Pro arte antiqua Praha
Václav Návrat - housle, Franz Anton Wild, Brno 1792
Jan Šimon - housle, francouzský mistr, 2. polovina 18. století
Ivo Anýž - viola, německý mistr, Orfönburg 1808
Jaromír Páviček - viola, David Tecchler, Rome 1723
Petr Hejný - violoncello, Peregrino Zanetto, Bresciae 1581
Josef Mysliveček byl významným představitelem české hudební emigrace v 18. století. Patřil však k těm emigrantům, kteří udržovali s vlastí stálý kontakt. Jeho skladby byly doma velmi oblíbeny, několik oper a oratorií bylo provedeno v Praze, na chrámové kůry pronikaly jeho úspěšné operní árie.
Narodil se 9. března 1737 v Praze jako syn mlynáře, majitele Dubového mlýna v Horní Šárce. V Praze také navštěvoval dominikánskou školu u sv. Jiljí a potom jezuitské gymnázium. Po ukončení studií byl Mysliveček vzat do učení do mlýna na Kampě a v roce 1761 se stal mlynářským mistrem. Řemeslu se však nevěnoval a mlýn později předal mladšímu bratru. Stále více jej přitahovala hudba. Již od mládí se jí věnoval u dominikánů, u jezuitů a ve sboru u sv. Michala, kde regenschorim byl Felix Benda, člen známého muzikantského rodu. Kontrapunkt začal studovat v roce 1760 u Františka Václava Habermanna a potom u Josefa Segera. V této době také anonymně vydává svých šest sinfonií, nazvaných podle prvních měsíců v roce.
Po krátkém období chrámového houslisty odešel Mysliveček v roce 1763 do Benátek, kde studoval operní kompozici u Giovanniho Battisty Pescettiho. Jeho první opera Il Parnaso confuso (Zmatek na Parnasu) byla uvedena v roce 1765 v Parmě pravděpodobně s velkým úspěchem, neboť po ní následovaly další objednávky. Neapolskou premiérou (1767) opery Il Bellerofonte, zkomponovanou na žádost impresária tamějšího divadla S Carlo, se zařadil k nejúspěšnějším autorům italské opery seria a významně ovlivnil italské operní jeviště. S velkými ohlasy prošla i jeho další díla operními scénami v Turíně, Miláně, Florencii, Pávii, Římě, Neapoli. Úspěch byl tak závratný, že v Benátkách psali na Myslivečka dokonce sonety a nazývali jej "Il Venatorini" (překlad příjmení). V Neapoli jej na znamení úcty překřtili na "Il divino Boemo".
V červenci roku 1770 se Mysliveček setkal v Boloni poprvé s W. A. Mozartem a vzniklo mezi nimi pevné přátelství. O síle jejich vztahu svědčí fakt, že Mozart navštěvoval Myslivečka i v době, kdy byl umělec již smrtelně nemocný. Přesto spolu hovořili o svých dalších uměleckých plánech. Mozart si Myslivečka velice vážil a jeho otec Leopold se snažil šířit známost Myslivečkových komorních děl.
V roce 1776 odjel Mysliveček na pozvání kurfiřta Maxmiliána do Mnichova. Zde se v roce 1777 znovu setkal s Mozartem při provedení svého největšího a úspěšného oratoria Abramo ed Isacco (na libreto Pietra Metastasia). O rok později se Mysliveček vrátil do Neapole, kde ještě téhož roku napsal operu L`Olimpiade, která tu byla přijata s nadšením. Od roku 1779, počínaje propadem opery Armida v milánské La Scale však přicházely jen další a další neúspěchy, které ho fyzicky i psychicky zcela zlomily. Těžce nemocen zemřel v Římě 4. února 1781, v bídě a zcela opuštěn.
Z rozsáhlé Myslivečkovy tvorby se dochovala jen část skladeb. Obsahuje díla jak vokální (více než 25 oper), tak díla instrumentální - komorní a orchestrální. Obrovskou popularitu Myslivečkovy instrumentální hudby dokládá skutečnost, že mnoho jeho skladeb bylo vydáno již za jeho života. Jsou to cembalové sonáty, divertimenta a koncerty, triové sonáty, smyčcové kvartety a kvintety, dechové oktety, ouvertury, řada sinfonií.
Josef Mysliveček byl umělcem, který proslavil české jméno v cizině. Jeho dílo, v němž můžeme najít řadu typicky českých melodických prvků, tvoří důležitý vývojový článek v evropské hudbě, která směřovala k vrcholnému klasicismu.
Jan Šimon
Interpretace hudby předklasicismu a klasicismu je v dnešní době velmi obtížným úkolem. V jednoduchosti a čitelnosti své struktury ponechává totiž jen málo prostoru strhujícím překvapením. A běžná provedení pouhého notového zápisu na moderní nástroje podtrhují spíše únavný dojem očekávanosti a předvídatelnosti každého dalšího hudebního postupu.
