VILÉM BLODEK: KONCERT PRO FLÉTNU, SYMFONIE

Karl-Heinz Schűtz: flétna
orchestr L’Armonia Terena řídí Zdeněk Klauda

Vilém Blodek: “Vylétni mé srdce do krajiny jara…”

Osobnost Viléma Blodka (1834–1874) dnes znají prakticky pouze flétnisté. Je to díky jeho brilantnímu flétnovému koncertu, který se bezpochyby celkově vymyká dobovému niveau. Dílo je významné už tím, že se jedná o jeden z mála raně romantických koncertů pro tento nástroj. Koncepcí a rozměrem je patrné, že vyšel z pera vynikajícího virtuóza na tento nástroj. Ten dobře znal veškeré jeho možnosti. Uměl ho ukázat v celém jeho spektru a zároveň nepřepínal rozměr skladby v zájmu skladatelských ambicí na úkor nadměrné fyzické zátěže sólisty. Je to zkrátka efektní koncert, který však přesahuje svojí kompoziční hodnotou produkci běžných skladatelů-virtuózů té doby.

Širší posluchačské obci je však jméno tohoto českého skladatele, flétnového virtuóza a hudebního pedagoga prakticky téměř neznámé. I jeho dříve velmi populární a často uváděná opera “V studni” postupem času ztrácela na své oblibě. Zejména kvůli banalitě libreta a celkové naivitě díla zcela zmizela z repertoáru divadel a dnes se objevuje jen sporadicky. Téměř výhradně se tak děje pouze na prknech studentských divadelních scén, a to právě pro svou snadnou hudební i pěveckou dostupnost. Přesto všechno byl Blodek ve své době často hraným a uznávaným skladatelem, o což se zasloužil především autorstvím mnoha desítek scénických skladeb k divadelním hrám.

Hold obecně prozatím skrytému tvůrčímu géniovi Vilému Blodkovi se snažíme vzdát nahráním jeho velké Symfonie d moll, kterou suverénním krokem vstupuje na pole romantického symfonismu. Jeho Symfonie je velkolepá, rozsáhlá kompozice nebývalé melodické krásy a zvládnutého skladatelského řemesla. Zejména je potřeba ocenit Blodkovu nápaditou, barvitou a bravurně zvládnutou instrumentaci, kde přirozeně klade důraz na dřevěnou dechovou harmonii. Za autorovu důslednou hudební motivicko-tematickou práci by se v přeneseném slova smyslu nemusel stydět ani Felix Mendelssohn-Bartholdy či Robert Schumann. Blodkova hudba je emotivní. Zcela přirozeným způsobem promlouvá ke svým interpretům a sama si říká o způsob svého provedení. Je v ní znát Blodkova operní a divadelní praxe. Jeho hudba má tu mimořádnou vlastnost, že mluví v obrazech. Vytváří doslova dramatické scény, často působí, jako by vyprávěla nějaký příběh či dokreslovala divadelní či filmovou scénu. Nikdy však není lacině popisná a vyhýbá se romantickým klišé, jako jsou častá tremola či rozložené zmenšené akordy. Blodek svou hudbou, vycházející z klasické, beethovenovské tematicko-motivické práce, ohraničuje jistými tektonickými konturami charaktery jednotlivých hudebních ploch. Z nich velmi účinným způsobem vytváří na principu kontrastů dramaturgii celého díla. Ta prochází od temně vzrušené hudby v základní mollové tónině skrze spletité cesty až ke katarzi vítězné D dur závěrečného Finále. Ve stručnosti by se vývoj této symfonie dal vyjádřit latinským “Per aspera ad astra”. Nicméně sám skladatel nám básnickým citátem napsaným na titulní straně partitury dal vodítko, co ho inspirovalo a co chtěl svou hudbou vyjádřit.

Další motivací k vydání této desky, kterou právě dostáváte do svých rukou, je originální podoba Flétnového koncertu D dur, která zde zaznívá v nové revizi sólového partu a originální romantické instrumentaci ve světové premiéře. Jediné, čeho musíme opravdu litovat, je, že nervové onemocnění tak brzy ukončilo Blodkovu tvůrčí dráhu a posléze i velmi předčasně jeho život. Bylo by nanejvýš zajímavé sledovat, kam by se ubíral talent tak výjimečného skladatele, jakým Blodek bezesporu byl, a jaké plody by přineslo jeho tvůrčí úsilí. Ale i tak před námi dnes Blodek vystupuje jako jeden z výjimečných zjevů své doby a tato nahrávka se snaží doplnit další dílek mozaiky českého hudebního romantismu, která by bez něj nebyla úplná.

