Antonín Rejcha (1770 - 1836)
Dvě sonáty pro flétnu a fortepiano, Čtyři fugy

F10096  [8595017409622]   vyšlo 10/1999

Yoshimi Oshima: příčná flétna (Muramatsu & Sankyo)
Jaroslav Tůma: fortepiano (Paul McNulty, Divišov 1999, podle Walter Sohn c. 1805)

Konec flétnového století?
     Flétna byla v osmnáctém století velmi oblíbeným sólovým nástrojem v komorní a koncertantní hudbě. V této úloze neměla dlouho mezi dechovými nástroji konkurenci; byl to opravdový zlatý věk flétny. Čím více se však flétna prosazovala jako orchestrální nástroj a získávala pevnou pozici v ustalujícím se obsazení symfonického orchestru, tím jakoby slábla její přitažlivost jako sólového a komorního nástroje.
      Určitě zde hrála roli jistá nedokonalost nástroje - síla zvuku flétny staré konstrukce nevyhovovala příliš novým požadavkům na sólový nástroj. Ještě větší význam pro podobu flétnového repertoáru však mělo to, že flétna byla velice oblíbeným nástrojem amatérů. Snad nejznámějšímu flétnistovi - neprofesionálovi osmnáctého století Friedrichovi II. byly určeny virtuozní koncerty a sonáty a v Paříži v té době vycházely tiskem skladby hrané nejlepšími hudebníky v královských komnatách. Oproti tomu ve století devatenáctém byly potřeby amatérských flétnistů uspokojovány hudbou salónního charakteru, různými úpravami oblíbených operních kusů a variacemi na všeobecně známé melodie. Ve velké míře měly podobné zaměření i obtížné skladby flétnových virtuozů, psané většinou pro vlastní koncertní produkce.
      Na přelomu těchto dvou období žil a působil Antonín Rejcha, skladatel, flétnista a významný hudební teoretik a pedagog. Narodil se v Praze roku 1770, kromě dětství však prožil celý život v cizině. Byl tedy jedním z celé řady českých hudebníků, kteří emigrovali a působili v některém z hudebních center Evropy; na rozdíl od většiny z nich však Rejcha opustil vlast již jako malý chlapec. Dobrodružné peripetie jeho odchodu z Čech známe z autobiografie, kterou v Paříži nadiktoval své dceři Antoinette a která se v jejím rukopise dochovala dodnes.
      O Rejchovu hudební kariéru se zasloužil zejména jeho strýc Josef Rejcha, violoncellista, skladatel a kapelník, u nějž mladý Antonín vyrůstal a studoval hudbu. Roku 1785 se stal Josef Rejcha kapelníkem dvorní kapely v Bonnu; Antonín hrál v kapele na flétnu a housle. Velice přínosné bylo pro mladého hudebníka přátelství s jeho vrstevníkem a kolegou v kapele, Ludwigem van Beethovenem. Oba společně studovali u varhaníka Christiana Gottloba Neefeho i na nově založené bonnské universitě.
      Po úspěšných skladatelských začátcích v Bonnu vedla Rejchova životní cesta přes Hamburg a Paříž do Vídně. Zde se seznámil s Josephem Haydnem i s řadou dalších skladatelských osobností. Ve Vídni pokračoval Rejcha v objevování nových kompozičních možností, které začal promýšlet již v Hamburgu. Předmětem jeho zájmu se stala zejména forma fugy. Své novátorské zásady shrnul v klavírní sbírce 36 fug podle nového systému - objevují se zde nezvyklé takty a rytmy, pro fugu neobvyklá témata a modulace, narušení snad všech formálních zvyklostí a pravidel tradovaných od konce baroka. Rejcha také v té době projevil pro něj typický sklon k psaní o hudbě, k podávání svých teoretických názorů a náhledů v knižní podobě. Své nové principy fugy vyložil v krátkém teoretickém spise, který je předchůdcem jeho pozdějších velkých teoretických děl. Tehdy pravděpodobně vznikla i Sonáta G-dur pro klavír s doprovodem flétny, která vyšla tiskem jako op. 54 později (1804 - 5) v Lipsku.
      Ve Vídni okupované francouzskými vojsky nebylo mnoho příležitostí pro umělce, a tak se Rejcha vydal opět na cestu, nejdříve do Lipska a vzápětí přes Prahu do Paříže, kde měl již strávit zbytek svého života. V Paříži se Rejcha prosadil jako vynikající pedagog, zejména po roce 1818, kdy byl jmenován profesorem kontrapunktu a fugy na pařížské konzervatoři. Mezi jeho žáky byla řada pozdějších slavných skladatelů - mj. Liszt, Berlioz, Flotow, Gounod nebo Franck. Velký vliv měly i jeho teoretické spisy.
      Jako skladatel hlavního žánru té doby, tedy opery, neměl Rejcha úspěch. Mnohem větší význam měly jeho komorní skladby. Se svým vrozeným sklonem k experimentu a objevování neobvyklých cest našel právě v tomto oboru živnou půdu. Z mnoha různých nástrojových kombinací, které ve svých komorních skladbách vyzkoušel, se snad nejúspěšnějším stalo dechové kvinteto. Rejcha je se svými čtyřiadvaceti dechovými kvintety vlastně zakladatelem tradice tohoto hudebního druhu, sám si těchto svých děl velmi považoval. Grand duo concertant D-dur op. 103 pro flétnu a klavír vzniklo též v Paříži. Bylo zkomponováno někdy kolem roku 1820, tiskem vyšlo v Paříži roku 1824.
      "Jednou jsme při hraní nějaké symfonie došli k fermátě a já jsem jí využil k dvaceti nebo třicetitaktové flétnové improvizaci. Při dalším uvedení této symfonie orchestr nechtěl pokračovat, dokud jsem nezahrál novou improvizaci. Musel jsem to dělat pokaždé, když jsme ji hráli, což se stávalo velmi často," vzpomíná Rejcha na mládí v Bonnu ve své autobiografii. Přestože později nepůsobil jako profesionální flétnista, věnoval tomuto nástroji řadu svých komorních děl.
      Antonín Rejcha zemřel v Paříži roku 1836. Na další opravdu velká díla si flétna musela počkat přes půl století, než si jí povšimli francouzští impresionisté. Je svým způsobem symbolické, že prvním z nich byl Claude Debussy, žák Césara Francka, který coby třináctiletý chlapec studoval právě u Antonína Rejchy.

Václav Kapsa