Vítejte na eshopu ARTA Music cz en

SAMUEL CAPRICORNUS

DNI 152

DNI170   [8595066601701]   vydáno 02/2022

Instrumentální sonáty a výběr z duchovních skladeb Samuela Capricorna (1628–1665), který se do rodiny německého evangelického pastora narodil nedaleko Mladé Boleslavi.

Ensemble Inégal řídí Adam Viktora

Continuation der neuen wohl angestimmten Taffel-Lustmusic – Sonata a 8 – Domine, ad adjuvandum me festina – Dixit Dominus – Magnificat – O felix jucunditas – Amor tuus in nos – Justorum animae – Adesto multitudo coelestis exercitus

play all Music of Baroque Bohemia 63:57
1.
Sonata a 8 6:48
2.
Domine, ad adjuvandum me festina 0:53
3.
Dixit Dominus 3:35
4.
Sonata 1 5:39
5.
Magnificat 4:33
6.
Sonata 2 6:09
7.
O felix jucunditas 3:43
8.
Sonata 3 8:21
9.
Amor tuus in nos 4:07
10.
Sonata 4 4:25
11.
Justorum animae 2:19
12.
Sonata 5 5:43
13.
Adesto multitudo coelestis exercitus 4:07
14.
Sonata 6 2:45

Sedm instrumentálních sonát, které pomyslně na této nahrávce rámují stejný počet ukázek z duchovní tvorby Samuela Capricorna (1628–1665), jako by v hravé alegorii, tak typické pro jeho hudbu, chtělo odkázat ve své číselné symbolice na jedno ze šťastnějších období v životě tohoto skladatele, jehož osudy jsou významně spojeny s dějinnými zvraty ve střední Evropě druhé třetiny 17. století. Pět ze sedmi duchovních vokálně-instrumentálních skladeb (Domine, ad adiuvandum me festina; Dixit Dominus; Magnificat; Amor tuus in nos; Iustorum animae) totiž pochází ze sbírky Opus musicum, kterou Capricornus vydal pod svým jménem v roce 1655 v Norimberku, tehdejším „hlavním městě středoevropského nototisku“, u tiskaře Christopha Bernharda (činný v letech 1654–1681).

Proč mluvíme o šťastném období v životě Samuela Capricorna? Působil tehdy jako regenschori („director musicae“) v bratislavském německém evangelickém kostele Sv. Trojice, již čtyři roky si užíval manželského života a byl evidentně dobře materiálně zajištěn, protože již zmíněnou sbírku Opus musicum vydal vlastním nákladem, byť s finančním přispěním bohatého bratislavského měšťana a několikanásobného rychtáře Andrease Segnera st., jemuž tuto svou tištěnou prvotinu dedikoval.

Příznivým bratislavským létům však předcházelo nepříliš radostné dětství a mládí, shodou okolností ovlivněné průběhem třicetileté války v českých zemích. Samuel Capricornus se narodil 21. prosince 1628 v Žerčicích u Mladé Boleslavi v rodině německého evangelického pastora Georga Bockshorna, který mezi vzdělanci používal latinizovanou podobu svého příjmení Capricornus, tj. „kozorožec“. (Některé zdroje kladou místo jeho narození do moravské obce Šardice u Hodonína, a to na základě nejednoznačné interpretace místního názvu „Schertitz“. Takto tuto lokalitu spolu s přesným datem narození uvádí v tištěném pohřebním kázání věnovaném Capricornově památce stuttgartský duchovní Johann Jacob Miller.) Opatření vítěze nad českými stavy na Bílé hoře a znovuinstalovaného českého krále Ferdinanda II. namířená proti nekatolíkům a zvláště proti protestantským duchovním donutila Capricornovu rodinu k emigraci. V prosinci 1640 je dvanáctiletý Samuel Capricornides (tj. z Capricornova rodu) doložen jako student na evangelickém lyceu v uherské Šoproni – po smrti otce spolu se spolužákem J. Scopiem žádá o příspěvek na zimní ošacení s tím, že na ně nemá peníze; oba přitom zřejmě získávali prostředky na obživu a studium z podpory pro zpěváky, protože argumentují tím, že městu věrně slouží na kúru („alumni chori musici“).

