Hana Rothová: umělecká vedoucí, výběr písni a aranžmá (zpěv, housle, zobcová flétna) Vladimír Merta: kytara i aranžmá (syntetické nástroje)
Mišpacha
ženy: Saša Bartošová, Lucie Lucká-Mertová, Yvona Lucká-Škrdlantová, Vida Neuwirthová, Hana Rothová, Hana Skoumalová, Zdena Skoumalová, Anna Sterecová, Lea Šmídová, Irena Tausingerová (housle), Hana Vyhnálková
muži: Tomáš Karger, Jakub Roth, Mikuláš Roth, Jan Skoumal, Petr Vacek
děti: Rebeka Mertová, Sára Mertová, Helena Rothová (zobcová flétna)
Rodina
Začalo to před lety bezmála deseti. Bylo jednou několik žen, zpívaly si jen tak pro sebe. Občas jim přizvukovaly děti. Pět matek a pět dcer, dvě dvojice sester, čtyři tety a čtyři neteře. Celkem kolik? Celkem deset duší ženského pohlaví. Občasnou přítomností kytary bývaly pak ženy obohaceny o jednoho muže a současně o další tři příbuzné.
Samá „mišpoche“, řekl by Karel Poláček, neboli příbuzenstvo, rodina, jazykem vznešeným pak – MIŠPACHA.
Ale ne, začalo to ještě dříve... v jednom smíchovském bytě stál klavír, u něho seděla a hrála maminka, vedle ní na housle tatínek. O klavír se opíraly dvě děti. Ty chvíle domácí hudby se jim vtiskly do paměti.
Rodiče pak byli odvezeni pryč, matka proto, že jejím praotcem byl Abraham z města Uru. Otec proto, že se nechtěl dát rozvést, přestože jeho praotcem byl Čech z hory Řípu. Bylo to za války. Naštěstí pod toutéž horou Říp se rozkládala vesnice českých evangelíků, a ti se ujali dětí...
Ale ještě dávněji sahá paměť rodiny, až do doby pobělohorské. I to byla doba vyhánění z domovů, vyháněni byli evangelíci. Pokud vlast nechtěli opustit, museli opustit své přesvědčení.
A přece nemnozí evangelíci našli jinou možnost: stali se členy obcí židovských, duch Starého zákona byl Českým bratrům blízký. Česká jména pronikala do židovských rodin smíšenými sňatky i zaváděním příjmení obecně. Vznikli Rezkové, Hynkové, Poláčkové i Pollakové. Vznikli Vohryzkové, Voničtí, Načeradcové, Kafkové... a mnozí jiní. Zrodili se i Roubíčkové, předkové toho pana Roubíčka, který se později, už v době naší, tak příjemně často potkával, však víte, s panem Kohnem – k potěšení spoluobyvatel všech původů.
Čeští Židé spoluvytvářeli, zejména v posledních dvou staletích, kulturu české kotliny, magické Prahy, přispěli k tomu, že se z dějin vynořil fenomén střední Evropy. Mnozí se cítili s okolím už zcela zajedno, současně přinášeli hodnoty svébytné. Lékaři, právníci, literáti, řemeslníci, podnikatelé, obchodníčci i umělci, matky příslovečně oddané dětem... Duch, který hodnoty této kultury kdysi dávno začal inspirovat, vanul v krajinách dalekých a časech minulých: ten, který tehdy oslovil a vedl praotce z města Uru.
Tvůrcové kultury se nedožili druhé půle našeho století, zahynuli za války. Zůstalo to, co bylo vytesané, vytepané, zaznamenané, hlavně psané slovo. A některé písně. Přetrvaly v paměti těch několika, kteří přece jen přežili, anebo kteří přišli odjinud.
Soubor Mišpacha během svého téměř patnáctiletého bytí prožil několik významných událostí. Absolvoval pár vystoupení, přibyly dvě zbrusu nové dcery. Mužové se rozhodli, že budou se ženami zpívat.
Přidaly se další ženy. Jistý kvalitní soprán s dosažením třináctého roku věku byl přírodou transponován v nejspolehlivější bas. Přibylo opět něco mužů. Všichni dohromady pak si stále více přáli přivábit další hudební nástroje – a to je zhruba situace nyní a zde.
Řekněme to ještě jednou, jinak. Zpěváků je deset až dvacet, jak kdo může. Muzikantů doprovodných: tři až nula, spíš, jak kdo nemůže. Nikdy si netroufali. Cítí rozpaky, mají-li se předvést.
Mišpacha je skupina hledajících, těch, kdo dychtí v písních spíše neokázale někoho uslyšet. Jako slyšel onen muž z města Uru.
