Vítejte na eshopu ARTA Music cz en

HISTORICKÉ VARHANY JÁCHYMOV
Michaela Káčerková

 

F10253   [8595017425325]   vyšlo 8/2020

Joseph Renner: Sonáta g moll op. 29
Sigfrid Karg-Elert: Choral-Improvisationen op. 65/38: Jesu, meine Freude (Passacaglia)
Otomar Kvěch: Malá suita pro varhany
Johann Sebastian Bach: Passacaglia c moll BWV 582
Franz Liszt: Weinen, Klagen, Sorgen, Zagen. Variace na téma J. S. Bacha S.673 

Varhamy v jáchymovském kostele sv. Jáchyma postavil varhany G. F. Steinmeyer & Co, 1875 (Oettingen, Bavorsko)   

přehrát album Historical Organ in Jachymov 73:48
1. Sonata g moll - Praeludium
2. Sonata g moll - Romanze
3. Sonata g moll - Fuge
4. Choral Improvisationen op.65/38
5. Malá suita pro varhany - Allegro non tanto
6. Malá suita pro varhany - Adagio
7. Malá suita pro varhany - Allegro
8. Passacaglia c moll BWV582
9. Passacaglia c moll - Fuga
10. Weinen, Klagen, Sorgen, Zagen. S673


Život a tvorba Josepha Rennera (1868–1934) patřily téměř výhradně Bavorsku. Byl uznávaným varhaníkem a pedagogem a rovněž organologem řezenské římskokatolické diecéze. V Regensburgu se také narodil a studoval. Hudebníkem činným zejména v církevní sféře byl i jeho otec Joseph Renner starší. Renner junior dosáhl pozice profesora na  Kirchenmusikschule Regensburg, dnešní řezenské Vysoké škole pro katolickou chrámovou hudbu a hudební pedagogiku. Je autorem několika mší a rekviem a dalších kompozic na liturgické latinské texty i písní a mužských sborů. Jeho varhanní tvorba a duchovní díla požívala ve své době vážnosti v Regensburgu a Mnichově i v širším okolí. Menší pozornost a ohlas měla jeho světská tvorba, k níž patřil například smyčcový kvartet, Romantická předehra nebo dokonce singspiel s názvem Joseph Haydn. Renner působil také jako recenzent a hudební publicista; mimo jiné věnoval trvalou pozornost dílu svého někdejšího mnichovského učitele Josepha Rheinbergera, původem lichtenštejnského varhaníka, autora varhanní, ale i orchestrální a vokální tvorby. K Rheinbergerovým žákům patřili vedle Rennera juniora také Max Bruch, Engelbert Humperdinck, Ermanno Wolf-Ferrari, Richard Strauss nebo Wilhelm Furtwängler. Pět let, před získáním postu dómského varhaníka v rodném městě, strávil Renner jako sbormistr a hudební ředitel v Bludenz, ve městě ležícím dnes ve spolkové zemi Vorarlbersko na samém západě Rakouska. A právě tam vznikla první z jeho varhanních sonát, datovaná rokem 1892 a nesoucí věnování pařížskému varhaníkovi Alexanderu Guilmantovi. Varhany mu byly východiskem pro veškerou tvorbu. Dokázal dobře propojovat důraz na umění kontrapunktu s barvami romantických harmonií.  
    
