ADAM MICHNA Z OTRADOVIC: LOUTNA ČESKÁ
RITORNELLO, MICHAEL POSPÍŠIL
F10075 [8595017407529]
TT - 68:43 vyšlo 9/1996
- "Intrada" 1:01
- Předmluva 4:30
- Povolání Duchovné Nevěsty 5:59
- Matky Boží slavná Nadání 5:55
- Svádební Prstynek 5:18
- Panenská Láska 5:04
- Žehnání s Světem 4:05
- Duchovní Svádební Lázeň 5:28
- Dušivěno 5:33
- Anjelské Přátelství 7:05
- Svádební Věneček 4:00
- Den Svádební 5:00
- Domácí Vojna mezi Duší a Tělem 5:24
- Smutek bláznivých Panen 3:12
Ritornello, Michael Pospíšil
Magdalena Pospíšilová - zpěv, varhanní positiv, virginal, Jana Lewitová - zpěv, perkuse, Petra Noskaiová - zpěv, Barbora Hrobařová - zpěv, Václav Návrat - housle, Marcela Kaudelová - housle, Radovan Vašina - cink, Štefan Sukup - zobcová flétna, cink, Pavel Polášek - zobcová flétna, Ingeborg Žádná - viola da gamba, Miloslav Študent - loutny, perkuse, zobcová flétna, Přemysl Vacek - loutna, Jan Krejča - loutna, Michael Pospíšil - zpěv, varhanní positiv, virginal, spinettino, cink, dulcian, perkuse
L O U T N A Č E S K Á
V Svátek / v Pátek
v Kostele / při Stole
jak se líbi / v každou chvíli
radostně / žalostně
spasitedlně znící
Složená a vydaná
od
Adama Michny z Ottradovic
Jindřicho-Hradeckého.
Léta Páně 1653
Nové zeměpisné objevy 16. století připomněly slovo "Nekonečno" a tím i "Věčnost". Člověk se musel chtě nechtě začít znovu zajímat o hranici mezi naším, viditelným Světem a Věčností, tedy o "Smrt", musel ji uznat za tu nejsamozřejmější součást Života. Řada literátů doby, které dnes říkáme baroko, se pokusila vnést do každodenního chaosu Světa řád a mír s obrazem nástroje lásky, s loutnou. Byl to nástroj nad jiné oblíbený. Plný souzvuk jednotlivých strun symbolicky koresponduje se souzněním lidských duší. Michna sám nám ostatně říká, že Panna Maria je "...mé Loutny hlavní struna, jest všech svatých teta...". Podle těchto strun, tedy duší světců, máme i my ladit své struny - své duše do harmonie pro božského Loutnistu.
Adam Václav Michna, rytíř z Otradovic (c.1600 - 1676), je jistě společně s Janem Amosem Komenským největším českým barokním básníkem. Kromě toho je však také nejvýznamnější českou hudební osobností 17. století. Tento svérázný, hluboce vzdělaný šlechtic, měšťan, varhaník a "hospodský" v jedné osobě, shrnul všechny nálady a potřeby třicetiletou válkou ztýrané Evropy do své Loutny české. Zároveň jako básník, skladatel i vydavatel. Jednoduchá, přístupná forma třinácti "tanečních" písní - árií s předehrami a někdy s doprovody nástrojů "ad libitum" tvoří podivuhodnou hudebně básnickou suitu, jakési "oratorium". Komplikovaná poesie je založena na paralele dvojího mystického sňatku: Panny Marie s Bohem a lidské duše s Kristem. Téměř formou divadelního představení nás Michna v Loutně provádí spolu s Duší Světem a kordonem jeho nástrah od Stvoření až do Nebe. Nabídnutá paralela se ctnostným životem Mariiným má Duši boj s léčkami Světa usnadnit. Forma dialogu byla pro svou příjemnost i užitečnost oblíbena i při psaní učebnic, například hry na loutnu nebo dobrého chování. Mnohovrstevná symbolika nás k poznávání Boha, sebe sama a naší cesty k Němu vede pomocí náznaků. Tuto symboliku, Michnovým vzdělaným součastníkům jistě zřetelnou a prostším lidem přijatelnou, najdeme v textu a číslování písní, melodiích, harmonických postupech, komposiční sazbě, v paralelách osudů mythologických a starozákonních postav s jejich šťastnějšími novozákonními protějšky, atd. Protože jde o poměrně složitou řeč narážek, je dostupnost obsahu Loutny přímo úměrná vzdělání a dobré vůli posluchače či čtenáře pochopit ji. Aktivní vstřebávání duchových podnětů muzicírováním "při stole" bylo vždy každému dostupné na jeho vlastní úrovni. Stůl totiž nebyl jen místem jídla a úřadu, ale světla, setkávání, modlitby a potěchy vůbec.
