Sonáty pro violu da gamba a continuo Johanna Sebastiana Bacha pocházejí z doby skladatelova působení v Köthenu. Předtím však Bach procházel různými životními a služebními peripetiemi. Předchozí pobyty v Mülhausenu a Weimaru, konflikty s církevními představiteli a také s výmarským vévodou nakonec vedly k tzv. "nemilostivému propuštění" - Bach tehdy doplatil na spory mezi vévodským strýcem a synovcem. Vévoda Wilhelm Ernst byl na rozdíl od svého bonvivánského synovce konzervativně založen a konflikty mezi oběma se odrážely i v poměrech kapely a hudebníků. Příchod do Köthenu byl pro Bacha rovněž složitý, protože vstoupil na přísně kalvinistickou půdu, ač byl hluboce přesvědčeným luteránem. To zřejmě vedlo také k jeho tehdejšímu příklonu ke tvorbě komorní a koncertantní hudby. Je však třeba dodat, že köthenský kalvinistický dvůr byl vůči luteránům vcelku tolerantní a umožňoval jim i bohoslužbu v kostele, který byl teprve nedávno (roku 1699) dostaven. S hudbymilovným knížetem Leopoldem měl Bach naštěstí vztahy velmi dobré. Skladatelova životní situace se však záhy změnila - od května do června roku 1720 pobýval Bach spolu s knížetem a jeho dvorem v Karlových Varech, bohužel po návratu zjistil, že ovdověl. Starost o děti z prvního manželství nakonec přivedla Bacha ke sňatku s dvacetiletou Annou Magdalenou (vzali se 3. 12. 1721). V následujících letech také na köthenském dvoře postupně ubývalo příležitostí k hudební činnosti, což bylo pravděpodobně způsobeno situací kolem dlouhodobé nemoci mladé kněžny (zemřela 1723), a s tím spojené změny Leopoldových priorit. Bach tehdy začal usilovat o místo kantora u Sv. Tomáše v Lipsku. Starší bachovská literatura vysvětlovala tuto snahu také Bachovou ambicí plně se uplatnit na poli duchovní hudby. Konkurence však byla velká – při prvním výběrovém řízení byl post nabídnut proslulému kolegovi Georgu Philippu Telemannovi a při druhém zase darmstadtskému kapelníkovi Christophu Graupnerovi. Ani jeden z nich však na místo nenastoupil, Telemann získal v Hamburku lepší podmínky a Graupner nebyl uvolněn ze služby v Darmstadtu. Štěstí se tak nakonec usmálo na Bacha. Kromě zmíněného místa u Sv. Tomáše získal také titul městského hudebního ředitele. Byl tak v Lipsku zodpovědný nejen za programy bohoslužeb, ale i za světský hudební provoz. Kromě toho vyučoval a stále byl aktivní jako interpret. Přes prestiž, kterou mu tento post přinesl si podržel titul dvorního kapelníka v Köthenu a pro tamní dvůr dokončil ještě celou řadu skladeb pro slavnostní příležitosti.
Tři sonáty pro violu da gamba BWV 1027-1029 se datují nejčastěji k roku 1720 a za jejich iniciátora a interpreta je považován Christian Ferdinand Abel - Bachův přítel a zjevně také adresát jeho violoncellových /nebo částečně gambových?/suit. Ústup violy da gamba a její vystřídání violoncellem je složitá otázka. Souviselo to také se situací na jednotlivých dvorech, s aktivitou nástrojářských dílen a jejich reakcí na konkrétní objednávky. Jednu z těchto sonát Bach celou převedl do jiného nástrojového obsazení a upravoval takto i části jiných sonát. Cyklus je ukázkou Bachova mistrovství poučeného studiem Vivaldiho a všeho toho, čeho dosáhl styl italské sonaty da chiesa.
Jako bonusový track obsahuje album slavnou skladbu Spiegel im Spiegel (Zrcadlo v Zrcadle), kterou zkomponoval estonský post-modernista Arvo Pärt roku 1978. Tento kus byl původně instrumentován pro housle a klavír, ale později vznikla celá řada autorských verzí pro další nástroje. Z nich se velké oblibě publika těší právě violoncellová verze.
Miloš Štědroň
Spolupráce klavíristky Sáry Medkové a violoncellisty Štěpána Filípka se datuje ke konci prvního desetiletí 21. století, kdy spolu provedli několik festivalových vystoupení v České republice i v zahraničí. Po několikaleté přestávce se roku 2019 ke společnému hraní vrátili, a kromě častého koncertování také rozvinuli dlouhodobý projekt, v jehož rámci nastudovali a nahráli nádherné Gambové Sonáty Johanna Sebastiana Bacha.
