HEINER GOEBBELS: STIFTERS DINGE / ECM New Series 2216 player
Sounds, tones, noises, voices and texts converge in one of Heiner Goebbels’ most remarkable acoustic creations. Is it a composition, environment, installation or sound sculpture on the grand scale? Its creator once described it as a composition for five pianos with no pianists, a play with no actors, a performance without performers, “one might say a no-man show.” Yet it is alive and teeming with sound sources – ranging from Bach to chants of natives of New Guinea to Greek folk song, and overlapping voices of, amongst many others, Claude Lévi-Strauss, William Burroughs and Malcolm X. The work was inspired by the work of 19th century Austrian Romantic writer Adalbert Stifter (1805-1868), who meticulously documented the signs and sounds of nature. As so often with Goebbels, the work opens itself to multiple possible interpretations as it draws the listener in.
In the liner notes to the present CD, Wolfgang Sandner observes, “‘Stifters Dinge’ is the work of an extraordinary human imagination … Simply by listening one can move around the work and experience it from all sides, as if it were a sculpture by Michelangelo or Rodin. Is there such a thing as three-dimensional music? Could there be? If so, ‘Stifters Dinge’ would belong in this utopian category.”
This work of technological intricacy, which Goebbels first unveiled at the Théatre Vidy in Lausanne in September 2007 has at its centre five grand pianos, nested together and placed on end, provided with equipment to produce sounds from the interior and exterior of the instruments or to reproduce whole pieces in the manner of player-pianos. This piano sculpture was presented as a construction on rails in a diffusely lit space … “Five pianos, mounted like a wall, move with menacing slowness over pools of water. The digitally controlled keyboards play individually (Bach’s slow Italian concerto is heard at one point) but finally join together in a manic toccata at the climax, before receding … Totally mesmerizing” (Andrew Clements in the Guardian).
Around the world, critics have frequently used the word ‘magical’ when describing the cumulative effect of the “Stifters Dinge” installation, which has been presented in locations from London to New York to Melbourne – with more than 250 showings to date – and the magic clearly survives the transition to the audio edition.
From the liner notes: “Urgently present, and immediately captivating, percussive sounds and noises appear that one can neither interpret nor connect together. Only a pulse in the background of the noises suggests something human, as if this were time escaping, as if we were being relentlessly reminded that every moment is precious, passing so fleetingly. At the same time there is a growing sense of danger lurking somewhere. Some sounds one vaguely associates with the piano, sounds that once, in the time of the old avant-garde, would have been described as ‘denatured’, for not complying with the instrument’s familiar tones … Quietly, after this, mysterious voices come creeping in, as if whispered by the icy wind from whatever corner of the forest. Motor-like noises, perhaps from foresters using electric saws, mix with sounds of unnameable origin. The pulse becomes faster, more dynamic … ‘Stifters Dinge’ is also an astounding work on the dramatic level. The bewildering diversity of sounds, tones and noises, at first seeming rather diffuse, gradually becomes an ever more irresistible, tightening undertow, as if we were unexpectedly taken out of a hammering big city into a motorboat going up a dark river in Papua New Guinea, past impenetrable jungles with their dense, exotic soundscapes, including the curious chants of invisible indigenous people holding their tribal rituals somewhere in the undergrowth …”
“Stifter’s Dinge” won the Grand Prix Mira Trailovic at the Bitef Festival in Belgrade in 2008.
*
Heiner Goebbels was born in 1952 in Neustadt/Weinstrasse and has been based, since 1972, in Frankfurt, writing chamber music, music theatre, audio plays, and theatre-film-ballet music. In 1982 he founded the critically-lauded experimental rock group Cassiber and in the mid-1980s began composing and directing audio plays of his own, many based on texts by Heiner Müller. Since then, Goebbels’ work has been staged in more than thirty countries.
Heiner Goebbels’ ECM albums are “Der Mann im Fahrstuhl” (recorded 1988), “Hörstücke” (1984-1990), “Shadow/Landscape with Argonauts” (1990), “La Jalousie / Red Run / Herakles 2 / Befreiung” (1992), “Ou bien le débarquement désastreux” (1994), “Surrogate Cities” (1996 and 1999), “Eislermaterial” (1998), “Landschaft mit entfernten Verwandten” (recorded 2004, released 2007). Goebbels’ work has won numerous national and international awards, including the Prix Italia, the Prix Futura, the Berliner Hörspielpreis, the Hörspielpreis der Kriegsblinden, the Karl-Sczuka-Hörspielpreis des SWF Baden-Baden, the Goldene Ehrennadel der deutschen Schallplattenkritik, and the Hessischer Kulturpreis. In 2006 he received the Polish theatre critics “Future of the Theatre” prize for his piece “Eraritjaritjaka”, performed during the Warsaw Theatre Festival.