Německý tvůrce Sigfrid Karg-Elert (1877–1933), absolvent a později pedagog lipské konzervatoře, upínal zpočátku pozornost především k dráze interpreta, jednak výborného klavíristy, ale stejně tak i hráče na koncertní harmonium. Dokázal ocenit a využít jeho specifické výrazové možnosti. Pravidelně se za nástrojem Kunst-Harmonium objevoval v Lipsku dokonce v živých produkcích v počátcích rozhlasového vysílání. Ke komponování, zprvu hlavně pro klavír, se začal obracet po důležitém povzbuzení od Edvarda Griega. Získával ohlas za klavírní, ale i vokální a orchestrální skladby, za varhanní díla a samozřejmě i za hudbu pro harmonium. Kuriózní, ale rozhodně zajímavou položkou v jeho odkazu jsou úpravy scén z Wagnerových oper pro sólové harmonium a pro harmonium a klavír, znějící i na novodobých objevných nahrávkách. Mezi světovými válkami byl známým skladatelem a varhaníkem. V roce 1930 dokonce uspořádali v Londýně několikadenní varhanní festival nesoucí jeho jméno. Nedlouho před koncem života absolvoval pak nemocný Sigfrid Karg-Elert jako varhaník rozsáhlé americké turné, při kterém chtěl také představit své nové kompozice. S tamními nástroji a požadavky pořadatelů se však úplně nesžil a přivezl si z USA řadu nepříliš dobrých novinových ohlasů; neprospělo to jeho zdravotnímu stavu… Ve varhanní hudbě nacházel nové barevné odstíny, ale kompozičně vycházel z pozdního romantismu – nebyl velkým novátorem. K jeho nejznámějším dílům patří symfonicky rozsáhlá, volně koncipovaná Passacaglia a Fuga na B-A-C-H, pozdní zralé dílo. Napsal však také množství preludií a postludií i desítky větších i drobnějších děl využívajících melodie evangelických kostelních písní. V opusu 65 jich je sdruženo téměř sedmdesát, některé působí improvizačně a fantazijně, další sledují starší hudební formy. Pod číslem 38 se skrývá zpracování luteránského chorálu „Jesu, meine Freude“ (Ježíši, má radosti) z poloviny 17. století, a to variační formou passacaglie.      

Skladatel Otomar Kvěch (1950–2018), po léta hudební redaktor v rozhlase, působil zároveň pedagogicky na Hudební fakultě AMU, kde vedl oddělení hudebně teoretických disciplín a učil skladbu a rozbor skladeb. Kompozici také vyučoval na Pražské konzervatoři. Byl zařazován mezi moderní neoklasiky, dokonale znal díla největších autorů minulosti, opíral se o staré formy a okázale neexperimentoval, ale přesto se jevil jako novátor, nenápadný a umírněný, ale nezávislý jak na historických vzorech, tak na soudobých módních trendech. Vyznával, že poslouchá a také sám píše takovou hudbu, která chce něco vypovídat, a to prostřednictvím srozumitelného a čitelného jazyka. Opakovaně proto oživoval otázku, proč se nově komponovaná klasická hudba dostala do nezáviděníhodné pozice živoření na okraji zájmu veřejnosti. Byl přesvědčen, že takzvaní avantgardní skladatelé, stěžující si na nepoučenost posluchačů a konzervativnost interpretů, případně na politické poměry, jsou nezdravě sebejistí a neoprávněně a chybně pohrdají publikem; chyba by se podle něj měla hledat především u nich. Stál tak názorově na opačném pólu než představitelé směrů Musica nova. Ve společnosti obklopené všudypřítomným popem kritizoval navíc nízko nastavenou uměleckou laťku a neochotu dotýkat se hlubších myšlenek a témat. I ve svém velkolepém Requiem se proto Kvěch ohlíží nad koncem časů, ve kterých si hudebníci a publikum rozuměli a tvůrci usilovali o dokonalost svých děl. Jeho tvůrčí orientace je patrná i z učebnice Základy klasické hudební kompozice s podtitulem Poznámky pro budoucí skladatele. Kvěch je autorem symfonií a komorních děl, písní a melodramů i desítky varhanních skladeb. K jeho hudebnímu zázemí patřila i profesionální hra na klavír a na varhany. AMU, kde studoval kompozici, absolvoval v roce 1973 Symfonií pro varhany. Malá suita pro varhany je ještě o rok starší.