Když v roce 1653 Loutna česká poprvé vyšla tiskem v pražské jesuitské tiskárně, byla podle dobové zvyklosti rozdělena do jednotlivých hlasových knih. Zvlášť byl vytištěn particell se zpěvními hlasy, basem opatřeným generálbasovým číslováním a textem, zvlášť generálbasový part k písním i předehrám označený "Organo" a zvlášť party pro nástroje. Bylo to velmi praktické pro provozování a moderní "partitura", bez které si dnes většina hudebníků ani hudební produkci nedokáže představit,nebyla potřeba, jestliže všichni hudebníci "jen" správně četli své party.
První novodobá edice Loutny, kterou připravil do tisku Dr. Emilián Trolda v roce 1943, vznikla sestavením dvou tehdy dostupných poškozených hlasů: 1) opisu jednoho (jedenkrát dvou) zpěvních hlasů s textem, který v roce 1666 pořídil kantor Matěj Devoty a který je dodnes uložený v pardubické museu a dále 2) odstřižením okraje i s částí not poškozeného partu "Organo", dříve uloženého v Praze na Strahově, dnes již nezvěstného. Chybějící části basu byly doplněny, generální bas realisován, špatně zapsaný a ještě špatně přepsaný text "poopraven".
Druhá, mnohem přesnější edice zpěvní části Loutny, kterou v roce 1984 připravil do tisku Dr. Martin Horyna, ideálně spojila faksimile particellu zachovaného v museu v Soběslavi a jeho moderní přepis. Instrumentální předehry a doprovody, takzvané "ritornelli" však dosud nebyly ani nalezeny, ani uceleně rekonstruovány a vydány, i když existuje pečlivý opis generálbasového hlasu k nim, který si opsal Trolda na Strahově.
Náš vlastní znovu opravený přepis Loutny vychází sice z particellu ze Soběslavi, ale srovnává ho také s dobovými úpravami v jiných pramenech a dobovou tiskařskou a interpretační praxí. Chybějící ritornely vznikly doplněním chybějících částí generálbasu do pravděpodobné podoby a následným komponováním vrchních hlasů. Výsledek sice může být mnohoznačný, ale v kontextu jinou Michnovou a dobovou evropskou produkcí dává smysl. Navíc v Michnově době najdeme celou řadu podobných úprav - patřilo to ostatně k povinnostem kantora či kapelníka. Z poměrně nenápadného a dlouhou dobu nevyužitého torsa původních ritornelů můžeme poměrně spolehlivě ocenit souvislosti mezi "vypustitelnými" předehrami, písněmi z Loutny české a jinými Michnovými písněmi a skladbami, a mezinárodním písňovým repertoirem, Michnovi jistě dobře známým. Instrumentální ritornely jsou tak často vlastně jakýmsi "dešifrovacím klíčem" k náladě a poslání vlastních písní.
