Vítejte na eshopu ARTA Music cz en

Antonín Reichenauer: Requiem

 

F10259   [8595017425929]   vyšlo 12/2020      
ve spolupráci s Musica Florea, z.s. a za finanční podpory Ministerstva kultury
nahrávka ve světové premiéře 

Musica Florea, Victoria Ensemble, Marek Štryncl, dirigent
www.musicaflorea.cz

přehrát album Requiem 66:20
1. Offertorium III 1:55
2. Offertorium VI 3:06
3. Offertorium VII 3:00
4. Requiem aeternam 3:51
5. Kyria eleison 1:50
6. Dies irae 2:34
7. Tuba mitum 1:45
8. Liber scriptus 3:08
9. Lacrimosa 2:00
10. Offertorium - Domine Jesu Christe 1:48
11. Sed signifer 1:08
12. Hostias 1:47
13. Quam olim Abrahae 1:45
14. Sonata 1:32
15. Sanctus 2:15
16. Agnus Dei 4:24
17. Offertorium VII 2:21
18. Offertorium I 2:51
19. Offertorium IV 1:47
20. Litaniae de Sanctissimo Nomine Iesu 12:42
21. Offertorium VIII 2:13
22. Offertorium II 2:39
23. Motetto pro defunctis (Ihr armen Seelen) 3:17

Chrámová tvorba Antonína Reichenauera

V období první třetiny 18. století se Praha řadila mezi významná středoevropská centra chrámové figurální hudby. Díky různorodým kontaktům církevních institucí i hudbymilovných aristokratů se do českých zemí dostávala nejnovější díla italské a vídeňské provenience. Současně vznikaly též skladby místních autorů. Jedním z nich byl i Antonín Reichenauer (c. 1694–1730), jehož dílo přitahuje v současné době čím dál tím větší pozornost muzikologů a širší odborné veřejnosti. Přestože je dnes více známa jeho instrumentální tvorba, psal zejména kompozice chrámové. Ty byly oblíbeny a šířeny již v době svého vzniku, o čemž svědčí zachované dobové opisy a inventáře kostelních kůrů. První známé zmínky o skladateli se vztahují k roku 1722, kdy byl v kostele Panny Marie pod řetězem na Malé Straně v Praze pokřtěn jeho syn Jan Dominik. Další prameny jej uvádějí jako člena kapely hraběte Václava Morzina. Prostřednictvím pražských matričních záznamů o křtech Reichenauerových dětí jsou doloženy skladatelovy kontakty s pražskými kantory, chorregenty a dalšími hudebníky. Kmotry jeho dětí, většinou opakovaně, byli např. Prokop Korp od sv. Jindřicha na Novém Městě, Václav Matěj Forst od sv. Václava a Jan Michael Schöffler od Panny Marie pod řetězem na Malé Straně či hudební ředitel thunovské kapely Sebastian Erhardt. Pro kapelu Václava Morzina psal Reichenauer pravděpodobně hlavně instrumentální hudbu. V této souvislosti není bez zajímavosti hraběti věnovaná sbírka koncertů Il cimento dell’armonia e dell’inventione Antonia Vivaldiho, který byl Morzinovým titulárním kapelníkem. Je tedy nasnadě, že se v Morzinově kapele Reichenauer seznámil s hudbou italského mistra, který též komponoval chrámová díla. V Morzinových službách setrval Reichenauer až do roku 1730, kdy se přestěhoval do Jindřichova Hradce, kde krátce zastával místo varhaníka při farním kostele.

Reichenauerova chrámová tvorba tvoří větší část skladatelova díla. Rukopisy jeho děl se dochovaly na nejvýznamnějších pražských kůrech. Ve své době patřil v Praze co do počtu skladeb mezi nejhojněji zastoupené komponisty na křižovnickém kůru (dle inventáře z roku 1737), v hradčanské Loretě (dle soupisu hudebnin nakoupených v roce 1726/27) či ve svatovítské katedrále. Mezi dochovanými díly převládají mše, komponoval však i jiné druhy chrámové hudby. Jako jeden z prvních u nás používal v duchovní hudbě lesní rohy. Jeho pastorálních mší si povšiml již muzikolog Otakar Kamper, který se také dle mše zasvěcené dominikánskému světci Ludvíku Bertrandovi domníval, že byl Reichenauer ředitelem kůru dominikánského kostela sv. Marie Magdaleny na Malé Straně. Pro toto tvrzení však stále nemáme spolehlivé doklady. Tiskem dosud vyšlo jen několik málo Reichenauerových děl. Nedostatek edic je jedním z důvodů, proč máme o Reichenauerově chrámové tvorbě dosud jen omezené znalosti a chybí ucelený pohled na jeho kompoziční styl.