Johann Sebastian Bach (1685–1750), pocházející z durynského Eisenachu, byl postupně zaměstnán na několika místech ve středním Německu: jako varhaník v Arnstadtu a v Mühlhausenu, jako varhaník a posléze koncertní mistr u kapely na dvoře vévody ve Výmaru, jako dvorní kapelník v Köthenu a v posledních téměř třiceti letech života pak v Lipsku jako kantor Tomášské školy, církevního zařízení při luterském kostele Thomaskirche. Byl tvůrcem i interpretem, spolu se svým vrstevníkem a krajanem Händelem, žijícím však v Anglii, završitelem evropského barokního slohu. Bachova hudba posluchače přitahuje prostou a vznešenou krásou, samozřejmým řádem, v případě kantát a oratorií, psaných s teologickými souvislostmi na německé texty, i hloubkou a nadčasovostí, u varhanních děl dokonalostí sazby a virtuozitou. Protivníci měli jeho styl za nabubřelý a zmatený, dnes je však zřejmé, že mohutnost Bachovy polyfonie, komplikovanost harmonií i jeho nápaditost a původnost přístupu ke složitým hudebním formám jsou hodny obdivu. Odpovídají ostatně tomu, že sám sebe vnímal jako hudebního učence. Současně však nebyl vzdálen praxi. Patrně víc než jako skladatel byl totiž současníky oceňován jako znalec konstrukce a kvalit varhan. Passacaglia c moll je melodicky, harmonicky i barevně bohatá skladba s půdorysem dvou desítek variací nad opakujícím se basovým tématem. Z hlediska fantazijnosti i kombinatoriky je skvělá.  Bezprostředně navazující umná Fuga využívá stejné téma. Bach tuto dvojici napsal někdy kolem roku 1710; není vyloučeno, že se tak stalo v Arnstadtu nějakou dobu poté, co se vrátil z pěší cesty do vzdáleného Lübecku za proslulým skladatelem a varhaníkem Dietrichem Buxtehudem. 

Život Franze Liszta (1811–1886) propojuje epochy. Ve Vídni ho učili Carl Czerny a Antonio 
Salieri, v Paříži Antonín Rejcha, byl ovšem vrstevníkem a také tchánem Richarda Wagnera a učitelem Hanse von Bülow, Eugena d'Albert, Carla Reineckeho nebo Alexandera Silotiho. Stal se jedním z nejlepších pianistů své doby, magickým působením a slávou srovnatelným s houslistou Paganinim. Jeho sólové klavírní skladby sahají od etud, valčíků, rapsodií, balad a sonáty až k efektním parafrázím děl jiných autorů, dokonce i oper. Jsou vizionářské jak v náročné pianistické technice užívající složité akordické sazby a bravurní pasáže, tak po stránce hudebních forem. Virtuozitu nicméně podřizují obsahu, což platí i o Lisztových třinácti symfonických básních, formě a žánru, který přivedl do hudby jako novinku. Za jeho dirigentského působení u dvora sasko-výmarského velkovévody se z Výmaru stalo nejvýznamnější středisko hudebního novoromantismu. Později žil v Římě, přijal nižší kněžské svěcení a čím dál silnější příklon ke katolické církvi, k víře a k religiózním námětům obohatil jeho dílo o oratorium Kristus a další duchovní skladby. Téma ze sinfonie Bachovy kantáty BWV 12 „Weinen, Klagen, Sorgen, Zagen“ (Pláč, Bědování, Starosti, Obavy) z roku 1714 (kantáty komponované podle luteránského liturgického kalendáře pro neděli zvanou Jubilate, třetí po Velikonocích) užil Liszt koncem 50. let v klavírním Preludiu a o několik let později ve stejnojmenných rozsáhlých brilantních klavírních Variacích, uzavřených chorálem „Was Gott tut, das ist wohlgetan“.  Ve verzi pro královský nástroj patří Variace na téma J. S. Bacha – vedle Preludia a fugy na B-A-C-H a vedle gigantické Fantazie a fugy na chorál „Ad nos, ad salutarem undam“ – k největším a neznámějším Lisztovým varhanním kompozicím. 