Pojem interpretační oddanosti, kdy skladatel je zákonodárce a interpret nemá právo do oblouků jeho chrámu vplétat žádné své individuální notové zdobnosti, je ideál až po-beethovenský. Josef Mysliveček, o generaci starší a navíc úspěšný operní skladatel v Itálii, je nositelem přesně opačné tradice.
Italská hudba až do jeho doby byla proslulá exhibičním mistrovstvím svých interpretů. Obratný skladatel byl ten, jehož hudba dokázala pod třpytivými drapériemi kadencí, trylků a improvizovaných pasáží ještě přežít, ale přitom být použitelná i bez nich k provedení urozenými amatéry, kteří bývali významnými sponzory pro její vydávání tiskem. Je tedy důležité si uvědomit, že při vrcholných příležitostech - tedy provozovaná profesionály - italská hudba nikdy nezněla tak, jak ji známe z notového zápisu. Při její interpretaci je proto nutné užít poněkud jiné, skryté a odjinud získané dovednosti, než jsou běžné dnešnímu purismu.
Snažili jsme se v těchto Myslivečkových skladbách učinit průlom do bariér kovové a symetrické modernosti a rozšířit trochu stojaté vody snadných a ověřených praktik.
V naší práci jsme vycházeli ze dvou zásad: z dodržení všech notových informací obsažených v autografu (not, rytmických hodnot, dynamiky, artikulace, smyků apod.) a z obohacení partů ozdobami, variacemi a výrazovými změnami způsobem, co nejbližším improvizační praxi těch nejzručnějších interpretů oné doby. Zmínky o nich se dochovaly v různých teoretických pojednáních i ve školách a návodech ke hře na různé nástroje. V případě Myslivečkových skladeb jsme čerpali především z těchto dobových spisů: Carl Philipp Emanuel Bach - Versuch über die wahre Art das Clavier zu spielen (1762), Francesco Geminiani - The Art of Playing on the Violin (1751), Vincenzo Manfredini - Regole armoniche, o sieno precetti ragionati per appredere i prinipi della musica (1775), Leopold Mozart - Versuch einer gründlichen Violinschule (1756), Johann Joachim Quantz - Versuch einer Anweisung die Flöte traversiere zu spielen (1752)
Pro improvizační dotváření je dobrá zevrubná znalost zásad kontrapunktu tzv. "klasické" harmonie, aby hráči byli schopni při hře sluchem rozeznat nežádoucí střety disonancí, předvídat je a vyhnout se jim.
Usilovali jsme především o obohacování krátkých opakovaných period, tzn. melodických úryvků, které se velmi často objevují dvakrát za sebou, což je charakteristický stylový rys této hudby. Při běžné hře se při jejich druhém provedení většinou užívá změna směrem k nižší dynamice, tzv. echo, ale při četnosti jejich výskytu toto řešení spíše odrazuje, než aby stimulovalo posluchače k opakovanému poslechu.
Jiným úkolem bylo použití důležitých prvků hudební klenby: značek, které spojují noty do skupin, znamenajících v řeči slova, ve zpěvu a při hře na dechové nástroje pak artikulaci a nádechy, a u smyčcových nástrojů rozdělení smyků. Většina vydavatelů aplikuje legato a frázovací obloučky symetricky při všech uvedeních a modulacích určitého tématu nebo melodie. Ale v autografu jsme se setkali s naprostou volností a ledabylostí jejich zápisu, která vypadá chvílemi jako chyby a občas jako výzva interpretovi, aby se pokusil také o jiná řešení.
Chtěli jsme těchto nedůsledností využít k tomu, aby stejná místa nezněla vždy stejně. Možná i v intencích následující citace Salvatora Dalí: "Omyly mají skoro vždycky posvátný charakter. Nikdy se nepokoušej je opravovat. Naopak: zracionalizuj je, pochop je integrálně. Potom je budeš moci sublimovat." A dále: "Geometrické starosti směřují k utopii ..."
Protože zápis Myslivečkovy hudby směřuje k jednoduchosti, myslíme si, že její provedení by mělo, také podle dobových tendencí, směřovat ke složitosti. Ale míra této komplikovanosti je pouze nynější naplnění pocitu neuspokojení nad tím, co bylo až do této doby možné vnímat. Jistě to s naším snažením dopadne tak, jak o tom psal v roce 1752 J. J. Quantz: "Starší hudebníci si stěžují na melodické extravagance mladých a mladí se posmívají suchopárnosti starých." Jediné naše dnešní a dočasné alibi je toto: Chtěli jsme uslyšet při provedení Myslivečkovy hudby hudbu strhující a virtuózní, která má mnoho co říci i současnému posluchači. ¨
