JAN DISMAS ZELENKA: Il serpente di bronzo ZWV 61
Ensemble Inégal, Adam Viktora

Egla - Hana Blažíková
Namuel - Petra Noskaiová
Dio - Peter Kooij
Azaria - Alex Potter
Mosé - Jaroslav Březina

Ensemble Inégal, řídí Adam Viktora

housle - Helena Zemanová, Jana Chytilová, Martin Kaplan, Markéta línittlová, Jiřina Štrynclová, Peter Zajíček, Lenka Koubková, Jan Hádek, Martin Kalista, Eleonora Machová, Adéla Štajnochrová
viola - Lýdie Cillerová, Josef Fiala, Veronika Jíchová, Kateřina Trnavská
violoncello - Jonathan Pešek, Dalibor Pimek
viola da gamba - Petr Wagner
kontrabas - Luděk Braný, Ondřej Štajnochr
fagot - Jennifer Harris, Kryštof Lada
hoboj - Markus Miiller, Luise Haugk
flétna - Martina Bernášková, Julie Braná
varhany - Marek Pilch
teorba – Jan Krejča
cembalo - Pablo Kornfeld

sbor l
soprán - Andrea Brožáková, Eva Rukavičková
alt - Markéta Cukrová, Marta Fadljevičová
tenor- Jaroslav Březina, Martin Prokeš
bas - Vojtěch Šafařík, Tomáš Král
sbor ll
soprán - Hana Blažíková, Barbora Sojková
alt - Hasan El Dunia, Pavla Stěpničková
tenor- Marek Olbrzymek,Vladimír Richter
bas - Aleš Procházka, Martin Šujan

Mezi českými skladateli první poloviny 18. století je Jan Dismas Zelenka osobností vpravdě evropského formátu, a to jak svým významem, tak svým osudem. Svojí velikostí stojí po boku Bacha, Händela či Vivaldiho. Svým původem je zakořeněn v Čechách, uměleckým růstem a dobou své tvůrčí zralosti však náleží Sasku.
     Jeho skladatelská kariéra jako by teprve začínala, když coby čerstvý třicátník – již zralý muž – odešel z Prahy do služeb drážďanské dvorní kapely, kde strávil zbytek svého života. Víme jen o dvou skladbách zkomponovaných před jeho odchodem, určitě jich ale v Praze napsal více. Sotva by však dosáhl svého kompozičního mistrovství bez podnětů, které mu přineslo bohaté umělecké dění v Drážďanech a studia u Johanna Josepha Fuxe ve Vídni, financovaná jeho novým představeným. Nakonec Zelenka u drážďanského dvora nedosáhl postavení, které by odpovídalo jeho nepopiratelnému talentu. Jeho děl si však cenili všichni znalci, kteří s nimi přišli do styku; byl mezi nimi i Johann Sebastian Bach. Zelenka nepřestal udržovat kontakty s pražským prostředím a jeho kompozice tak byly známy i doma. Zatímco v Drážďanech poměrně záhy po skladatelově smrti Zelenkovo dílo zcela zapadlo, v Čechách se na kostelních kůrech jeho skladby hrály snad ještě koncem 18. století.
     Pozvolné vynořování Jana Dismase Zelenky ze zapomnění můžeme sledovat od třicátých let století devatenáctého. Na německé straně je spojeno se jmény hudebních historiků a publicistů Friedricha Rochlitze a Moritze Fürstenaua, v Čechách psal jako první o Zelenkovi inspirován Rochlitzem František Palacký. Později se pro Zelenkovy skladby vydal do Drážďan i Bedřich Smetana a z provozovacích materiálů získaných díky této cestě zazněla v Praze roku 1863 Zelenkova Ouvertura F dur. Skutečná velikost a význam Zelenkova díla však vyšly najevo až po další stovce let. Zásluhou muzikologa Camillo Schoenbauma tehdy vyšly tiskem edice Zelenkových instrumentálních skladeb. Zelenkovy triové sonáty pak nalezly ve švýcarském hobojistovi Heinzi Holligerovi interpreta, který dokázal prostřednictvím jejich znamenité nahrávky otevřít pozapomenutému skladateli cestu ke slávě. Zájem vzbuzený počátkem sedmdesátých let minulého století pak vyústil v řadu badatelských, edičních i nahrávacích projektů realizovaných interprety a muzikology z celého světa. Ohlédneme-li se za těmito díly zabývajícími se velkolepým Zelenkovým odkazem, neubráníme se pocitu, že právě Zelenkovi krajané jsou odkazu svého mistra ještě leccos dlužni. Jednou ze splátek tohoto dluhu nechť je i předkládaná nahrávka, vycházející 270 let po skladatelově smrti.