Při hledání původního poslání a podoby Loutny české a jejího historicky i hudebně přijatelného ztvárnění, jsme se nutně museli zabývat "barokní" společností a funkcí hudby v ní. Svým přístupem jsme se nakonec pokusili navodit situaci jakési hostiny s hudbou hostů, takzvané "Convivium" literátské bratřiny či "mariánské kongregací". To totiž byla svým způsobem výjimečná příležitost, kdy vedle sebe mohli bez jinak nepřehlédnutelných společenských mezí muzicírovat lidé různých společenských tříd. To je situace, kdy oblíbená hudební skladba "putuje" okolo stolu a podle nálady, náročnosti, možností muzicírujících a přítomných nástrojů se mění. Takovým smysluplným způsobem podpořit pro Loutnu českou tak typickou oscilaci mezi divadlem a intimní poesií bylo naším záměrem při rozšiřování jinak standardně malého obsazení komorní hudby z měšťanského prostředí.
Posluchač již z dřívějška více obeznámený s Loutnou českou se při poslechu možná tu a tam pozastaví nad jinou notou, slovem, interpunkcí, tempem, přízvukem či výslovností. Je to jednak tím, že vycházíme z vlastního, co možná nejpřesnějšího přepisu Loutny, jednak se snažíme v duchu dobových oprav uvést na pravou míru chyby vzniklé již za tisku, jednak se snažíme odbourat řadu tradovaných chyb, které se většinou vloudí i do interpretace z kvalitní edice z roku 1984. Otázku tempa písní a proporcí řešíme nikoliv podle novodobé tradice, ale podle principů platných pro evropskou hudbu, zvláště italskou. Michnova hudba je totiž prakticky italská, jakkoliv navazuje i na německé písně ("Nun lob`mein Seel den Herren" - "Kdo by tě chváliti žádal", "Üb immer treu und Redlichkeit" - "Anjelské Přátelství" aj.). Protože rytmika písní je u Michny ve velmi úzkém vztahu s přízvuky jinými než v moderní češtině, (zachází s nimi jako v italštině či latině 17. století), pokoušíme se v souladu s respektováním tzv. hláskové kvantity a s jinými hudebními texty z té doby rekonstruovat původní výslovnost textu podloženého hudbě. Transposice písní o tón jinam, jakož i o kvartu odpovídá běžné praxi při používání středotónové temperatury a různých nástrojů, které by spolu jinak mohly jen stěží účinkovat. V našem pojetí mají užité transposice také zpestřit schematické řazení strof a odlišit charaktery jednajících postav Loutny české. Zvolená výška ladění (a = 440 Hz) je kompromisem mezi laděními užívanými v Čechách v době Michnově. Z důvodů časového prostoru CD nebylo možné hudebně předvést celý text Loutny, ve svém výběru slok se tedy snažíme zachovat smysl původního textu. Nahrané sloky jsou číslovány jejich původním pořadovým číslem. Protože stav našich znalostí o Michnově přesném vztahu slova a hudby, zvláště pokud jde o hláskovou kvantitu, užívání velkých počátečních písmen v symbolických souvislostech, a nemožnost v této chvíli definitivně rozpoznat Michnovy záměry a specifika spojování textu a hudby od vlivu tiskaře Loutny české na její konečnou podobu, ponecháváme určité věci v původní podobě (např. ne zcela důslednou interpunkci, počáteční velká či malá písmena, kolísající hláskovou kvantitu).
"Ritornello" je volným sdružením hudebníků - sólistů již delší dobu spolu pracujících na půdě jiných ansámblů. Pro své projekty zaměřené na neznámou hudbu 17. století si vybírá nejrůznější specialisty a při hledání vlastního, věrohodného projevu, se soubor neváhá vydat až na pomezí "nevážných" žánrů, kam spíše odkazují dobové prameny týkající se tvoření, chápání a provádění skladeb v minulosti. Důležitým motivem společné práce je pro členy samostatná potěcha z muzicírování. Ostatně - tento rozměr hudby souzní s celou hlavní myšlenkou Loutny české: radost ze souhry z oddělených partů je podobná radosti z harmonického společenství. Pro správné provádění jednotlivých partů není nutná znalost partitury. To platí i o životě a o hledání našeho poslání na tomto Světě.
Michael Pospíšil