Zdeněk Klauda

Vilém Blodek se narodil 3. října 1834 v Praze. Jeho otec Václav Plodek, vyučený krejčí, pocházel z podorlické Javornice na Rychnovsku, ovšem přestěhoval se do Prahy. Od roku 1831 pracoval pro Novoměstský ústav šlechtičen a ve stejném roce se také oženil s Marií, rozenou Tichou. Vilém byl prvním potomkem jejich manželství a při křtu dostal jméno František Serafín Vilém (Franz Seraph Wilhelm). V dalších letech mu pak přibylo ještě pět sourozenců, dva bratři a tři sestry.

Hudební talent se u Blodka projevil již v dětství a díky němu byl už ve dvanácti letech přijat na pražskou konzervatoř. Zde mezi lety 1846 až 1852 studoval hru na flétnu pod vedením Antonína Eisera. Hudební kompozice se v té době jako samostatný obor ještě nevyučovala, ovšem kompoziční průpravu Blodek získal v rámci hudebně-teoretických předmětů u Jana Bedřicha Kittla, jenž na konzervatoři vyučoval harmonii a kontrapunkt. Podle neověřených zpráv měl mladý hudebník studovat i klavír jako soukromý žák u klavírního virtuosa Alexandra Dreyschocka.

Kompoziční činnost začal mladý hudebník rozvíjet již během studia na konzervatoři. Nejstarším známým dílem, datovaným k roku 1847, byl Sextet pro dvoje housle a dechové nástroje. V roce 1850 pak napsal Velkou koncertní ouverturu C dur. V následujícím roce vzniklo Grand solo pro flétnu, kterému přiřadil opusové číslo 1. Ve stejné době v pražském časopise Erinnerungen publikoval píseň Die Kapelle na slova německého romantického básníka Ludwiga Uhlanda.

Získat pracovní místo v českých zemích nebylo pro mladé hudebníky vůbec snadné, takže mnozí z nich nacházeli první uplatnění v jiných zemích Rakouského císařství. To byl případ i Viléma Blodka, jenž v roce 1853 odešel do Haliče. Tam se stal soukromým učitelem hudby v rodině rytíře Ludwiga Zielinského v Lubici (dnes Lubycza Królewska nedaleko polsko-ukrajinské hranice). Během tamního pobytu zkomponoval svoji Slavnostní mši, ale celkově jej místní hudební život neuspokojoval, což dokazuje i jeho článek pro časopis Dalibor. V něm se o tamních poměrech vyjadřuje celkově velmi kriticky.

Již roku 1855 se proto navrátil do Prahy, kde poté působil jako flétnista, klavírista, sbormistr pěveckého spolku Deutscher Männergesangverein a samozřejmě také komponoval. Napsal například meziaktní hudbu pro představení ve Stavovském divadle. V roce 1859 získal druhou cenu ve skladatelské soutěži časopisu Dalibor, do které zaslal sborovou skladbu Náš zpěv na verše od Vítězslava Hálka.

Zásadní zlom přinesl rok 1860. Antonín Eiser, někdejší Blodkův pedagog, hledal svého nástupce na místo učitele flétny na konzervatoři. Doporučil právě Blodka, jehož podpořil rovněž Kittl, který vyzdvihl i Blodkovy skladatelské úspěchy. Místo bylo Vilému Blodkovi skutečně nabídnuto a od 1. srpna 1860 se stal členem pedagogického sboru pražské konzervatoře.

Umělecky šťastné období doprovázely i skladatelské úspěchy. Počátkem 60. let zkomponoval např. slavný Koncert D dur pro flétnu a orchestr. V roce 1864 byl mezi skladateli, u nichž byla objednána hudba k velkolepým shakespearovským oslavám. Mimořádný úspěch znamenalo uvedení opery V studni na libreto Karla Sabiny. Jednoaktová opera byla premiérována 17. listopadu 1867 v Prozatímním divadle a brzy se stala nejhranější českou operou po Smetanově Prodané nevěstě.