Václav Kapsa

Jan Dismas Zelenka: II serpente di bronzo ZWV 61
     Cantata sacra II serpente di bronzo vznikla roku 1730 a byla poprvé uvedena na Velký pátek téhož roku v Drážďanech. Dílo se tím řadí do kontextu katolické chrámové hudby na sasko-polském dvoře, která zažila svůj první rozkvet počínaje dvacátými léty 18. století. Sasky kurfiřt Bedřich August I. - lépe známý jako August Silný - přestoupil roku 1697 ke katolicizmu, aby se mohl ucházet o polský královský trůn. První římskokatolický dvorní kostel vznikl přestavbou staré operní budovy na tzv. Taschenbergu. Vysvěcen byl 5. dubna 1708 a poskytl domov katolickým bohoslužbám až do vysvěcení nového dvorního chrámu roku 1751. Hudbu obstarával vlastní soubor chlapců původem z Cech, protože roku 1709 znovuzaložená dvorní kapela sestávala nejprve pouze z instrumentalistů. Podmínky pro chrámovou hudbu se zlepšily po sňatku saského korunního prince Bedřicha Augusta s dcerou zesnulého císaře Josefa L, arcivévodkyní Marií Josefou, protože nová princezna mela velký zájem na organizaci bohoslužeb po vzoru jejího domovského vídeňského dvora. Počínaje rokem 1721 se dvorní kapela za řízení kapelníka Johanna Heinricha Heinichena (1683-1729) pravidelně podílela na dvorských bohoslužbách. Mimoto uváděli ve dvorním chrámu svá díla i „komponista italské hudby" Giovanni Alberto Ristori (1692-1753) a kontrabasista Jan Dismas Zelenka (1679-1745). K hudebním vrcholům církevního roku patřilo od roku 1724 uvádění italských oratorií na Velký párek večer a odpoledne na Bílou sobotu. Takto byla založena tradice, která přetrvávala v katolickém dvorním kostele v Drážďanech až do roku 1825,tedy déle, než kdekoliv jinde na sever od Alp. Obsahem těchto oratorií nebylo samotná zpráva o utrpení Páně, která už měla své místo v liturgickém čtení hlavních bohoslužeb, nýbrž vyprávění ze Starého i Nového zákona uváděné do typologického spojení s utrpením a smrtí Ježíše Krista.
     Jan Dismas Zelenka se narodil 15. nebo 16. října 1679 varhaníkovi v obci Louňovice, kde patrně u svého otce také získal své první hudební vzdělání. Pravděpodobně byl poté žákem klementinské koleje v Praze a začínal se v české metropoli uplatňovat i prakticky. Roku 1710 získal zaměstnání v drážďanské dvorní kapele jako kontrabasista. Dva roky na to předal Zelenka králi partituru své Mše ke sv. Cecílii a požádal o dovolenou na cestu do Itálie a Francie, Konečně roku 1716 odjel do Vídně, kde studoval do roku 1719 u císařova vrchního dvorního kapelníka Johanna Josefa Fuxe (1660-1741). Po svém návratu nejprve opět zasedl za kontrabasový pult a věnoval se skládání takříkajíc jako „vedlejšímu zaměstnání". Díla jako slavných šest triových sonát, hudba k nočním mším velikonočního týdne roku 1722 v Drážďanech a Melodrama di Sancti Wenceslao, vzniklý roku 1723 u příležitosti korunovace Karla VI. Českým králem - to vše upoutalo pozornost na jeho mimořádné schopnosti. Počínaje rokem 1725 řídil Zelenka stále častěji chrámovou službu dvorní kapely za churavějícího kapelníka Heinichena, za Risroriho pak kvůli jeho činnostem jinde. Naproti tomu zřejmě panovala při rozdílení úloh přísná hierarchie, protože teprve roku 1730 dostal Zelenka příležitost upozornit na sebe velkopátečním oratoriem - II serpente di bronzo, až poté co Heínichen i Ristori pro tento účel už vlastní