Per Jørgensen, Samuli Mikkonen, Markku Ounaskari: Kuára / ECM 2116 player
Trio bubeníka Markku Ounaskariho s trumpetistou Perem Jørgensenem, pianistou Samuli Mikkonenem přichází s jednou z dalších dumek současné finské hudby, kdy na principu jazzového hraní je interpretován folklorní hudební materiál, nejen světského, ale i duchovního charakteru. A to je pak doplněno vlastními skladbami výchozí inspirace napodobující. Navíc se na této nahrávce projevuje také pro Finy typické „postižení“ vlivem východní slovanské kultury vyplývající z trvalého sousedství geografického a spříznění sdílenými drsnějšími vlivy přírodními. Proto se zde opětovně v různých variacích vynořuje motiv ruského žalmu a ten je obklopen folklórními motivy finských lokalit (Karelie, Vepsuian) ze západní strany a udmurtskými z východu. Pro upřesnění etnických souvislostí: slovo kuára pochází z udmurštiny a znamená zvuk, hlas (sound). Udmurtian je povolžskou západouralskou republikou ruské říše a udmurština (také voťáčtina) patří k ugrofi nským jazykům, vychází proto s fi nštinou a dalšími povolžskými jazyky z jednoho kmene. Ke kulturní prehistorii této oblasti patří také vlivy arabské. Souvislost zvolené folklorní inspirace s ruskými psalmodiemi je zřejmá: jednoduché melodické útvary, jejichž podstatou byla recitace prozaického textu. Náladu rané křesťanské doby Ounaskari témbrově nalaďuje hned v úvodu tympánovým hřmotem z něhož se vynořují klavírní tóny postupně formující melodii. Silný vliv ruských žalmů na finskou lidovou kulturu dokládá vzájemná podobnost – slyš žalm z novopasského monastyru Psalm CXXI a hned následně za ním lidovou z Karélie Tuuin Tuuin. Jørgensenova trubka povětšinou imituje vokál, někdy zní spíše jako kazoo, případně Jørgensen skutečně zpívá. Po tom všem přijde například Mikkonena a Ounaskariho skladba Aalot, rozbouřená jako neoromantická symfonie v miniaturní zkratce. Motiv pro trubku dalšího ruského žalmu Introit by mohl klidně zaznít v repertoáru jak Cheta Bakera, tak Enrica Raviho. Zajímavé je, že Introit se zde objeví ještě ve dvou variacích (Changing Paths 1, 2), k jejichž podobě se hlásí Mikkonen a Ounaskari, a všechny tři patří k „nejjazzovějším“ skladbám alba. Udmurtské motivy se objeví až ve třetí třetině čtrnáctidílného opusu tohoto tria a působí dojmem, že na vlivech ruských žalmů závislé nejsou. Per Jørgensen je častěji sólovým vokalistou (beze slov), což předvádí velmi procítěně, expresivně, vyznívá z toho jiná varianta „blue“ nálady (Soldat Keljangúr, Sjuan Gúr). Sordinovaná Jørgensenova trubka si téměř davisovsky zazpívá v další udmurtské lidovce, v roztančené Sjuan Mad’. Závěrečná Sjuan Gúr působí rituálně svým opakovaným motivem hraným trubkou a vpády křičeného vokálu. Celé album je melodické, neagresivně rytmické a jak klavír, tak trubka spoluvytvářejí náladu univerzální pro lidovou kulturu, která neřeší intelektuální problémy „dalšího směřování hudby“, abych parafrázoval klišé našich politiků. Že se přesto jedná o soudobou jazzovou interpretaci s prostorem pro improvizaci také nemusíme pochybovat.
Vladimír Kouřil pro magazín UNI 5/2011