Bez zajímavosti není ani to, že v šedesátých letech 19. století se na dráhu hudebníka vydal i jeho mladší bratr Mořic Blodek (* 1847). Mezi lety 1861 až 1867 absolvoval hru na violoncello na pražské konzervatoři a následně hrál až do roku 1869 v orchestru Stavovského divadla. Poté však odešel do zahraničí, kde se jeho stopy zcela ztrácejí.

Ačkoliv někteří kritici Vilému Blodkovi vyčítali, že jeho tvorba je příliš ovlivňována zahraničními vzory od Wolfganga Amadea Mozarta po Richarda Wagnera, jeho talent byl všeobecně uznáván. Šťastné období však nemělo mít dlouhého trvání. Roku 1869 se totiž poprvé ohlásila duševní choroba a v roce 1870 byl poprvé hospitalizován. Když v roce 1871 došlo k další hospitalizaci, byl na konzervatoři k 1. prosinci penzionován a zbytek života prožil v péči pražského ústavu pro choromyslné v Kateřinkách. Ten sídlil v někdejším klášteře augustiniánek, dnešním sídle Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice. Zde také 1. května 1874 zemřel a nedožil se tedy ani čtyřiceti let.

Zatímco skladatel prožíval své poslední roky zcela v ústraní, jeho dílo se těšilo vzrůstající popularitě. Mimořádnou oblibu si udržovala opera V studni. Dílo si vedle profesionálních divadel oblíbily i ochotnické soubory, jejichž možnostem svou instrumentací a náročností skladba také vyhovovala. Úspěch však nebyl omezen jen na české prostředí a dílo bylo uváděno i v zahraničí. K první zahraniční inscenaci došlo v roce 1879 v ruském Petrohradu. O pět let později pak byla v německém překladu uvedena též ve vídeňském Divadle na Vídeňce. Na domácí půdě operu nastudoval např. soubor Národního divadla, k čemuž došlo krátce po druhém otevření divadelní budovy v roce 1883, a jeho inscenace se dočkala 39 repríz.

Významnou osobností pro recepci Blodkova díla byl Jindřich Kàan z Albestů, někdejší Blodkův žák na konzervatoři a významná postava pražského hudebního života. Připravil k vydání klavírní výtahy některých Blodkových děl a uchovával též jeho pozůstalost. Ta se však po Kàanově smrti rozptýlila a ztratila.

Velká celovečerní opera Zítek zůstala nedokončena, ačkoliv s prosbou o dokomponování byl osloven např. i Bedřich Smetana, a tak byla recepce Blodkových skladeb omezena jen na pár děl. Vedle komorních skladeb, jež se na repertoáru objeví jen čas od času, zůstala v hudebním provozu trvale živá patrně jedna jediná skladba, Koncert D dur pro flétnu a orchestr. Jinému repertoáru totiž s postupem času ustoupila i kdysi tolik populární opera V studni.

Koncert D dur pro flétnu a orchestr je dílem, které se dodnes těší značnému zájmu interpretů a je bezesporu nejčastěji uváděnou Blodkovou kompozicí. Jeho premiéra zazněla 30. března 1862 při koncertě konzervatoře v pražském Konviktu a sólový part provedl Blodkův žák Václav Svoboda. Jde o skladbu, v níž se výborně snoubí skladatelská zručnost s důkladnou znalostí možností sólového nástroje, stejně jako melodická lehkost a invence. Koncert je tedy technicky efektní a skvěle prezentuje možnosti nástroje, aniž by se tak dělo na úkor posluchačské atraktivity díla.

I přesto, že se jedná o jediný velký koncert pro flétnu od českého skladatele z doby hudebního romantismu, chyběla až dosud edice, která by se pokusila reflektovat dostupné prameny. Obě předchozí tištěná vydání, klavírní výtah Jindřicha Kàana z Albestů (1852–1926) a klavírní výtah Karla Šolce (1893–1985), kde sólový part revidoval Josef Bok (1890–1962), stejně jako rozmnožený rukopis Českého hudebního fondu totiž obsahují celou řadu odchylek oproti jediné dochované verzi, jež prokazatelně vznikla v době Blodkova života. Do značné míry je to způsobeno problematickým stavem pramenné základny. Blodkovu pozůstalost, kde by bylo možné předpokládat i skladatelův autograf, převzal Kàan, ale po jeho smrti došlo k jejímu rozptýlení a ztrátě většiny materiálů.