díla složili. Po Heinichenově smrti fakticky převzal úkoly kapelníka, ale jeho formální žádost o toto místo na podzim 1733 neuspěla, protože dvůr mezitím navázal kontakt s čerstvě proslaveným Johannem Adolfem Hassem (1699-1783). Roku 1736 byl jmenován „chrámovým komponistou". Až do své smrti 23. prosince 1745 vedl střídavě s Hassem a Ristorim chrámovou činnost dvorní kapely a složil svá velkolepá pozdní díla: pět mší, dvě loretánské litanie a Miserere. Hudbu k provozování u zobrazení Božího hrobu skládal Zelenka již dříve. Jeho tři sepolcra (kanráty ke Svatému hrobu), které vznikly v letech 1709, 1712 a 1716 podle prostých latinských textových kompilací na objednávku Collegia Clementina v Praze, jsou díla jen skromného rámce. Naproti tomu libreto k U serpente di bronzo následuje se svou dramatizací biblického vyprávění (Nu 21, 4-9) tradici italského oratoria. Zatímco v předloze je řeč pouze o sporu mezi Bohem, Mojžíšem a izraelským lidem, rozšířil drážďanský dvorní básník Stefano Benedetto Pallavicini (1672-1742) libreto o tři další osoby - Azaria, Egla a Namuel - a vytvořil tím stručný děj. Po úvodním sboru, v němž lid proklíná své putování pouští na cestě do zaslíbené země, touží Azariáš, Namuel a Egla po návratu do Egypta a stěžují si na svůj úděl. Svým rouháním rozhněvají Boha, který zaplavuje jejich tábor tisíci hady. Tváří v tvář blížící se smrti se stupňuje jejich nářek a pokání, až Mojžíš požádá Pána o odpuštění. Bůh pak vyzve Mojžíše, aby ulil bronzového hada a postavil ho na viditelném místě. Kdokoliv bude uštknut a pohlédne na toto zobrazení, má být zachráněn. Po „změně scény" nejprve Egla oplakává úděl svého umírajícího syna, až Azariáš přinese dobrou zprávu o možné záchraně. Ještě než se dílo uzavře chvalozpěvem lidu, poukáže Mojžíš na Kristův kříž, jehož předobrazem je pozvednutí hada (Jan 3, 14) a který poslouží celému lidstvu ke spáse. Nezvyklé v italském oratoriu, ale v dramatizaci tohoto vyprávění téměř nevyhnutelné je dvojí vystoupení Boha jako mluvící osoby. Stejně tak se celková koncepce díla - bez předehry, ale s dvojitými sbory na úvod a na závěr - odlišuje od běžných norem tohoto útvaru. Dnes již těžko posoudíme, do jaké míry Zelenka ovlivnil libreto. Text mu však především v áriích žalozpěvů poskytl obzvláštní možnosti rozvinout svou naléhavou hudební řeč. Za vrchol díla lze považovat Mojžíšovu modlitbu v árii Uno, vero, eterno e santo, kde je poprvé ve skladbě využito kompletního nástrojového aparátu.
     V autografu partitury čteme jména zpěváků, kteří však roku 1730 při premiéře díla II serpente di bronzo v Drážďanech nebyli přítomni. Proto se musely v následujících letech konat nejméně dvě reprízy, jejichž data nám však nejsou známa. Roku 1734 nastoupil Johann Adolf Hasse úřad drážďanského dvorního kapelníka a ovládl svými díly nadále i uvádění oratorií během velikonočního týdne. Pouze za jeho nepřítomnosti se Zelenkovi naskytla příležitost uvést vlastní novinky: Gesú al Calvario (1735) a I penitenti al sepolcro dél Redentore (1736). Zatímco Hasseho oratoria si v 18. století získala popularitu po celé Evropě, zmizela Zelenkova díla brzy v archivech. Až v poslední době se jim dostalo patřičné pozornosti.

Gerhard Poppe

Další nahrávky s hudbou J.D.Zelenky v provedení Ensemble Inégal:

Jiné nahrávky souboru Inegal: