a plazící se hady znázorňující hrůzy očistce. Cenné památky jsou dnes postupně obnovovány, mimo jiné bylo v roce 2019 dokončeno restaurování varhan Johanna Franze Kannhäusera z roku 1733. Nástroj má pouhých šest rejstříků v manuále a jeden v pedále, samozřejmě bez spojky, jak bývalo v Čechách u takto malých varhánek obvyklé. Řemeslnou úroveň díla J. F. Kannhäusera lze téměř přirovnat k nejlepším loketským mistrům, mezi něž počítáme zejména Abrahama Starcka a Leopolda Burghardta, zvuk nástroje pak dosahuje parametrů nejvyšších.

Varhanář Marek Vorlíček považuje za výjimečně krásný nejen samotný Kannhäuserův nástroj, ale i kostel s širším okolím. Varhany označuje dokonce za svého druhu opus magnum mezi památkami z první poloviny 18. století, zajisté právem. V minulosti totiž bylo mnoho artefaktů z oné doby přestavěno nebo jinak zničeno, od samotného varhanáře Kannhäusera další podobně intaktní nástroj neexistuje. Jak říká organolog Národního památkového ústavu PhDr. Petr Koukal, v takových případech bývá na starých varhanách nejcennější, lze-li podobně jako jejich materiálovou substanci obnovit také původní zvukovou složku, alespoň v míře co nejvíce se blížící předpokladatelnému tehdejšímu stavu. To se zde dle mého soudu podařilo. Velkou neznámou, snad až trochu záhadou, jsou dva hlasy disponované na takto maličkých varhanách ve dvoustopé poloze. U podobných dispozic bývá většinou zdvojena poloha čtyřstopá, vedle principálu nalézáme buď flautu minor nebo třeba fugaru. Na první poslech se zdejší dva dvoustopé rejstříky moc neliší, při hře dobové literatury ale začíná být rozdíl, zvláště vzhledem k akustice kostela, rozhodně zřetelnější a smysluplný. Přímo ve varhanách se dochoval nádherně krasopisný zápis, jímž je doloženo dávné nevšední bohatě obsazené muzicírování na zdejším kůru. Nechyběly nástroje smyčcové ani dechové (např. hoboj, fagot, klariny, tenorový a basový trombon) či tympány.

Pokud se týká repertoáru tohoto CD, je spíše veselý až rozverný, což ve hřbitovním kostele může někdo považovat za překvapivé až nemístné. Opak je pravdou. Kromě toho, jak si varhany samy řekly, co na ně mám hrát a co je naopak až tak moc nezajímá, ještě platí, že naši předkové nepovažovali smrt za něco vhodného k vytěsnění z naší mysli, naopak vše tehdy směřovalo k žití i umírání plně samozřejmému, všemi kolektivně prožívanému, protože pravá a nejhlubší radost měla stejně přijít až v nebi. Odrazem této dávné zkušenosti mohou být také v dnešní době občas na pohřbech znějící dechové vesnické ansámbly, v jejichž repertoáru pro příležitosti pohřbů mollové tóniny moc často nezazní. Vzdálenou ozvěnou takového světa je pro mě např. drobná skladba Maxantova, rodáka z nedalekého Frymburku. Jinak ovšem jsou v programu zařazeny skladby různého druhu, často variačního formálního principu. Buď jde o čisté variace (La Folia – anonymní variace na španělskou melodii, která se rozšířila jako populární hit do celého světa), nebo o passacagliu (Anton Estendorfer pocházející z bavorského Deggendorfu, kde působil jako kněz. Všechny Estendorferovy variační skladby vznikly za dob jeho studií před rokem 1695). I když nebyl před staletími svět tak propojen jako dnes, všímáme si pozoruhodných inspiračních kontaktů mezi velmi vzdálenými regiony, často díky kulturní výměně, jakou často pěstovala zejména různá klášterní společenství. Proto ani hudba ze vzdálené Anglie (Arne) či Itálie (Monza – jehož výrazné melodie si pro svůj balet Pulcinella vypůjčil Igor Stravinský) nemusí působit na varhanách oblasti česko-německé nijak cizorodě.

Varhany zdejšího chrámu po mnoho desetiletí beznadějně chátraly, jejich nedávné restaurování můžeme tudíž považovat téměř za zázrak. Uskutečnilo se díky podpoře soukromé dárkyně i díky podpoře státu. Provedla je firma výše citovaného varhanáře a sbormistra Marka Vorlíčka sídlící poblíž Domažlic. Dílna Marka Vorlíčka má na svém kontě řadu významných prací převážně na barokních nástrojích, např. restaurování guthovských nástrojů v Bělé, Močidleci a Hlohové, nebo Schmidtových varhan v Bochově. Ve spolupráci s firmami Dlabal-Mettler a Dalibor Michek realizoval Marek Vorlíček také obnovu velkolepých varhan Jana Davida Siebera v děkanském chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Polné z roku 1705.

Jaroslav Tůma