RECENZE

Jestli někdo sepíše dějiny hudební produkce, tak velmi čestné místo v nich bude určitě mít Manfred Eicher. Jeho nekompromisnost, vizionářství a odvaha přivedly label ECM New Series mezi nejzajímavější gramofonové firmy současnosti. Jestliže si myslíte, že s jeho náročností neladí Paganini, tak se mýlíte. Obrovitý cyklus 24 capricií není totiž jen jeho nejtěžším dílem, ale poslechově nejnáročnějším. Nestačí dát „etudám“ jen skvělý technický kabát, ale i osobitý interpretační nadstandard. Když ve hře není, tak se stává poslech cyklu nekonečnou nudou.
     Thomas Zehetmair patří mezi houslisty, kteří při přípravě nejvíce používají mozek a velmi přemýšlejí nad každou frází. (Ne náhodou také patří mezi nejlepší dirigující houslisty.) Jeho nahrávka mě při prvním poslechu ohromila. Slyšel jsem souvilosti, kterých jsem si předtím nevšiml, Zehetmair někdy „domýšlí“ skladatelův záměr pausami, dynamikou, užitím smyčce, akcenty... (Nutno přiznat, že je na tom nejen tónově, ale i technicky lépe nežli Ricci.) Najednou to je i houslové výrazové kompendium dané doby a ne jenom ukázka rychlých prstů a ohebné pravé ruky. Po skvělých nahrávkách Bachových sólových sonát a partit a sólových sonát Ysaÿe dosáhl Paganinim báječné trilogie. Capriccia můžete zajisté poslouchat výběrově, na přeskáčku, ale jen v celku se vám vyjeví skladatelův záměr. Ne nadarmo inspiroval Paganini řadu skladatelů 19. a 20. století, kterých si vážíme mnohem více.

Luboš Stehlík, TIP časopisu Harmonie 2009/10