BEETHOVEN MOZART SEHYLOVÁ

Historie německé písně (Lieder) obvykle začíná Franzem Schubertem (1797–1828)  a Robertem Schumannem (1810–1856), třebaže tento žánr má už starší zastánce. Příkladem může být Franz Xaver Wolfgang Mozart (1791–1844), známý také jako Wolfgang Amadeus Mozart Jr. Byl nejmladším dítětem (mladší ze dvou přeživších) ze šesti narozených slavného Wolfganga Amadea Mozarta a jeho manželky Constanze. Narodil se jen pět měsíců před mistrovou smrtí a jméno dostal podle Amadeova žáka a blízkého přítele Franze Xavera Süssmayra. Podobně jako jeho otec začal komponovat už v dětství a těšil se uznání i přiměřeného úspěchu nejen jako skladatel a dirigent, ale také jako výkonný umělec – klavírista.  Sám se však značně podceňoval a neustále se srovnával se svým otcem. Franz Xaver komponoval přirozeně skladby převážně pro klavír, ale úspěšný byl i v jiných žánrech. Na našem snímku je zachyceno jeho Sechs Lieder Ohne Opus (Šest písní bez opusového označení) z roku 1820. Cyklus nese stopy prvků pozdního klasicismu, především pak silně ovlivněného zralým stylem nejvýznamnějšího člena rodiny.

Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791) je autorem cca 30 písní (typ novodobé umělé písně pro sólový hlas s klavírním doprovodem), do kterých vložil neobyčejné invenční bohatství a výrazovou sílu. Tento vokální žánr ho provázel v podstatě po celý život, přičemž první skladbu tohoto typu („An die Freude“ pro soprán a klavír KV 53) zkomponoval už jako jedenáctiletý v roce 1767. Velký počet Mozartových písní s klavírem však pochází z  posledních let jeho života, jak ostatně dokládají níže uvedené datace u mistrových písní, vybraných do tohoto kompaktního disku. I přes tísnivou životní situaci v nich vesměs převažuje optimistická nálada, pouze občas obestřená jemným závojem melancholie… 

Dodejme, že všechny zmíněné kompozice vznikly ve Vídni, pouze píseň „Ridente la calma“ byla zkomponována s největší pravděpodobností v Salzburgu.  

O 14 let mladší než W.A. Mozart byl třetí protagonista na naší nahrávce – rodák z Bonnu  a dovršitel tzv. 1. vídeňské školy –  Ludwig van Beethoven (1770–1827). Za svého života byl nejprve uznáván jako klavírní virtuóz, ale jako skladatel si publikum a zastánce získával jen pozvolna. Přesto se jeho hudba stala počátkem rozmachu nové hudební epochy, zároveň ukončila klasicistní styl konce 18. století. V období mezi lety 1808 – 10, tedy v době lásky k Bettině Brentanové, vzniklo nejvíce mistrových písní, především pak na texty J. W. Goetha. Například v roce 1809 spatřilo světlo světa Šest písní op. 75 (zde figuruje mj. slavná Goethova Mignon) anebo o rok později Tři písně op. 83.  Stylový zlom jak v Beethovenově tvorbě, tak v samotném žánru písně, představuje cyklus šesti písní na texty lyrických básní rakouského lékaře a novináře Aloise Isidora Jeittelese (1794–1858): An die ferne Geliebte Op. 98 (Vzdálené milé). K cyklickým momentům patří, že jednotlivé písně jsou harmonicky i melodicky propojeny do jednoho celku pomocí spojovacích mezivět či působivých modulací. Téma úvodní písně „Sedím na modré mlze na kopci“ skladatel koncentrovaně utvářel v mnoha náčrtech. Nejenže se vrací (po básníkově vzoru) na konci cyklu, ale také poskytuje materiál pro všechny ostatní melodie písní. Zvláště pak úvod závěrečné písně se stal všeobecně velmi oblíbeným. Třeba Robert Schumann opakovaně citoval Beethovenovu melodii ve svých dílech jako tajné poselství své milované Clary (např. v klavírní Fantazii op. 17; ve 2. smyčcovém kvartetu op. 42 anebo ve 2. symfonii op. 61). Cyklus vznikl na objednávku Beethovenova velkého příznivce a mecenáše Františka Josefa Maxmiliána knížete Lobkowitze, jenž pověřil skladatele kompozicí počátkem roku 1816. Tedy krátce poté, co jeho manželka Marie Karolína (zvaná „Karola“) ze Schwarzenbergu zemřela 24. 1. v Praze ve věku 40 let. Lobkowitz svou ženu údajně velmi miloval a ve dnech, které následovaly, byl „ve velmi nešťastném stavu, zcela zničen“. Beethoven dokončil cyklus podle autografu v dubnu téhož roku a dedikoval ho svému knížecímu objednavateli. Ten svou manželku přežil jen o několik měsíců a zemřel 15. 12., tedy krátce po zveřejnění prvního vydání, o které se zasloužila v říjnu společnost SA Steiner & Comp. ve Vídni. Pro úplnost dodejme, že titulní knižní kresba znázorňuje na pravé straně zpěváka s loutnou, dívající se vlevo na oblak s milovaným. Jaká to personifikace či „sekulární memento lásky“ mezi dvěma milenci... 