Zhudebnění mešního ordinaria stálo ve sledovaném období na pomyslném vrcholu hierarchie druhů duchovní hudby. Protože bylo tehdy běžné psát mešní věty jak ve starém, tak i v novém stylu, případně kombinovat oba najednou, hovoříme o skladbách ve stylu smíšeném. Text byl zhudebňován v podobě hudebně uzavřených čísel, pro koncertantní sbory bylo typické střídání solo a tutti pasáží na principu concerta grossa. Typu církevního svátku či pobožnosti zpravidla odpovídalo různé obsazení a délka skladby (např. u mší, litanií či nešpor lze rozlišovat typy breves a solennes), pro slavnostní mši byly typické trubky a tympány. Svou vlastní tradici mělo zhudebňování textu mše za zemřelé, které se vyznačovalo mimo jiné užitím zvukomalby a použitím specifických rétorických figur vázaných na konkrétní části textu. Ukázkou takové mše je Requiem ex F pocházející ze sbírky kůru jezuitského kostela sv. Mikuláše na Malé Straně. O jeho vzniku nevíme nic bližšího, nelze však vyloučit, že bylo psáno pro bratrstvo Smrtelných úzkostí Kristových při tomto chrámu, pro něž bylo určeno německé moteto rovněž zařazené na této nahrávce. Rozsahem a obsazením skladby se podobá například slavnostnímu requiem Reichenauerova současníka Josefa Brentnera. Střídání sborů ve smíšeném a novém stylu, árií, ansámblů, instrumentálních částí či recitativ secco, to vše v kombinaci s důmyslnou prací s ritornelem napříč celou skladbou dokazuje Reichenauerovo kompoziční mistrovství. Podobně jako mnozí další skladatelé navázal na tradici zhudebňování tohoto textu. Na obvyklých místech si tak můžeme povšimnout např. oddalování kadence na slovech vyjadřujících věčnost (Requiem aeternam), sborového parlanda (Dies irae), energického motivu v duetu altu a tenoru (Quantus tremor), výrazných lesních rohů v ritornelech (Tuba mirum), náhlého zvratu v harmonii (... ne absorbeat eas tartarus), oktávových a septimových skoků (... ne cadant in obscurum, Sanctus) či použití neapolského sextakordu (Sed Signifer).

Vedle řady mší a ofertorií se dochovala též Reichenauerova zhudebnění dvou různých textů litanií. Mezi nimi převažuje tehdy rozšířený typ litanie loretánské, pro tuto nahrávku však byla zvolena skladba Litaniae de Sanctissimo Nomine Jesu zastupující druhý typ textu, který je modlitbou, ve které věřící vzývají Ježíšovo jméno. Podobně jako Reichenauerovo requiem je i tato kompozice sledem pestré škály hudebních vět. Je rozdělena celkem do šesti vokálně-instrumentálních částí, které jsou komponovány koncertantním způsobem, proto se polyfonní vedení hlasů objevuje jen výjimečně (Christe eleison). Svou melodickou invencí v duetu sopránu a altu (Jesu Fili) se Reichenauer nejen zde vyrovná Vivaldimu.

Po dlouhou dobu byly z Reichenauerova díla vydány pouze čtyři skladby ze sbírky 8 ofertorií a zádušní moteto (vinou tiskové chyby považované za dílo Josefa Brentnera), které na základě spartací Emiliána Troldy otiskl v roce 1943 Theodor Veidl. Původní určení skladeb ze jmenované sbírky nebylo ještě donedávna známo. To se však podařilo díky muzikologickému výzkumu Václava Kapsy odhalit, což je v případě církevní hudby obecně ojedinělé. Tato sbírka vznikla mezi lety 1721 a 1724, původně se jedná o antifony zkomponované pro novénu ke sv. Terezii od Ježíše, devítidenní slavnost Řádu bosých karmelitánů a karmelitek s bohatým doprovodem hudby, která byla v Praze zavedena v roce 1721. Historie novény je s Prahou spjata od samotného počátku, při jejím vůbec prvním uvedení ve Štýrském Hradci v roce 1718 totiž zněla hudba Josefa Brentnera, kterou u něj pro štýrskohradecké karmelitky objednal tehdejší převor pražského karmelitánského kláštera. Do Reichenauerovy sbírky ofertorií byly beze změny textu převzaty čtyři antifony (Vulnerasti cor meum, Zelo zelata sum, Audi, filia, Tu gloria Jerusalem) a antifona Gaudens gaudebo, která byla podložena novým textem In omnem terram. Pravděpodobně i zbývající tři ofertoria ve sbírce byla původně zkomponována jako antifony ke sv. Terezii, jejich znění s původními texty však neznáme. Sbírku 8 ofertorií sestavenou z původních antifon Reichenauer pravděpodobně zamýšlel vydat tiskem, k tomu ale zřejmě nedošlo.

Výběr skladeb uzavírá Reichenauerovo zádušní moteto Ihr armen Seelen. Jedná se o příklad kompozice na německý text, která byla komponována pro bratrstvo Smrtelných úzkostí Kristových při jezuitském kostele sv. Mikuláše na Malé Straně. Stejně jako sbírka ofertorií má i toto moteto souvislost s dílem Josefa Brentnera, který pro stejné bratrstvo komponoval skladby podobného charakteru, z nichž se však dochovalo jen několik. Tyto kompozice zaznívaly na pravidelných pobožnostech za zemřelé členy bratrstva, které se konaly každý týden v pondělí. Reichenauerovo moteto je třídílné s opakováním prvního dílu da capo, za zmínku stojí tenorový part v roli předzpěváka, tzv. tenore praeciente, jehož sólem skladba začíná a kterému odpovídá sbor ostatních hlasů. Podobně jsou koncipovány zmíněné skladby Josefa Brentnera a do jisté míry i některá z Reichenauerových ofertorií.

Stojíme teprve na počátku znovuoživení Reichenauerovy duchovní hudby, která je dokladem vzkvétající hudební kultury na pražských kůrech po roce 1700. Bohatá pramenná základna je dobrým předpokladem pro vznik nových edic Reichenauerova díla. V současné době probíhají práce na tematickém katalogu skladatelovy tvorby a příprava vydání vybraných duchovních skladeb tiskem. Všechny tyto počiny, stejně jako tato nahrávka, jsou důkazem skutečného zájmu o zapomenutého skladatele, kterého stojí za to objevovat.

Vojtěch Podroužek

Dirigent, violoncellista, sbormistr a skladatel MAREK ŠTRYNCL (1974) zastával již během studia na konzervatoři v Teplicích funkci koncertního mistra Severočeské filharmonie. Absolvoval pražskou Akademii múzických umění v oboru dirigování (2002) a studoval barokní violoncello na Dresdner Akademie für alte Musik. Zároveň se zúčastnil mnoha kurzů zaměřených na stylovou interpretaci (Chinon, Mainz, Basel, Valtice ad.). Jako dirigent a sbormistr spolupracuje s význačnými komorními a symfonickými orchestry, sbory, ansámbly a sólisty (např. Magdaléna Kožená, Phillipe Jaroussky, The New Israeli Vocal Ensemble, Boni Pueri, Orlando Consort, Pražský komorní sbor, Les Musiciens du Paradis, Pražská komorní filharmoni). Jeho repertoár zahrnuje tvorbu od raného baroka až po romantismus  a soudobé skladby.
Zájem o dobovou interpretaci ho v roce 1992 přivedl k založení souboru Musica Florea, s nímž oživuje zapomenuté autory zejména českého baroka a klasicismu. Je dramaturgem pravidelných koncertních řad v Praze a celé ČR a iniciátorem unikátního projektu převozného barokního divadla Florea Theatrum. Vedle sólové a komorní hry na violoncello se příležitostně věnuje kompozici. Účinkoval na prestižních festivalech (např. Pražské jaro, Rezonanzen Wien, Festival van Vlaanderen Brugge, Tage alter Musik Sopron, Tage alter und neuer Musik Regensburg, Struny Podzimu, Concentus Moraviae). Nahrál desítky CD, z nichž mnohá získala vrcholná ocenění (Diapason 1994, Zlatá Harmonie 1997, Cannes Classical Award 2003). Nevyhýbá se ani experimentálním projektům, kam patří např. spolupráce se zpěvačkou Ivou Bittovou (Vladimír Godár: Mater, ECM, 2007) nebo provádění romantické symfonické hudby na dobové nástroje (Antonín Dvořák: Symfonie, Arta). V současné době vyučuje dirigování, sbormistrovství chrámové hudby a barokní violoncello na Univerzitě Karlově v Praze a na specializovaných kurzech a seminářích (např. Mezinárodní letní škola staré hudby Valtice,
Bohemia Cantat v Liberci, Convivium, AMU v Praze, JAMU v Brně).

