Jan Zach (1699 - 1773), Jan Křtitel Vaňhal (1732 - 1813)
Hudba pro dva klarinety

Jiří Krejčí - klarinet, Wenzel Horák, Praha (po r. 1800)
Luigi Magistrelli - klarinet, anonymous, Bohemia (kolem roku 1840)
Petr Hejný - violoncello, Peregrino Zanetto, Bresciae 1531
          a = 428 Hz

Svým zrodem nejmladší dřevěný dechový nástroj - klarinet přinesl do hudby pastorální barvu zvuku, která vhodně rezonuje se zpěvnými frázemi hudby českých skladatelů 18. století.
     Párové spojení dechových nástrojů - v daném případě klarinetů - bylo již od dob baroka oblíbené a nacházíme je např. v dílech Antonia Vivaldiho, Jean-Philippa Rameau, později ve dvojkoncertech Carla Stamitze, Františka Vincence Kramáře (Krommera) i u jiných skladatelů.
     Český hudební skladatel Jan Zach (1699 - 1773) tvoří svým dílem přechod z pozdně barokního do raně klasicistního slohu. Značná část jeho tvorby je zaměřena ke skladbám s duchovním obsahem a zračí se v ní hloubavá povaha skladatele. Přestože žil dlouhou dobu na území Německa a navštívil opakovaně Itálii, jeho hudba se vyznačuje ryzí českou melodikou.
     Triová sonáta, která se zachovala pouze v rukopisném opisu na zámku v Duchcově (v severních Čechách) nese název Sonata a tre Stromenti Del Sign. Giovanni Zach detto il Boemo - viz. vydání z roku 1951 v edici Musica Antiqua Bohemica. Je tím naznačeno, že při jejím provádění bylo možné použít i jiné nástroje nežli smyčcové, jak bylo v triových sonátách té doby obvyklé. Podnětem k úpravě pro dva klarinety a basso byly sonáty op. 18 Jana Křtitele Vaňhala, psané pro toto nástrojové obsazení. Sonata a tre Stromenti Jana Zacha má čtyři krátké věty, ve kterých se střídá pomalý pohyb s rychlejším v jedné základní durové tónině s výjimkou třetí, pomalejší věty, která je v tónině moll. Slohově předjímá komplet Vaňhalových šesti sonát a zároveň umožňuje srovnání rozdílností i vazeb v hudebním myšlení obou skladatelů.
     V klarinetové literatuře je znám Jan Křtitel Vaňhal (1732 - 1813) především svými sonátami pro klavír a klarinet, nesoucích ve volných větách již náznaky raného romantismu. Klarinet, který se v době klasicismu těší svému největšímu rozkvětu, nachází oblibu i u tohoto českého skladatele žijícího v emigraci. Dokladem jsou jeho četná komorní díla, využívající koncertantně tento nástroj, včetně jeho koncertu pro klarinet a orchestr. Vaňhal neměl snadný život a jako jeden z prvních nezávislých skladatelů musel se i on přizpůsobovat koncertnímu provozu své doby. Usiloval o široké uplatnění svých skladeb a také z těchto důvodů zde nalezneme častou záměnu nástrojů. Například již zmíněné sonáty pro klavír a klarinet určil skladatel rovněž houslím či viole. Po stylové stránce je Vaňhalovo dílo nejednotné a vedle vlivů pozdně barokního a galantního slohu se vněm objevují i prvky preromantické. Společným rysem celé jeho tvorby je však snaha o poctivou skladatelskou práci a stále přítomné rysy české hudby.
     Šest trií, opus 18 vyšlo v Paříži kolem roku 1780 ve dvojí verzi, a sice pro klarinet, fagot a basso nebo dva klarinety a basso. Na naší nahrávce zaznívají ve spojení dvou klarinetů s violoncellem jako basso. Záměna fagotu za klarinet se objevuje v klasicismu zřídka a zřejmě zde měl skladatel na mysli subtilnější model francouzského fagotu - bassonu, jak je uvedeno i v titulu skladby. Po formální stránce jsou tria kompletem šesti sonát s adagiovým úvodem, tak jak byl rozšířen v klasicistním slohu. Každá ze sonát je třívětá, přičemž úvodní věty jsou živější (Allegro moderato) a po kratších volných větách následuje vždy taneční forma hudby v třídobém taktu s výjimkou závěrečného Presta. Je to komorní, užitková hudba, která mohla znít i v přírodě a není vyloučeno, že byla pro tento účel komponována - viz. například lovecký pochod a názvuky české lidové pastorely v páté sonátě.
     Podobně jako v případě sonáty Jana Zacha je i zde zvuk ojedinělé nástrojové kombinace umocněn použitím historických nástrojů.

Jiří Krejčí