Hmotná nouze provázela Capricorna pravděpodobně po celá čtyřicátá léta 17. století a hnala ho z místa na místo: v roce 1643 se s ním setkáváme na studiích ve Slezsku, po jejich dokončení se v roce 1646 vydal do Německa a údajně působil jako kantor ve Štrasburku a v Reutlingen. Po skončení třicetileté války se vydal do Vídně, kde se u nejpřednějších skladatelů císařské kapely zdokonalil v kompozici („durch Communication mit den vortrefflichsten Componisten grosse Fundamenten und Perfection erlangt“). Jedním z oněch „nejpřednějších skladatelů“ byl s největší pravděpodobností italský houslista Antonio Bertali (1605–1669), od května 1649 „Kapellmeister“ habsburské císařské kapely. S Bertalim spojuje Capricorna nejen tato „vídeňská“ epizoda, nýbrž i sporné autorství některých skladeb, které jsou zařazeny na toto CD. Jejich hudební rukopis je natolik shodný s autentickými Capricornovými kompozicemi, že bez detailní znalosti pramenů je prakticky nemožné určit, o které se v našem výběru jedná. (Můžete se o to však pokusit, na závěr tohoto informativního textu se k nim ještě vrátíme.) Tato jejich podoba nicméně ukazuje na silné italské vlivy, zprostředkované právě Bertalim a jeho předchůdcem na kapelnickém postu u habsburského dvora, italským varhaníkem Giovannim Valentinim (1582/83–1649).

Ve stejné době Štěstěna konečně ukázala Capricornovi svou příznivější tvář. Od roku 1649 se stal soukromým učitelem v rodině proslulého bratislavského lékaře Wilhelma Raygera, o rok později začal vyučovat na bratislavském evangelickém gymnáziu a v roce 1651 získal po Jacobu Sebaldu Ludwigovi, jenž se vrátil do rodného Norimberku, již zmíněné místo regenschoriho v kostele Sv. Trojice. Tím zároveň získal přístup k tamější bohaté kolekci dobových hudebních nástrojů a rozsáhlé sbírce rukopisných a tištěných skladeb, v níž byli zastoupeni nejen středoevropští protestantští skladatelé (Heinrich Schütz, Michael Praetorius, Johann Hermann Schein aj.), nýbrž i italští katoličtí mistři (Claudio Monteverdi, Antonio Bertali, Giovanni Carissimi, Alessandro Grandi, Antonio Rigatti aj.) a významní instrumentalisté (Giovanni Battista Buonamente, Carlo Farina, Marco Uccellini). Obohacen těmito možnostmi a spokojen v osobním životě (v Bratislavě mu narodily tři z jeho čtyř dnes známých dětí) se Capricornus intenzivně věnoval především komponování: jen v prvních letech svého plodného bratislavského období (do roku 1655) vytvořil podle vlastnoručního seznamu (Index operum musicorum Samuelis Capricorni) 112 skladeb. Částečně je publikoval ještě během svého života (22 z nich v již zmíněné sbírce Opus musicum), jiné vyšly tiskem krátce po jeho smrti.

Opus musicum z roku 1655 je svérázným Capricornovým vyrovnáním s italskými vlivy při zhudebňování latinských liturgických textů pro potřeby luteránské augšpurské konfese, což dobře dokládají skladby z tohoto CD. Základem krátké kompozice Domine, ad adiuvandum me festina (Pane, pospěš mi na pomoc; zde č. 2) je první verš biblického žalmu č. 69. Dixit Dominus (Řekl Pán; č. 3) je zhudebněním žalmu č. 109, Magnificat (č. 5) textově vychází z chvalozpěvu Panny Marie v Evangeliu podle Lukáše (1,46-55) a v Iustorum animae (Duše spravedlivých; č. 11) se opakuje první verš třetí kapitoly ze starozákonní Knihy moudrosti (Sap 3,1). Základem skladby Amor tuus in nos (Tvá láska k nám; č. 9) je dosud neurčený text.