Soubor MUSICA FLOREA vznikl roku 1992 jako jeden z prvních výrazných počinů na poli stylově poučené interpretace v České Republice. Založil ho violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Hra na originální nástroje nebo jejich kopie podložená studiem dobových pramenů a estetiky, vlastní badatelská činnost a kreativní oživování zapomenutých interpretačních stylů i prostředků se staly nezbytnými charakteristickými rysy ansámblu. Repertoár souboru zahrnuje instrumentální komorní hudbu, světské i duchovní vokálně-instrumentální skladby, orchestrální koncerty i monumentální díla symfonická, operní a oratorní od počátků baroka až po 20. století.
Musica Florea hostuje na významných světových festivalech a spolupracuje s význačnými sólisty i ansámbly (Magdaléna Kožená, Phillipe Jaroussky, Nancy Argenta, VeroniqueGens, Paul Badura-Skoda, Susanne Rydén, Orlando Consort, Les Pages et les Chantresdu Centre de Musique Baroque de Versailles, Le Poeme Harmonique, Boni Pueri). Obdržela řadu prestižních ocenění (např. nejvyšší ohodnocení francouzského časopisu Diapason za CD s dílem J. D. Zelenky Missa Sanctissimae Trinitatis, Studio Matouš, 1994; cenu Zlatá Harmonie 1997 za nejlepší domácí nahrávku roku – Bachovy árie s Magdalenou Koženou, Polygram, 1997; ocenění Cannes Classical Award na veletrhu MIDEM 2003 za nahrávku alegorické hry Sub olea pacis et palma virtutis – Melodrama de Sancto Wenceslao – J. D. Zelenky, Supraphon, 2001; cena za nejlepší interpretaci děl J. S. Bacha na festivalu v chorvatském Varaždinu v r. 2009).
Od roku 2002 soubor pořádá s podporou Ministerstva kultury ČR a hlavního města Prahy vlastní koncertní řady, ve kterých klade důraz na prezentaci nově objevených i známých skladeb, které si zasluhují návrat k interpretační původnosti.



Vokálně instrumentální soubor VICTORIA ENSEMBLE založila sopranistka a sbormistryně Viktorie Dugranpere v roce 2016. Toto komorní těleso se zaměřuje na historicky poučenou interpretaci evropské hudby 15. – 18. století. Zahrnuje vokální soubor čítající až dvanáct pěvců a instrumentální ansámbl různého obsazení dle potřeby, používající dobové nástroje či jejich kopie. Soubor vystupuje v mnoha složeních od tří až do pětadvaceti umělců. Zabývá se především hudbou zapomenutou a zřídka provozovanou, přičemž zvláštní pozornost věnuje českému a francouzskému repertoáru. Jeho činnost je podložena soustavným muzikologickým bádáním. Victoria Ensemble spolupracuje se soubory dobových tanců, historického divadla či pantomimy, ale také s výtvarníky, s jinými ansámbly, orchestry a dirigenty. Prezentuje se pravidelně v rámci českých i zahraničních koncertních cyklů a festivalů staré hudby (např. Haydnovy hudební slavnosti, Stvatováslavský hudební festival, MLŠSH Valtice, Ars Antiqua Europae in via Gothica, Sharjah Heritage Days atd.). V Praze pořádá soubor vlastní koncertní sezónu s důrazem na světové premiéry, autorská hudebně dramatická představení a propojování tzv. staré hudby s moderní dobou.

VIKTORIE DUGRANPERE vystudovala Sbormistrovství chrámové hudby na Týnské škole pod záštitou PedF UK (Bc.) a Hudební vědu na FF UK (Mgr.) se zaměřením na českou hudbu 18. století. Část studií strávila na pařížské Sorbonně, kde se věnovala především francouzské hudbě období renesance a baroka. Sólový zpěv studovala u věhlasné operní pěvkyně Daniely Šounové Broukové, prof. Jiřího Kotouče a Pavly Zumrové. Absolvovala celou řadu interpretačních pěveckých kurzů z oblasti barokní komorní hudby, opery a divadla, v Čechách i zahraničí (C. Pélon, J. Hassler, I. Desrochers, B. Lafont, L. Charoy, N. Rouille atd). Na základě toho se od roku 2009 intenzivně věnuje koncertní činnosti v oblasti staré hudby. Tento zájem ji přivedl k založení souboru Victoria Ensemble, jehož ideou je znovuobjevování hudby zapadlé v dějinách. Se souborem vystupuje jako sólistka, ansámblová pěvkyně a jeho umělecká vedoucí. Hojně koncertuje také jako interpretka francouzských šansonů, jazzu a swingu s českými překlady (Viktorie & František Band, zal. 2010).


Další nahrávky Marka Štryncla a orchestru Musica Florea:

       

© Studio Svengali, květen 2021
coded by rhaken.net