Jediný známý pramen, který prokazatelně vznikl v Blodkově době, je rukopisná partitura uložená ve Sbírce hudebněhistorického oddělení Českého muzea hudby pod signaturou X. A. 156. Není známa datace jejího vzniku, původní uložení, autor opisu, jehož se zatím nepodařilo ztotožnit, ani případný vztah ke skladatelovu manuskriptu. Podle charakteru rukopisu je však zřejmé, že pramen musel vzniknout někdy v době mezi rokem 1862 a nejpozději začátkem 70. let 19. století. V té době byl již tento typ notového zápisu velmi archaický a nepoužíval se. Zkušená ruka a velmi přesný zápis s naprostým minimem chyb však naznačují, že se muselo jednat o zkušeného a zběhlého kopistu. Na poslední notované straně tohoto rukopisu (s. 59) je tužkou dopsána datace 18. února 1891, kterou pravděpodobně doplnil advokát dr. Jan Pohl, který partituru získal do své hudební sbírky. Ten také vytvořil dva známé rukopisné klavírní výtahy, jež se rovněž nacházejí ve sbírkovém fondu Českého muzea hudby. První z nich nese signaturu II. D. 137 a jednotlivé věty jsou Pohlem na konci datovány k 23., 24. a 26. lednu 1891. Druhý klavírní výtah je součástí většího souboru hudebnin k témuž koncertu nesoucího signaturu V. D. 9. a na konci nese datum 25. června 1899. Oba tyto prameny vycházejí snad z rukopisné partitury nebo jiného pramene stejné provenience. Pohl však v poznámkách odkazuje ještě k dnes neznámému opisu J. Boučka a k vůbec prvnímu tištěnému vydání koncertu. Tím bylo již výše zmíněné vydání připravené Jindřichem Kàanem z Albestů. I přesto, že měl Kàan k dispozici Blodkovu pozůstalost, obsahuje jeho edice řadu odlišností od zmíněných rukopisných pramenů. Jedná se o změny v tónových výškách či délkách, nebo v artikulaci. Nejvýraznější úpravou pak bylo úplné vypuštění taktů 101 až 110 a důvodem pro jejich vypuštění byla zřejmě snaha vypustit malé h. Zatímco mnohé typy fléten s předreformní mechanikou, běžně používané po většinu 19. století, tento tón obsahovaly a v některých případech měly spodní rozsah až do malého b. Na druhé straně flétny s reformovanou mechanikou podle Theobalda Boehma (1794–1881) tyto hluboké tóny ještě obvykle neměly. Stále větší obliba nástrojů s Boehmovým systémem mohla být dobrým a veskrze praktickým důvodem k této úpravě díla. Se stejným problémem se však snažil vyrovnat také Jan Pohl, jenž zvolil cestu transpozice celého koncertu. Změn doznala také kadence, jež se charakterově výrazně vzdálila od původní představy skladatele.

V době realizace této nahrávky vzniká ve spolupráci s vydavatelstvím Bärenreiter zcela nový klavírní výtah s kriticky revidovaným sólovým partem flétny. Tento materiál, reflektující historické souvislosti provázející dílo, bylo možné použít díky laskavému souhlasu vydavatelství již pro toto nastudování. Jde tedy o vůbec první zvukový záznam, jenž koncert zachycuje v podobě, jakou mohl reálně slyšet i sám skladatel, a nevyužívá tedy výrazně retušované materiály z 20. století.

Lukáš M. Vytlačil

Symfonie d moll pochází z raného období Blodkovy tvorby, přesné datum jejího vzniku však není známé. V literatuře se tento údaj pohybuje mezi roky 1857–1866. Ratibor Budiš ji v Blodkově biografii zařazuje do rozmezí let 1858–1859. Jedním z důvodů pro to je básnické motto napsané na titulní straně partitury:

“Vylétni mé srdce do krajiny jara.
Ven z tvé komory temné!
Ten jasný paprsek, co seslal Ti Bůh,
Zažene všechen Tvůj žal.
Tam hledej svůj klid, ty najdeš klid!
Slunce nejmilejší Tě volá.
Ačkoli Tvé oči plní hořké slzy,
Úmysly Boha vždy věrné jsou…“

(C. Gärtner / překlad Martina Stejskalová)

