1. Dario Castello (c.1590–c.1658) Sonata seconda à sopran solo « Quant à la proprieté du son qu’il rend, il est semblable à l’ésclat d’un rayon de Soleil qui paroist dans l’ombre ou dans les ténèbres, lors qu’on l’entend parmy les voix dans les Églises, Cathédrales ou dans les Chapelles. »
Marin Mersenne, Harmonie Universelle. Livre Cinquiesme, Proposition XXII,
Des Instrumens à vent, Paris 1636, s. 274.
Pokud jse o zvláštnost jeho zvuku, uslyšíme-li jej mezi ostatními hlasy v kostelích, katedrálách nebo kaplích, podobá se záblesku slunečního paprsku, který se objeví ve stínu nebo temnotách.... Takto popisuje Marin Mersenne zvuk cinku ve svém hudebně-teoretickém spisu Harmonie Universelle a je jím volně inspirován i název mého profilového alba. V této nahrávce jsem se pokusil poskytnout představu o sólovém repertoáru, který pravděpodobně hráli nejlepší virtuózové cinku přibližně v letech 1580–1660. Více než polovinu skladeb tvoří instrumentální sonáty a canzony a vokální diminuční skladby na tomto albu jsem vybral s ohledem na duchovní text, abych zachoval chrámový ráz nahrávky. Ačkoliv byly určené především pro zpěváky, studovali je i instrumentalisté a zejména hráči na cink, aby se tak naučili umění napodobovat lidský hlas. V případě skladby Canzon II a Tota pulchra es jsem dle dobových učebnic vytvořil diminuce vlastní. Ve většině skladeb používám běžný křivý cink (italsky cornetto curvo) a ve dvou případech dva typy tichých cinků (italsky cornetto muto). Kvůli zvukové barevnosti využíváme dva typy varhanních pozitivů a basso continuo je obohacené o teorbu, barokní kytaru a violu da gamba. Výška komorního „a“ se u dochovaných cinků z konce 16. a 1. poloviny 17. století pohybuje v rozmezí přibližně 460–490 Hz a přestože hra na tyto „vysoké“ cinky je v mnohých ohledech pohodlnější, z praktických důvodů používáme ladění 440 Hz. Vyhýbám se tak komplikacím s transpozicemi u strunných nástrojů, pro které je běžnější ladění 415 Hz. První část natáčení proběhla v evangelickém kostele sv. Salvatora v Praze a druhá delší část v kostele sv. Ducha ve Slavonicích. Celý projekt je zaznamenán profesionálním filmařem Tadeášem Bognárem a uveřejněn na mém youtube kanále. Stručné texty k jednotlivým skladbám čerpám především z The Grove Dictionary of Music and Musicians a z předmluv jednotlivých sbírek skladeb. Zájemce o podrobné informace o historii cinku bych rád odkázal na obsáhlou publikaci Die Zinken und der Serpent (Edition Bochinsky, 2011).
![]() Ital Liberale Zanchi byl na počátku své hudební kariéry kapelníkem a varhaníkem salcburského arcibiskupa a v letech 1596 až do císařovy smrti v roce 1612 komorním varhaníkem na dvoře Rudolfa II. v Praze. Zařazením jeho canzony bych se rád přihlásil k bohaté hudební historii doby Rudolfa II. Canzon II se dochoval unikátně v rukopisné tabulatuře minoritského kláštera ve Vídni a je parafrází na Canzon La Spiritata jejíž autorem je Giovanni Gabrieli. Tuto canzonu jsem oproti předloze transponoval o kvartu výš a opatřil diminucemi v sólovém
i varhaním partu podle diminučních předloh canzon konce 16. století.
Giovanni Battista Bovicelli D´Assisi Musico nel Duomo di Milano, jak se sám autor označuje, je znám především díky metodické škole kadencí a diminucí Regole, passagi di musica vydané v Benátkách v roce 1594. Bovicelli zde uvádí dva příklady diminucí na Palestrinovo pětihlasé světské moteto Io son ferito ahi lasso. Poprvé s původním textem Io son ferito a podruhé s textem eucharistického moteta Ave verum corpus, které je použito na mé nahrávce. Vzhledem k duchovnímu textu jsem na nahrávku zvolil tichý cink in f a poněkud klidnější styl interpretace.