 
Jáchymovský kostel sv. Jáchyma tvoří nepřehlédnutelnou součást německojazyčného dědictví regionu. Původ stavby je pozdně gotický a renesanční z let 1534 až 1540. Šlo o první luteránský kostel postavený v českých zemích. Město se tehdy jmenovalo Sankt Joachimsthal, neslo královský titul svobodné horní město a bylo centrem těžby stříbra. Vzniklo na začátku 16. století na strmém jižním svahu Krušných hor, na místě zaniklé osady  Conradsgrün, o níž první písemná zmínka pochází už z roku 1300, z doby kolonizační činnosti premonstrátského kláštera v Teplé. Významnou minulost města, ve své době druhého nejlidnatějšího v Českém království, připomíná i přes rozsáhlou devastaci zachovaná část goticko-renesančních patricijských domů, díky nimž je střed Jáchymova městskou památkovou zónou. Z původní stavby kostela se zachovaly obvodové zdi, vstupní portály a kamenné ostění vstupu do sakristie, na kterém se dochoval i erb zakladatelů města – hraběcího rodu Šliků. Uvnitř zůstaly také některé nástěnné malby z 16. století. Chrám byl jinak několikrát výrazně upravován, nejprve barokně a později pseudogoticky, a to poté, co připadl katolické církvi. Stalo se tak po bitvě na Bílé hoře, kdy byl spolu s dalšími nekatolickými českými pány popraven i Jáchym Ondřej Šlik a kdy z města odešlo protestantské obyvatelstvo do blízkého Saska. Z původního zařízení interiéru je do dnešních dnů zachráněno pouze několik částí inventáře. Vše ostatní, včetně trojdílného oltáře od Lucase Cranacha z doby reformace s výjevem Poslední večeře Páně, zničil požár města v roce 1873. Padly mu tehdy za oběť také barokní varhany z doby po roce 1799. Ty, které jsou v kostele nyní, pocházejí z roku 1875 a jsou dílem firmy G. F. Steinmeyer & Co z bavorského Oettingenu. Původně mechanický nástroj s dvěma manuály, 26 rejstříky a kuželkovitými vzdušnicemi v roce 1908 přestavěl varhanář Christof Müller z Mühlbachu (dnes Pomezí) na Chebsku. Vznikl pneumatický nástroj s kuželkovitými vzdušnicemi, počet rejstříků byl tehdy snížen na 25. Varhany, jejichž prospekt je z většiny pouhou dekorací, jsou mistrovskou ukázkou přehledného a funkčního konstrukčního uspořádání. Jistě k tomu přispěla i rozlehlost kůru, která stavitele nijak neomezovala. Z hlediska údržby je výhodou dokonalý přístup ke každé části stroje a k píšťalám. Díky tomu je nástroj dodnes ve velmi dobrém stavu. Zdařilou ukázkou varhanářské práce je i pneumatický hrací stůl roku 1908. Jediným pozdějším přídavkem je vestavba elektrického ventilátoru.

Petr Veber, duben 2020
 
Michaela Káčerková natočila druhé album volného cyklu nahrávek, mapujících zajímavé varhany v kraji, v roce 2020. O starší dochované nástroje se zajímá od dob studií. Cestovala za málo známými skvosty, bavila ji konfrontace s různými typy nástrojů a hledání rozličných možností přístupu ke hře. Těšilo ji také rozšiřování repertoáru a objevování nových, málo hraných děl, k čemuž dobové nástroje vedou. Hru na varhany vystudovala na Pražské konzervatoři u Jana Hory, na Akademii múzických umění u Jaroslava Tůmy a pak ještě u Stefana Engelse na Hochschule für Musik und Theater Felix Mendelssohn Bartholdy v Lipsku. Od roku 2014 je vedle vlastní koncertní činnosti iniciátorkou, dramaturgyní a ředitelkou Mezinárodního hudebního festivalu J. C. F. Fischera, barokního skladatele, Bachova staršího současníka, rodáka z Krásna na Chebsku, tehdy obce Schönfeld. Série nahrávek „Historické varhany Karlovarského kraje“ obsáhne postupně větší počet CD zachycujících vzácné varhany regionu, které si zachovaly bez zásadních zásahů svůj původní zvukový charakter a nefigurovaly dosud na žádné nahrávce. První CD vyšlo v roce 2019. Michaela Káčerková je pořídila v Karlových Varech v kostele svatých Petra a Pavla. Na tamní romantické varhany interpretovala pro záznam hudbu Maxe Regera, Bedřicha Antonína Wiedermanna, Bedřicha Janáčka, Bohuslava Martinů a dalších autorů. S projektem souvisejí i koncerty a samozřejmě také shánění finančních prostředků na údržbu a záchrannou péči o vzácné nástroje v regionu pod Krušnými horami, v němž má sama varhanice rodinné zázemí. Po Jáchymově je v hledáčku jejího dalšího zájmu barokní nástroj v Bochově.
 

VÝBĚR Z DALŠÍCH NAHRÁVEK HISTORICKÝCH VARHANY U NÁS:

       

© Studio Svengali, září 2020
coded by rhaken.net