Rok 1655 znamenal předěl nejen v Capricornově umělecké dráze, nýbrž i v osobním životě. Na základě evropské proslulosti, kterou si získal právě sbírkou Opus musicum, mu při bratislavské korunovaci Leopolda I. uherským králem v červnu 1655 nabídl vyslanec württemberského vévody místo dvorního kapelníka v Stuttgartu. Capricornus se tam odebral i s rodinou v dubnu 1657 poté, co tam o rok dříve absolvoval úspěšné šestiměsíční zkušební období. Dne 6. května 1657 byl oficiálně jmenován dvorním kapelníkem a skladatelem vévody Eberharda III. z Württembergu, avšak kolo Štěstěny se od Capricorna v jeho necelých třiceti letech pootočilo opět nepříznivým směrem. Ve Stuttgartu sice pokračoval ve své úctyhodné skladatelské práci a zhodnotil ji ještě za svého života v sedmi tiskem vydaných sbírkách duchovní hudby, ale prestižní kapelnický post mu očekávaný klid nepřinesl. Hned od začátku musel čelit útokům skladatele a varhaníka Philippa Friedricha Böddeckera (1607–1683), který se zřejmě neúspěšně ucházel o stejnou pozici a pokusil se situaci zvrátit ve svůj prospěch zpochybněním Capricornovy kompetentnosti jako kapelníka i skladatele. Ten na svou obranu sepsal a přímo Eberhardovi III. adresoval rozsáhlé memoriale, díky němuž dnes můžeme potvrdit Capricornovu mimořádnou obeznámenost nejen s dobovou hudební produkcí (Antonio Bertali, Giovanni Valentini, Johann Hieronymus Kapsberger, Giacomo Carissimi), nýbrž i s teoretickými spisy (Andreas Ornitoparchus, Franchinus Gaffurius, Sethus Calvisius, Gioseffo Zarlino, Athanasius Kircher). Další půtky sváděl s hudebníky jemu svěřené dvorní kapely – nebyl spokojen s úrovní jejich hry a vytýkal jim, že se víc věnují pitkám než cvičení, problémy měl i s výchovou mladých vokalistů („Kapellknaben“). Náročný úřad a skladatelské povinnosti jej nepochybně psychicky i fyzicky vyčerpávaly, útěchu mu vedle rostoucího hudebního věhlasu snad poskytovalo rodinné zázemí: ve Stuttgartu do rodiny přibyla třetí dcera a jeho hudebně nadaný syn Samuel se v roce 1662nechal imatrikulovat na univerzitě v Tübingen. Životní pouť Samuela Capricorna staršího se uzavřela ve Stuttgartu po krátké nemoci 10. listopadu 1665, několik týdnů před jeho sedmatřicátými narozeninami. Dobová obliba a nesporná kvalita Capricornovy hudby způsobila, že jeho dílo nejenže neupadlo po jeho smrti v zapomnění, ale naopak se o ně i nadále zajímali hudební vydavatelé. Tak v roce 1669 vydal z jeho pozůstalosti würzburský tiskař Johann Bencard sbírky duchovních skladeb Theatrum musicum, quod per duodecim scenas seu sacras cantiones aperuit Samuel Capricornus (Hudební divadlo, jež ve dvanácti scénách aneb posvátných zpěvech předestřel Samuel Capricornus) a Continuatio Theatri musici seu Sacrarum cantionum pars secunda (Pokračování Hudebního divadla aneb Druhá část posvátných zpěvů). Z první sbírky, inspirované augustiniánskou religiozitou a obsahující dvanáct skladeb pro tři hlasy (alt, tenor, bas), čtyři violy da gamba a basso continuo, pochází skladba O felix iucunditas (Ó blahoslavené utěšení; zde č. 7). Ta je zhudebněním začátku 16. kapitoly Pseudo-Augustinova Manuale: „O felix iucunditas et iucunda felicitas, sanctos videre, cum sanctis esse et esse sanctum, Deum videre et Deum habere in aeternum et ultra.“ Ve staročeském překladu Daniela Adama z Veleslavína z roku 1583: „Ó blahoslavené utěšení, ó přeutěšené blahoslavenství, svaté viděti, s svatými býti a svatým býti, Boha viděti a Boha míti na věky a dále.“ Jeden z nejkratších textů celé sbírky rozvinulo Capricornovo mistrovství ve skladbu o více než 100 taktech!