Tarquinio Merula byl většinu svého poměrně nestálého hudebního života varhaníkem
a učitelem v Itálii, ale krátký čas sloužil jako varhaník polského krále Zikmunda III ve Varšavě. Sonata prima je jednou ze dvou instrumentálních sonát pro soprán a bas ve sbírce motet vydaných v Benátkách v roce 1624. V záhlaví partu uvedené označení Violino over cornetto bylo v první polovině 17. století zcela běžné a dokládá tak technickou rovnocennost houslí a cinku v této době. Nedochovaný basový part více méně vychází z partu bassa continua a rekonstruoval jej Bernard Thomas pro London pro musica.
Mistr cinku Giovanni Martino Cesare se v počátku své hudební kariéry společně se svým bratrem (Giovanni Francesco) cinkenistou objevuje v Rakousku. V roce 1615 začal sloužit coby cinkentista na dvoře Maxmiliana I. v Mnichově a v témže roce se stal císařovým domácím sluhou, kde pravděpodobně zůstal až do konce života. V roce 1621 vyšla tiskem v Monaku jeho vokálně-instrumentální sbírka Musicali melodie. Instrumentální část této sbírky obsahuje sólové až šestihlasé kompozice primárně určené pro cinky a trombony (alternované houslemi a violami) s doprovodem varhan. La Giorgina, uvedená na tomto albu, má v záhlaví označení Cornetto o violino solo, což je oproti běžnému označením Violino o cornetto obrácený slovní tvar a dává tak tušit, že tyto skladby byly primárně určené pro hráče na cink, zvlášť když jejich autor byl sám cinkenistou. Ačkoli part organo byl běžně spojen s dalšími nástroji bassa continua, ponechal jsem v tomto případě tento part pouze varhannímu pozitivu.
Canzon detta La Bernadinia Girolama Frescobaldiho je jednou z pěti sólových canzon pro sólový sopránový nástroj a basso continuo ze sbírky Il primo libro delle canzoni ad una, due, tre, e quattro voci vydané v Římě u Masottiho v roce 1628. Zajímavostí je, že tyto canzony vyšly tiskem ve stejném roce v Římě znovu, avšak u vydavatele Roblettiho. V obou případech je part sólových sopránových canzon označen Violino over cornetto a u Masottiho pak navíc pod konkrétními názvy.
Na Palestrinovo pětihlasé moteto, s textem z Písně písní Pulchra es, vznikly celkem dvě verze diminucí - G. Bassano: Motetti, madrigali et canzone francese (1591) a F. Rognoni: Selva di varii passagi (1620). V tomto případě jsem se pokusil vytvořit diminuce vlastní, které jsou kompilací vícero diminučních metod kolem roku 1600.
![]() Giovanni Bassano byl ve své době významným cinkenistou. V roce 1601 se stal vedoucím instrumentálního souboru v bazilice sv. Marka, který dříve ustanovil jeho kolega Girolamo Dalla Casa. Gabrieliho Canzon in echo, pravděpodobně psaná pro Bassana, ukazuje aplikaci jeho virtuózních ornamentací v koncertantní hudbě nanejvýš perspektivním způsobem. Bassano je dnes znám především jako autor instruktážní knihy Ricercate, passagi et cadentie (1585)
a knihou příkladů diminuovaných motet Motetti, madrigali et canzone francese (1591) ze které pocházejí i diminuce na Palestrinovo moteto Tota pulchra. Jsou vytvořené pro soprán i bas a není jisté, zda se provozovaly současně či nikoliv. Tato Bassanova diminuční kniha se dnes dochovala díky opisu Friedricha Chrysandera z roku 1890! Sonata per l´Organo & Violino o Cornetto je poslední skladbou sbírky Sonate, symphonie, canzoni, passe‘mezzi, baletti, corenti, gagliarde & retornelli Biagia Mariniho vydané v Benátkách v roce 1629. Jediný existující expemplář této sbírky je dochovaný v univerzitní knihovně ve Wroclawi. Stejně jako mnoho jiných knih v německých a východoevropských zemích i tato publikace nese mnohé známky barbarství světových válek. Díky opisu slavného muzikologa Alfreda Einsteina z počátku 20. století, byla umožněna téměř bezchybná rekonstrukce celé sbírky. Zajímavostí této sonáty je označení „Organo o Cornetto“ což v 17. století téměř ojedinělé.
