Jan Václav Antonín Stamic (Johann Stamitz) 1717 - 1757
Orchestrální tria, op. 1

>>> posledních pár ks skladem - za sníženou cenu 190 Kč <<< 
bez bookletu (zato s přebalem a s inlay kartou) 

Pro arte antiqua Praha:
Václav Návrat - housle
Jan Šimon - housle
Petr Hejný - violoncello
Ondřej Balcar - kontrabas
Aleš Bárta - cembalo

Z početné hudební rodiny Stamiců, jejichž příbuzenské vztahy nejsou u řady nositelů tohoto jména prokázány, je Jan Václav Antonín Stamic světově nejproslulejší a hudebně historicky nejvýznamnější. Pocházel z rodiny Martina Stamitze, který emigroval z Marburgu (nyní Maribor ve Slovinsku) a usídlil se v roce 1665 v Pardubicích. Jeho syn Antonín Ignác Stamitz, otec Jana Václava Antonína, se kolem roku 1710 přestěhoval do Německého Brodu (dnešní Havlíčkův Brod), kde působil jako varhaník. Asi po 4 letech se oženil s Rozinou Boëmovou, se kterou měl celkem 11 dětí, z nichž třetí (narozen r. 1717) byl Johann Stamitz, v české hudební literatuře psaný jako Jan Stamic (s křestními jmény Jan Václav Antonín). Dalších asi devět různých přepisů tohoto jména jako Stamiz, Staimitz, Steinmetz, Stammitz, Stametz apod. slouží jen jako doklad komplikovanosti při určování vzájemného propojení jednotlivých členů rodin Stamiců. Nicméně český původ tohoto věhlasného houslového virtuóza, skladatele a dirigenta je dnes nesporný, přestože v německé hudební literatuře v důsledku zmíněných zkomolenin jména se zdůrazňuje německý původ rodiny Stamiců a Jan Václav Antonín je prezentován jako potomek německých předků s příměsí slovanské krve.
     Hudební orientaci dostal Stamic zpočátku od otce, varhaníka. Hlavní instrumentální i kompoziční vzdělání si osvojil na jihlavském jezuitském gymnáziu (1728 - 1734), kam byl poslán na studia, a dále na pražské universitě (1734 - 1735). Následujících šest let zůstává zahaleno tajemstvím jak co do jeho pobytu, tak co do činnosti. S velkou pravděpodobností se mladý umělec připravoval na dráhu houslového virtuóza. Své hudební mistrovství - skladatelské i houslové - dovršil Stamic roku 1741 po příchodu do Mannheimu, na pozvání kurfiřtského dvora. Našel tam celou řadu dobrých houslistů a zkušených hráčů na dechové nástroje.
     Po tříletém pobytu se Stamic v Mannheimu oženil a se svou ženou Marií Antonií (rozenou Lünebornovou) měl celkem pět dětí, z nichž synové Karel a Antonín se stali hudebními skladateli. Roku 1746 se Stamic stal vedoucí osobností - koncertním mistrem - v té době už renomovaného kurfiřtského dvorního orchestru. Čtyři roky na to byl jmenován ředitelem nástrojové hudby, což bylo nově vytvořené místo!
     Zpočátku byl slavný převážně jako houslový virtuóz, přirovnávaný k Pugnanimu, zatímco jako skladatel byl spojován především s novodobým stylem orchestrální hry, jejíž barvitost a dynamické efekty obdivoval později při své návštěvě Mannheimu sám W. A. Mozart. Soudobé prameny shodně uvádějí, že teprve zásluhou Jan Václava Antonína se zvedla úroveň orchestru natolik, že hodně vynikajících muzikantů - nejen Mozart - cestovalo do Mannheimu jen proto, aby zažili světoznámý orchestr přímo v místě jeho působení. Mannheim byl v té době centrem mladé kultury Německa, centrem nového života a nového umění (literární směr Sturm und Drang). V hudebním světě se brzy začalo hovořit o tzv. mannheimské škole, jejímž viditelným přínosem byl nový reprodukční styl zaměřený na bezprostřední účinek hudby na posluchače.
     Hlavní historicky muzikální význam mannheimské školy tkví především ve skutečnosti, že její skladatelé, s Jan Václavem Antonínem jako zakladatelem, připravili slohový nástup vídeňského klasicismu. Svými díly vytvořili spojovací můstek mezi barokní hudební epochou, klasicistním směrem konce 18. a počátku 19. století a na něj navazující érou hudebního romantismu. Představitelé mannheimské školy přispěli významnou měrou k vývoji sonátové formy (zdůraznění vedlejšího tématu) a k výstavbě symfonie (čtyřvěté schéma s menuetem). V orchestrálním provedení zavedla mannheimská kapela bohaté odstínování dynamické s prudkými kontrasty, efekty zvukové (crescendo) a výrazové (tzv. mannheimské vzdechy).
     Na mannheimskou školu navazoval Joseph Haydn, ve svém mládí silně ovlivněn její hudbou, reformátor opery Christoph Willibald Gluck a Wolfgang Amadeus Mozart. Jeho otec, zcestovalý Leopold Mozart, označil v roce 1763 mannheimskou kapelu za nejlepší v celém Německu.