Navazující Continuatio Theatri musici postrádá formální i ideovou sevřenost, naznačenou již v titulu první části dobově oblíbeným obrazem světa jako divadla. Podle některých odborníků neobvyklá struktura sbírky a nedostatek hudební invence svědčí spíše proti Capricornovu autorství. Fakt, že do sbírky je zařazeno pod textovým incipitem A Solis ortu (Od východu Slunce) Carissimiho oratorium Iudicium Salomonis (Šalomounův soud) a že i další skladby jsou v dobových inventářích připisovány jiným autorům, nás přivádí k hypotéze, že se v tomto případě jedná spíše o nakladatelský trik, jak prostřednictvím Capricornova jména a návaznosti na předchozí úspěšný titul získat potenciální kupce pro sbírku účelově sestavenou právě s tímto cílem. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že úspěšné Theatrum musicum vyšlo u téhož tiskaře v reedici jen o rok později s upraveným názvem signalizujícím jeho dvojdílnost: Theatri musici pars prima auctior et correctior (První část Hudebního divadla, v rozšířené a opravené verzi). Z autorsky problematické druhé části Hudebního divadla pochází „vánoční“ moteto Adesto, multit coelestis exercitus (Přijdiž, zástupe nebeského vojska; zde č. 13) pro soprán, housle, bassetto (basovou gambu) a basso continuo, jehož latinský text je vystavěn na tradiční oslavě narození Krista Spasitele.

Vrátíme-li se k sedmičce instrumentálních sonát v podání Ensemble Inégal, pak pouze první z nich, Sonáta pro osm nástrojů (zde č. 1), je nezpochybnitelným dílem Samuela Capricorna. V unikátním opisu, uloženém v tzv. Dübenově sbírce v univerzitní knihovně ve švédské Uppsale, je předepsána pro troje housle, dvě violy da braccio, dvě violy da gamba, violu di basso a basso continuo.

Zbývajících šest sonát (zde č. 4, 6, 8, 10, 12 a 14) pochází z anonymní sbírky Continuation der neuen wohl angestimmten Taffel-Lustmusic (Pokračování nové dobře vyladěné stolní kratochvilné hudby), kterou vydal neznámý tiskař v roce 1671. A právě ony jsou odpovědí na výše naznačené tázání po skladbách se sporným autorstvím. Tyto sonáty, určené pro dvoje housle, violu da gamba a basso continuo – s jedinou výjimkou Sonáty II (zde č. 6), kde k uvedeným třem nástrojům skladatel připojil fagotový/violový part –, totiž neznámý vydavatel jen o rok později přetiskl z identických rytých ploten na úvod jiné anonymní sbírky Prothimia suavissima sive Duodena secunda sonatarum selectissimarum (Nejsladší kratochvíle aneb Druhé dvanáctero nejvytříbenějších sonát). Titulní strana postrádá jakékoliv tiskařské i autorské údaje, vyskytuje se zde pouze zkratka „J. S. A. B.“, kterou francouzský hudební teoretik, skladatel a znalec hudby 17. století Sébastien de Brossard (1655-1730) interpretoval jako „Antonio Bertali“ a vepsal tento údaj do exempláře, který je dnes uložen v Paříži. Opisy sonát v uppsalské Dübenově sbírce uvádějí jako autora jak Bertaliho, tak Capricorna. Otázka autorství těchto děl zůstává tedy ve světle dnes známých pramenů i nadále otevřená.

Ať už vrtkavá Štěstěna přisoudí tyto sonáty Samuelu Capricornovi, nebo jeho vzoru a zřejmě i učiteli Antoniovi Bertalimu, nebo dokonce někomu jinému, zůstává nezpochybnitelnou zásluhou Ensemble Inégal, že nám v zajímavém výběru a neméně podnětné interpretaci představuje vrcholnou skladatelskou osobnost středoevropského 17. století, jehož skladby ze sbírky Opus musicum jiný hudební velikán a Capricornův současník Heinrich Schütz (1585–1672) označil za „virtuózní díla“ („opera virtuosa“)...

Jiří K. Kroupa

© Studio Svengali, červen 2022
coded by rhaken.net