To vedlo Budiše k hypotéze o souvislosti vzniku symfonie s počátkem Blodkova milostného vztahu s jeho žačkou Marií Daublebskou. Ten měl probíhat ve zmiňované době, avšak bohužel pro Blodka zůstal nenaplněn. Symfonie by potom měla být dokladem Blodkových citových pohnutí. Svou domněnku podpořil R. Budiš i věcným důkazem v podobě doporučujícího dopisu ředitele pražské konzervatoře Jana Bedřicha Kittla z roku 1860, ve kterém se již Symfonie objevuje ve výčtu Blodkových skladeb. Logicky tedy musela vzniknout někdy před tímto rokem. Časově lze tedy Blodkovu symfonii nejspíše zařadit do těsného sousedství 4. Symfonie C dur J. B. Kittla (provedena 1858) a Symfonie e moll, op. 49 Václava Jindřicha Veita (1806-1864), která vznikla ve druhé polovině 50. let (provedena 1859).

Čtyřvětý formální půdorys symfonie překvapí na svou dobu neobvykle velkým rozměrem, ale také důmyslnou osobitou motivickou prací. Po velice stručném úvodu první věty (Andante sostenuto) následuje naopak velmi rozlehlé (přes 500 taktů) Allegro agitato v sonátové formě. Její krátké hlavní téma v basu (svým melodickým obrysem nápadně připomínající hlavní téma z Beethovenova Egmonta) nabízí bohaté variační možnosti, kterých Blodek využívá originálním způsobem. Především se jedná o specifické prodlužování tématu o různé dovětky, se kterými dále motivicky pracuje. Vedlejší téma, rozvinuté do velké šířky, v paralelní durové tónině (F dur) jednoznačně vyrůstá z hudby hlavního tématu. Svým zpěvným charakterem, odlišnou instrumentací a durovým tónorodem však vytváří kýžený kontrast. Osobitost motivické práce se projeví v první části provedení, kde Blodek zpracovává zdánlivě novou, výraznou myšlenku. Při pozornějším poslechu však odhalíme důmyslně provedenou inverzi s augmentací hlavního tématu. Motivická práce se tedy odvíjí na podkladu jednoho tématu (lze tedy s úspěchem hovořit o monotematičnosti první věty), pestrost jeho variování je přitom velmi široká.

Druhá věta přináší širokodeché melodické téma lyrického charakteru (Andante sostenuto). Zajímavostí je, že hned ve druhém taktu se objevuje motiv pomalého úvodu z první věty. Tento motiv lesního rohu se ozývá jakoby zdáli a ve specifické juxtapozici figuruje jako druhý plán hlavního tématu neseného prvním klarinetem. Ve druhé větě pracuje Blodek se třemi tematickými okruhy navzájem kontrastními v charakteru, instrumentaci i dynamice. I zde uplatňuje minuciózní variační techniku, kterou rozvíjí již beztak bohatý melodický materiál.

Následuje Scherzo, jehož základní téma nese názvuky hudby Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Trio je pak zase ovlivněno valčíkovou taneční hudbou, se kterou se určitě v Praze musel setkat i jako interpret a je slyšet, že se mu opravdu dostala pod kůži.

Závěrečné Finále (Vivace molto) lze charakterizovat jako rondo se sonátovým provedením a rozměrnou kódou, která na závěr přináší vítězné rozjasnění podpořené brilantní instrumentací. Ta do popředí pléna celého orchestru staví svítivé barvy žesťových nástrojů. O tom, že autorovo „srdce vylétlo do krajiny jara“, není pochyb. Symfonie d moll však bohužel nebyla za Blodkova života nikdy provedena. Svého prvního provedení se dočkala až v roce 1966, kdy vznikl rozhlasový snímek, který natočil Symfonický orchestr Hl. města Prahy FOK za řízení Josefa Hrnčíře.

