MUSICA FLOREA, COLLEGIUM FLOREUM, MAREK ŠTRYNCL, dirigent www.musicaflorea.cz
Nahrávka patří dvěma výjimečným skladbám českých autorů 18. století. Jan Křtitel Vaňhal a o generaci starší Jan Zach měli hodně společného. Oba odešli do světa, kde získali dobré jméno a připravovali pak cestu svým následovníkům známým jako vídeňští klasikové. Ve své době přitom oba patřili ke špičce, což jejich současníci uznávali. Vývoj hudební řeči 18. století ovšem směřoval kupředu takovým tempem, že jejich skladby zazářily a brzy zase zapadly pod vrstvami nových a ještě lepších. Jejich kvality tedy velmi často objevujeme znovu až v 21. století.
Jan Zach (1713, Dehtary u Čelákovic – 1773, Ellwangen) si naopak označení českého hudebního emigranta plně zaslouží. Patřil k silné generační vrstvě skladatelů, kteří získali hudební zkušenosti v nejšťastnějších letech barokní Prahy, ovšem následující války o rakouské dědictví (1740) jim nedobrovolně zajistily úspěch ve světě. V tehdejší Římské říši snad nebylo rezidence bez českých kapelníků a instrumentalistů. Jan Zach se stal roku 1745 kapelníkem kurfiřta-arcibiskupa v Mohuči a ještě téhož roku zajišťoval hudbu při císařské volbě Františka Lotrinského. Po svém dobrovolném odchodu pak svobodně cestoval. Uživilo jej vyučování při dvorech a klášterech a prodej vlastních skladeb. Kompozice Jana Zacha procházejí značným stylovým vývojem, který se zahrnuje pod pojem předklasicismus. Poslední ze tří Requiem patří k jeho nejlepším pozdním dílům. Zachovalo se díky opisu v cisterciáckém klášteře v tyrolském Stamsu, kde Zach v závěru života vícekrát pobýval. Forma zhudebňování Requiem bývala značně konzervativní. Poslouchání takovéto hudby v tehdejším posluchači oživovalo vzpomínky na všechna předchozí desetiletí, vedlo jej k vděčnosti za životy lidí, za něž se Requiem zpívalo. Tak se snadno stane, že se při poslouchání této skladby ohlížíme zpátky ze 70. let 18. století. Máme při tom příležitost slyšet celý stylový vývoj Zachova života, od pozdního baroka současníků Vivaldiho a Zelenky, až po dobu, kdy jeho generace předávala pomyslnou štafetu vídeňským klasikům. V nejlepším slova smyslu netradiční je zhudebnění verše „Tuba mirum“. Hlas trubek svolávajících živé a mrtvé před trůn Krista-Soudce nevyjadřuje strach, ale důvěru a vděčnost za pozvání k něčemu, s čím se nedají srovnat ani ty největší barokní slavnosti, které autor se svými současníky a posluchači zažili.
Jan Křtitel Vaňhal (1739, Nechanice – 1813, Vídeň) patřil k mnoha Čechům, kteří zakotvili ve Vídni. V jejich případě se nedá mluvit o hudební emigraci, protože dunajská metropole byla bezmála čtyři staletí hlavním městem společného státu. V 18. století byla uznávána vedle Paříže za hlavní centrum evropské hudby a zdejší hudební život by se bez Čechů neobešel. Vaňhal se díky přízni zámožných a hudbymilovných přátel vykoupil z poddanství, zdokonalil v Itálii a posléze vedl samostatný život hudebního profesionála. Stal se vyhledávaným učitelem, o jeho skladby měli zájem vydavatelé, byl zván do kvarteta, kde si zahrál jako čtvrtý s Dittersdorfem, Haydnem a Mozartem. Vaňhalovy duchovní skladby nijak nezaostávají mezi stovkami opusů všech druhů a forem. „Kyrie a Gloria in G“ je příkladem slavnostní mše psané v hudební řeči vídeňského klasicismu, ovšem těžící ještě z výhod starého stylu komponování jako sledu uzavřených čísel. K obzvláště silným stránkám Vaňhalovy kompoziční zručnosti patří závěrečné fugy. Zachovávají mistrovské řemeslo barokního kontrapunktu, ovšem vedení hlasů i podpora orchestru už směřuje k úspornosti, srozumitelnosti a čitelnosti pro posluchače. Vaňhalovy vokální fugy, ve kterých je orchestr rovnocenným spoluhráčem sboru, už posouvají toto umění dále. Můžeme v nich slyšet budoucí fugy 19. století, jak je uměl mistrovsky psát například Bruckner nebo Dvořák.
Tomáš Slavický
Další nahrávky Marka Štryncla a orchestru Musica Florea:
