KEITH JARRETT / CHARLIE HADEN – JASMINE
ECM 2165     60252733485(1)

Keith Jarrett: klavír, Charlie Haden: kontrabas

RECENZE

Kontrabasista Charlie Haden (1937) a pianista Keith Jarrett (1945) nejsou od sebe věkově příliš vzdálení a jejich umělecké osudy mají hodně společného: Oba vzešli z jazzové avantgardy své doby, a to z vývojových etap od sebe vzdálených necelé desetiletí. Haden hrál dlouhý čas s Ornettem Colemanem (1958-1962) a Jarrett v roce 1966 přišel k Charlesovi Lloydovi, jehož free jazz už byl ovlivněn atmosférou nejbujnějšího a nejzářivějšího období rockové hudby. V roce 1969 se stal Haden členem Jarrettova tria (s Paulem Motianem u bicích) a po roce 1971 byl vedle jiných aktivit součástí následného Jarrettova kvarteta (přibyl tenorsaxofonista Dewey Redman). V posledních letech už Keith Jarrett nahrává vzácně a obvykle sólově, proto je příjemným překvapením společné setkání s Charliem Hadenem po více než třiceti letech na albu JASMINE (ECM/2HP, 62:56, 2010). Nahrávka vznikla spíše náhodou, když dokumentarista Reto Caduff natáčel v roce 2007 film Rambling Boy o Charliem Hadenovi, bylo nepředstavitelné nepřizvat také Keithe Jarretta. Po natáčení pianista pozval basistu do svého domova, v němž má zřízené vlastní malé studio. Tam spolu po pět dnů hráli své oblíbené standardy, až z toho vznikla toto komorní nahrávka vydávaná jako součást Jarrettovy diskografie u ECM.
     Hudba alba Jasmine má náladu, jejíž charakteristickými znaky je baladičnost, zahloubanost, zadíratelnost do duše, a hlavně zpěvnost, za níž stojí geniální hitmakeři zlatého jazzového věku. Jarrettovo podání standardy zbavuje samoúčelného sentimentu, který písním podsouvali v mnoha případech původní broadwayské revuální či muzikálové interpretace, melodické a harmonické nápady obnažuje, krouží kolem nich svými improvizacemi. Posuzovat jeho hru jako „pouhý“ mainstream znamená přiznat posluchači omezené schopnosti vnímání. Charlie Haden je shodně cítícím basistou a velkou muzikantskou osobností obecně. To, jak spolu zahrají No Moon At All (Redd Evans – David A. Mann), je čirá radost z jazzového hraní – pokud se s ní posluchač ztotožní, přestane myslet na jednotlivé vývojové či dobové proudy této hudby a začne vnímat jazz jako jedinečnou nabídku interpretační různorodosti vyrůstající ze zdravého kořene. A v době, kdy se hudba vzdaluje melodii a harmonii, ba i rytmu, ve svém zkoumání zvuků, je třeba se vracet ke kořenům jako ke kotvě či majáku. Proč? Protože na počátku všeho je obyčejná lidová písnička, její rytmy a melodie.
     Atmosféra hudby navazuje na Jarrettovo programově „zamilované“ sólové album The Melody At Night, With You (ECM, 1999). Tentokrát však zcela vynechal standardy vzešlé z amerických tradicionálů, zato opět vybíral ze zpěvníků swingové éry, od autorů narozených často ještě před koncem devatenáctého století, nebo v prvých dvou dekádách století dvacátého: J. Fred Coots (For All We Know), Peggy Lee a Victor Young (Where Can I Go Without You), Joe Sample (One Day I´ll Fly Away), Gordon Jenkins (Goodbye) či Jerome Kern (Don´t Ever Leave Me). Nejmladším z výběru skladatelů je Cy Coleman (1927-2004), jehož song I´m Gonna Laugh You Right Out Of My Life byl velkým hitem Nat King Colea. A skladbou z nejhranějších je Body And Soul Johnnyho Greena – k němu si Jarrett složil krátké tři čtvrtě minutové Intro.

Vladimír Kouřil (UNI magazín, 6/2010)