Zdeněk Klauda

*

Orchestr L’Armonia Terrena vyrostl z uměleckého podhoubí mimořádných hudebních osobností, jako je houslista a hudební skladatel Jan Valta nebo flétnista a hudební skladatel Jaroslav Pelikán. Soubor do svých řad okamžitě přitáhl i výrazné osobnosti mladé generace umělců. Vznik orchestru v roce 2014 byl iniciován realizací sólového alba sopranistky Simony Šaturové s názvem „Decade“ s hudbou Josefa Myslivečka a Wolfganga Amadea Mozarta. Další úspěšné nahrávací projekty pro vydavatelství Nibiru Publishers následovaly: V roce 2017 to byla světová premiéra Rybova latinského Stabat Mater (1805), která mimo jiné získala i prestižní ocenění francouzského magazínu DIAPASON découverte. V roce 2019 vychází souboru nahrávka další světové premiéry, mistrovského díla Antonína Rejchy „Requiem“. Konec roku 2019 přinesl i vydání CD s objevným dílem Jakuba Jana Ryby „Missa Solemnis in C per Festo Resurrectionis“. Rybovský triptych zakončila v roce 2020 nahrávka jeho orchestrálních děl a instrumentálních koncertů. Zatím posledním albem, které u Nibiru Publishers vzniklo v roce 2021, je CD s názvem „Rediscovered Romantic Testimony“, které představuje téměř celistvou nahrávku orchestrálních skladeb pozoruhodného českého skladatele první poloviny 19. století Václava Jindřicha Veita, někdy též nazývaného český Mendelssohn. Realizace těchto objevných hudebních nahrávek přináší všem hudebníkům nejen radost z tvůrčího procesu, ale především uspokojení z naplňování mise souboru: Umožnit zapomenutým, nebo neprávem opomíjeným klenotům české hudby, aby znovu zazářily v koncertních sálech a staly se trvalou součástí koncertního života.

Karl-Heinz Schütz je sólo flétnistou Wiener Philharmoniker a současně ve stejné pozici též ve Wiener Staatsoper. Čtyři roky zastával stejnou pozici u Stuttgarter Philharmoniker a od roku 2005 do roku 2011 u Wiener Symphoniker. Narodil se v Innsbrucku a vyrostl v tyrolském Landeku. Hudební vzdělání získal na Landeskonservatorium ve Vorarlbersku u Evy Amsler, současně v Conservatoire national supérieur de musique v Lyonu u Philippa Bernolda a u Aurèle Nicolet ve Švýcarsku. Získal první ceny na Mezinárodní hudební soutěži Carla Nielsena v roce 1998 a na Mezinárodní flétnové soutěži v Krakově v roce 1999. Vystupoval jako sólista po celé Evropě a Japonsku s provedením zásadních flétnových koncertů s Wiener Philharmoniker a Symphoniker, stejně jako NHK Tokyo nebo Sapporo Symphony Orchestra. Ke spolupráci jej pozvali dirigenti jako např. Daniel Barenboim, Fabio Luisi, Yakov Kreizberg, Dmitrij Kitajenko nebo Bertrand de Billy. Karl-Heinz Schütz je vášnivý komorní hráč a člen různých souborů specializujících se na hudbu od baroka po současnost. V roce 2013 vystřídal Wolfganga Schulze v Ensemble Wien-Berlin a ve WIENER RING ENSEMBLE. Vystupoval mimo jiné na mezinárodních festivalech v Salcburku, Bregenzu, Grazu, Montpellier, Rheingau, Sapporo a Praze. Karl-Heinz Schütz je profesorem flétny na Musik und Kunst Privatuniversität Wien a zastával několik hostujících profesorských míst. Vede mistrovské kurzy po celé Evropě a je také aktivním nahrávajícím umělcem, zejména pro CAMERATA TOKYO, kde byla vydána jeho CD s díly Mozarta, Prokofjeva a Brahmse. S tělesem The Academy of St. Martin in the Fields pod vedením Sira Nevilla Marrinera vyšlo v CHANDOS album s názvem: Concerto grosso 20. století. Je uměleckým ředitelem společnosti HORIZONTE Landeck.

Dirigent Zdeněk Klauda je komplexní uměleckou osobností. Vedle kariéry dirigenta je šéfem hudebního nastudování v Národním divadle v Praze a současně dramaturgem a spoluzakladatelem Festivalu Jakuba Jana Ryby. Díky svým uměleckým kvalitám i bohatým zkušenostem je často zván ke spolupráci do světových operních domů, jako je například Bavorská státní opera v Mnichově, Semperova opera v Drážďanech, Vídeňská státní opera či Pařížská národní opera, Salzburský festival a operní festival v Glyndenbourne. Je také zakladatelem a dirigentem orchestru L‘Armonia Terrena. Věnuje se koncertní, badatelské a bohaté nahrávací činnosti. Jeho celoživotní misí je objevování neprávem zapomenutých děl českých skladatelů, jakož i uvádění do života hudby skladatelů současných. Od sezóny 2022/2023 pravidelně diriguje v Národním divadle Praha inscenace oper Kouzelná flétna a Le nozze di Figaro.