Styl a charakter těchto umělých písní určuje nejen vysoce ušlechtilý a oduševnělý tón zpěvního hlasu (v našem případě s nevšední barvou hlasu Martiny Sehylové), ale i výrazově náročný klavírní part (v nastudování renomovaného interpreta Norberta Hellera).  

Sopranistka Martina Sehylová se věnuje zpěvu již od dětství jako členka sboru Bambini di Praga. V roce 2009 absolvovala Pražskou konzervatoř ve třídě prof. Jarmily Krásové a od téhož roku pokračovala ve studiu zpěvu ve třídě Lucie Fiori na vysoké škole Conservatorio Statale di Musica “G. Rossini“ v Pesaru v Itálii. V  roce 2013 promovala nejprve v bakalářském studiu a poté v roce 2015 v magisterském studiu operního zpěvu ve třídě prof. Lucie Fiori. Dále se zdokonaluje u prof. Antonia Carangela ve Vídni, dříve u Romana Janála, So Hyun Lee, Evghenie Dundekove a na Accademia internazionale di canto u prof. Maria Melaniho. Aktivně se zúčastnila masterclass pod vedením Christophera Underwooda (Anglie) a Ewy Izykowske (Polsko) v Itálii. V červenci 2011 zvítězila s duetem v pěvecké soutěži “Festival sotto le stelle“ v San Giovanni in Marignano, se kterým se představila téhož roku na festivalu v Lago di Garda. V září 2012 zahajovala svým zpěvem 1. Festival Jarmily Novotné na zámku Liteň za doprovodu hudebního souboru Musica Florea. Je zvána na koncerty a představení v San Giovanni in Marignano (Itálie), pro které nastudovala např. hlavní roli Cleopatry v serenátě Marc’Antonio e Cleopatra od J. A. Hasse, sopránová sóla ve Vánočním oratoriu C. Saint-Saënse a v Te Deum od M.-A. Charpentiera. Debutovala v divadle “A. Massari“, kde se předvedla v hlavní roli Euridiky z opery “Orfeo ed Euridice“ Ch. W. Glucka. Jako sólistka komorního sboru Conservatoria v Pesaru se představila v mnoha italských městech. Vystupovala se soubory Praga Camerata a s Dvořákovým komorním orchestrem. Pravidelně vystupuje s klavíristou Norbertem Hellerem a s varhaníky Jaroslavem Tůmou, Pavlem Kohoutem a Jiřinou Dvořákovou Marešovou. Těžiště jejího repertoáru je zejména operní, chrámová a písňová tvorba W.A.Mozarta a dalších skladatelů období klasicismu, ale také baroka a romantismu.

Norbert Heller je renomovaný klavírní virtuos. Zúčastnil se mnoha klavírních soutěží. Zvítězil v Mezinárodní klavírní soutěži Ludwiga van Beethovena  v Hradci nad Moravicí, absolvoval mezinárodní klavírní soutěž Fryderika Chopina ve Varšavě, soutěž Petra Iljiče Čajkovského v Moskvě, dále soutěží ve Vídni, Vercelli, a Bolzanu. Byl studentem prof. Ivana Moravce a prof. Jana Panenky na Akademii múzických umění v Praze a prof. Josefa Vlacha. Norbert Heller koncertuje v mnoha zemích Evropy, ale také v USA (New York, Chicago, Washington D.C., Phoenix), v Japonsku (Nagoya, Osaka, Tokyo - Casals Hall). Kromě recitálů se pravidelně věnuje hudbě komorní jako partner houslistů a pěvců. Jeho bohatá diskografie obsahuje tituly z tvorby Beethovena, Brahmse, Smetany, Šostakoviče, Musorgského. Nahrává i na historický nástroj tzv. „hammerklavier". Je prvním českým  klavíristou, který kompletně nahrál všechny Mozartovy klavírní sonáty a spolupracoval s houslistkou Gabrielou Demeterovou, s níž na zámku v Libochovicích natočil komplet Mozartových sonát pro klavír a housle.