Antonio Brunelli patří podle nedávných studií k nejvýznamnějším italským teoretikům své doby. V roce 1614 vyšla ve Florencii jeho učebnice diminucí pro dvojici hráčů Varii esercitii primárně určená pro zpěváky, ale jak uvádí Brunelli i pro hudební nástroje cornetti, traverse, flauti, viole, violini et simili strumenti. Sólové moteto O quam suavis est, Domine, spiritus tuus je součástí sbírky motet Fioretti spirituali (Kvítky duchovní) vydané v Benátkách v roce 1626. Toto moteto je primárně určeno pro sólový zpěv (tenore overo canto) s doprovodem bassa continua. Má diminuční prvky a charakter skladby vybízí i k instrumentální provedení. Text tohoto moteta je antifonou k chvalozpěvu Magnificat z modlitby Nešpor o svátku Těla a krve Páně. K interpretaci jsem zvolil tichý cink in g s doprovodem teorby.
Italský houslista Giovanni Antonio Pandolfi Mealli byl instrumentalistou na dvoře arcivévody Ferdinanda Rakouského v Innsbrucku. Sonata Sesta „La Vinciolina“ pochází ze sbírky Sonate a Violino solo, per chiesa e camera. Všech 12 sonát je komponováno v tzv. „stylus phantasticus“ což se vyznačuje rychlými a dramatickými změnami tempa i metra a jsou plné vysoce virtuózních pasáží. Označení per chiesa e camera napovídá univerzálnímu užití.
![]() Richard Šeda absolvoval obor hra na trubku na Konzervatoři v Českých Budějovicích ve třídě Jiřího Pelikána. Již během tohoto studia se zajímal o tzv. historicky poučenou interpretaci staré hudby. Ve hře na cink byl zpočátku samoukem a své první koncertní zkušenosti získával v souboru Ritornello pod vedením Michaela Pospíšila. V roce 2005 zahájil své soukromé studium hry na cink na několika interpretačních kurzech v Praze a ve Francii u francouzské cinkenistky Judith Pacquier. Z jeho působení v mnoha zahraničních souborech staré hudby jmenujme například Concerto Copenhagen, Marini Consort Innsbruck, L´Arpa Festante München, Wiener Hofburgkapelle, Clemencic Consort Wien. V České republice spolupracuje například se soubory Czech Ensemble Baroque, Cappella Mariana, Collegium Marianum, Ensemble Inégal, Collegium 1704 a další. V roce 2007 založil vlastní soubor Capella Ornamentata se zaměřením na hudbu 16. a 17. století. Capella Ornamentata má na svém kontě 3 CD, řadu vystoupení na domácích i zahraničních pódiích a festivalech staré hudby a prezentuje se i v rozhlasovém a televizním vysílání. Bývá lektorem hry na cink na Letní škole staré hudby ve Valticích. Je spoluzakladatelem a hudebním dramaturgem regionálního barokního festivalu barokních umění Dačické baroko. Věnuje se také hudebně badatelské činnosti a spartaci starých tisků. Jeho badatelský přínos v oblasti hudby v Kroměřížském archivu byl zmíněn i knize Jiřího Sehnala „Pavel Josef Vejvanovský and the Kroměříž music collection“ (2009). Nedílnou součástí hudebního života Richarda Šedy je i jeho rodné město Dačice. V místní Základní umělecké škole vyučuje hru na zobcové flétny a trubku a kromě častých vystoupení se svými žáky dosahuje také úspěchy v celostátních soutěžích ZUŠ. Aktivně se zapojuje do hudební produkce ve své farnosti v Dačicích a v Kostelním Vydří.
© Studio Svengali, březen 2025 |
coded by rhaken.net
| |