Evropská proslulost Jana Václava Antonína Stamice stoupla ještě po jeho jednoročním pobytu v Paříži roku 1754, kde "nová německá muzika" - jak tam byl nový interpretační styl nazván - byla přijata s nebývalým ohlasem. S nečekaným úspěchem tu prováděl i svá chrámová (mše) a symfonická díla, z nichž orchestrální tria v Paříži také publikoval.
     Po svém návratu do Mannheimu, na podzim roku 1755 Stamic za dva roky tamtéž umírá, ve věku nedožitých 40 let.
     Stamic se v nejvyšší míře podílel jako houslista, skladatel i dirigent na slávě mannheimské školy a na jejím historickém významu. Navíc stačil vychovat v duchu nového stylu řadu nadaných muzikantů - skladatelů i instrumentalistů - představitelů druhé generace mannheimské školy (synové Karel a Antonín Stamicové, Antonín Fils, J. V. S. Cannabich, Franz Ignaz Beck). Ještě za Stamicova života dosáhla díla "nového stylu" svého vrcholu (v letech 1742 - 1757) nástupem nových skladatelských osobností jako Carl Philipp Emanuel Bach, Johann Christian Bach (synové Johanna Sebastiana Bacha), František a Jiří Bendové, Jan Gottlieb a další.
     Ve Stamicově době došlo rovněž k zásadní změně v hudebním životě a to jak hudebníků, tak posluchačů. Díky pohotovému vydávání partitur a notových záznamů (partů) tiskem, dostávalo se muzikantům více příležitostí vystupovat veřejně na koncertech pro měšťany. Postupně se tak hudebníci oprošťovali od existenční závislosti na církvi (kostelní hudba) a dvoru (šlechtické kapely).
     Nakonec malé srovnání: Poměrně krátký život Jana Václava Antonína Stamice, naplněný obrovským tvůrčím potenciálem a koncertní aktivitou, připomíná v mnohém i jiné vynikající skladatele jako byl Mozart, Mendelssohn nebo Schubert. S posledním má navíc společného jmenovatele i v historii zapomenutí a znovu objevení. Skladby obou byly po jejich smrti delší čas neprovozované, Schubert se nehrál padesát a Stamic více než sto let.
     Teprve v druhé polovině minulého a především v třicátých letech našeho století, díky badatelské práci českých (Tomislav Volek) a německých (Peter Gradenwitz) muzikologů, byl vzkříšen zapomenutý odkaz a převratné zásluhy mannheimské školy a s ní i velká část skladatelského díla Jana Václava Antonína Stamice. Tato důležitá hudebně vývojová perioda, v níž vznikaly zajímavé skladby působila svého času nově až revolučně. Šlo o avantgardu skladatelů kolem roku 1750, která ještě ani dnes není zcela doceněna.
     Rozsáhlé dílo Jana Václava Antonína Stamice bylo zkompletováno před druhou světovou válkou a po ní znovu doplněno podle kopií zničených originálů. I tak je ještě celá řada symfonií nezvěstných.
     Začínal s kostelní hudbou a jeho duchovní skladby (sólové árie, mše, litanie) zabírají podstatnou část jeho skladatelské pozůstalosti. Vedle toho napsal celou řadu komorních (sólové sonáty, tria, divertimenta) a koncertních skladeb - pro harfu, housle, klavír, flétnu, hoboj a klarinet (jde pravděpodobně o první sólový koncert pro tento nástroj). Velmi plodný byl v komponování symfonií (58 zachovaných) a orchestrálních trií (celkem deset), z nichž prvních šest bylo vytištěno pod opusovým číslem 1 v Paříži roku 1755. Toto první vydání neslo název Six Sonates ? trois parties concertantes.
     Později v šedesátých letech 18. století, tedy už po skladatelově smrti, se tiskem vydávají i další Stamicovy opusy a to hlavně v tehdejších velkých hudebních a nakladatelských centrech Evropy. Těmi byly, vedle Paříže, Londýn, Amsterodam a později i Norimberk (Haffnerovo vydavatelství).
     Zde uváděná a v komorním obsazení hraná Orchestrální tria, Op. 1 stojí stylově mezi komorní hudbou a orchestrálním dílem,, svým zařazením ale patří mezi symfonické skladby ("sinfonie" doby Stamicovy). Jde o šest skladeb sonátové formy, které se zachovaly v původní, dobové tištěné verzi. Všechna tria jsou již čtyřvětá, tj. s vloženým menuetem a triem jako třetí větou, následovanou finálovým Prestissimem. Jsou napsána vesměs v durových tóninách a jejich společným rysem je dále stylová čistota, motivická srozumitelnost a stručné kompoziční pojednání jednotlivých vět, s augmentací a zdůrazněním vedlejšího tématu. Důsledné zařazení menuetu do sonátové stavby je skladatelským počinem, který byl Stamicovou zásluhou zaveden i v symfonické tvorbě 18. a 19. století, kde kompozičně trvale zakotvil.

Jan Šimon