In 2008 he premiered the music theatre production “I went to the house but did not enter” at the Edinburgh International Festival, with the Hilliard Ensemble and texts by T.S. Eliot, Maurice Blanchot and Samuel Beckett. In 2007/2008 he was fellow at the Wissenschaftskolleg zu Berlin (Institute for advanced studies), in 2010 artist in residence at Cornell University, Ithaca, USA. In 2012, he was presented with the International Ibsen Award by the Norwegian Government.
Heiner Goebbels is currently artistic director of the Ruhrtriennale international festival.
Stifter a skřítkové // Heiner Goebbels: Stifters Dinge
Hledali jsme nějaké místo bez lidí, protože to, co jsme chtěli udělat, s nimi nemělo nic společného. Nakonec jsme z Horské Kvildy sešli do lesa Zlatou stezkou: obchodníci, kolonisti a vyslanci po ní chodili z Podunají už před tisíci lety, teď je to jen pěšina a je tam příjemně. „Pozor,“ řekl chlapec prozaicky své sestře, „domek pro skřítky musí mít uvnitř nejmíň třicet centimetrů. Tolik měří největší druh, skřítek sibiřský.“ Ví to, má na to encyklopedii (Grada, 2010). I já jsem v lesní pustině zanechal jeden domek, ale stran staveb z klestí jsem moc ovlivněný filmem Záhada Blair Witch, děti byly originálnější.
Když jsem po návratu do Prahy vzal do ruky nové album divadelníka a skladatele Heinera Goebbelse, užasl jsem. Stav „bez lidí“ je samotným jádrem projektu Stifters Dinge (Stifterovy věci, album vydalo ECM), vycházejícího z popisů šumavské přírody Adalberta Stiftera. Goebbelse zaujal abstraktní ráz Stifterových textů a zjevná důvěra ke světu lesních samot, jež nevysílají pražádný signál, že by jim nějak scházela přítomnost člověka. Díky koprodukci několika evropských divadel a nadací začal ztvárňovat svou představu: představení, nebo snad velmi akční instalaci, s úplnou absencí lidí na scéně. Jako by se inscenovalo počasí, lesní mýtina, dění na vodní hladině. Goebbels začal s pěti mechanicky ovládanými klavíry: jako podivná skulptura jezdí po kolejnicích krajinou, jež nakonec ožívá živly. Spouští se liják, sněží, později promění voda část scény v pochmurnou slať, z níž vybublávají podzemní plyny. Když se přes to všechno promítají idealizované malířské krajinky, ironie je zřejmá. Goebbels pojednal Stifterovy věci jako komentář k sebestřednosti lidstva. Představení v Avignonu, newyorském Lincolnově centru nebo na Berliner Festspiele mělo výtečný ohlas: patrně také dopomohlo Goebbelsovi k letošnímu získání norské Ibsenovy ceny, což je, pro zajímavost, nejvýše honorovaná divadelní cena vůbec.
Co z toho všeho zbývá na albu? Žádný strach, Heiner Goebbels svoje skřítky, kteří tajemně přemisťují věci, vybavil mnoha zvukovými mechanismy. Skladby Mlha, Stromy nebo Bouře jemně omývá přítomnost pravidelného rytmu: ten náleží člověku a jeho strojům, jinak tu platí spíš symetrie dešťového oblaku. Do mnoha vrstev zasahují lidské hlasy: čtený Stifter, ale také William S. Burroughs a afroamerický radikál Malcolm X popisující vadnoucí slávu Evropy jako středu světa. Když začne pršet, mechanický klavír spustí druhou větu Bachových Italských koncertů. Do ní Goebbels pouští záznam televizního rozhovoru s antropologem Claudem Lévi-Straussem. Nejdřív říká, že na světě už neexistují člověkem nezasažená místa, pak se moderátor ptá, koho by si Lévi-Strauss vybral jako společníka k večeři, kdyby mohl volit napříč dějinami. Antropolog opáčí, že nikoho, že by asi dal přednost psovi nebo kočce. Lidstvo je moc ničitelské, říká. „Není žádný zvláštní důvod věřit dnes v lidstvo…“
Přesto není stifterovský spektákl skeptický: na to je příliš dobrým dílem lidského týmu. Goebbels uvádí, že literární text bere do hry „jako konfrontaci s neznámem a se silami, které člověk neovládá, jako naléhavý apel, abychom dokázali přijmout jiná kritéria a soudy než vlastní“. Je dost skladatelů, kteří opouštějí klasické nástroje a hledají, skrz co se dotknout současného světa. V koncertních síních dnes znějí záznamy z demonstrací i zvukové stopy starých filmů. Goebbels dostal pod střechu vodu, vítr, hrom, bahno, prostě orchestrion živlů. Znějí zásadně. Snad se skřítkové, které s nimi z přírody jistě přemístil, zabydlí v evropských divadlech spokojeně a činorodě.
Pavel Klusák, LIDOVÉ NOVINY
