VARHANNÍ HUDBA V TÝNSKÉM CHRÁMU, PRAHA 1673
PETER VAN DIJK

F10112   [8595017411229]   vyšlo 3/2002

Peter van Dijk - varhany od J. H. Mundta z let 1671-1673 v kostele Panny Marie před Týnem v Praze (zrestaurované v roce 2000 firmou Johannes Klais Orgelbau z Bonnu)

Varhanář Johann Heinrich Mundt se narodil roku 1632 v Kolíně nad Rýnem a zřejmě během své tovaryšské vandrovní cestě přišel do Prahy, kde pracoval nejprve u varhanáře Hieronyma Artmanna. Zemřel v Praze roku 1690 a byl pochován v křížové chodbě dominikánského kláštera u sv. Jiljí. V šedesátých a sedmdesátých letech 17. století pracoval pro augustiniány na Malé Straně v Praze a pro osecký klášter. Své největší varhany, z nichž se dochovaly nepatrné zbytky, postavil pro klášter ve Vyšším Brodě. Kromě jeho nejznámější práce v týnském kostele se dochovaly varhany ve hřbitovním kostele ve Velvarech, značně přestavěné a zvukově zkomolené varhany v Kralovicích u Plzně (původně stavěné pro klášter v Plasech) a v dezolátním stavu též varhany ve Štolmíři (původně pro sázavský klášter).

Mohutný rozvoj figurální (neboli církevní, vokálně - instrumentální) hudby v sedmnáctém století s sebou přinesl podstatně zvýšený zájem o stavbu varhan. Ačkoli mnohé instituce, zejména některé kláštery (resp. řády) začátkem století varhany ještě odmítaly, na jeho konci byly již všechny důležité kostely vybaveny kvalitními nástroji. Tuto dobu tak můžeme označit za začátek zlatého věku "českého" varhanářství. Především otřesy třicetileté války a její důsledky však způsobily, že jen velmi málo nástrojů ze 17. století přežilo do naší doby. O to vzácnější unikát představují varhany týnského chrámu v Praze, které se dochovaly v téměř původním stavu.
     Jejich tvůrce, Johann Henrich Mundt z Kolína nad Rýnem, patřil (stejně jako například vynikající italský varhaník a skladatel Vincenzo Albrici, nebo vlivný vestfálský varhanář Petr Dotte) k mnoha cizincům, naturalizovaným v Praze. Ti pak spoluvytvářeli bohatý kulturní život této svérázné české metropole na severu habsburské monarchie.
     Týnský kostel jako jeden z nejdůležitějších pražských městských kostelů, který byl též částečně využíván univerzitou, hrál samozřejmě prvořadou roli v hudebním životě města. Také zdejší hudebníci patřili k uznávaným kapacitám v rámci Čech i celého Rakouska. Varhaník a magistr filosofie Tomáš Baltazar Janovka, napsal proslulý hudební slovník Clavis ad thesaurum magnae artis musicae (1701), jedno ze základních teoretických děl evropského vrcholného baroka. Tento slovník představuje studnici hodnotných informací o soudobé hudbě a kromě jiného nás informuje o vlivných osobnostech české hudební scény kolem roku 1700. Zdá se, že Janovka byl v kontaktu s mnoha důležitými hudebníky střední Evropy, z nichž někteří jsou zastoupeni na naší nahrávce.
Nejvýznamnějším z nich je asi lipský kantor a předchůdce Johanna Sebastiana Bacha, Johann Kuhnau (1660 - 1722). Jeho rodina pocházela původem z Čech, on sám kromě hudby vystudoval také práva a filosofii; před nástupem do funkce v kostele sv. Tomáše se živil jako advokát. Intenzivně se zabýval i matematikou. Někdy bývá považován za tvůrce sonáty pro klávesové nástroje a proslul především sbírkou tzv. biblických sonát (Musikalische vorstellung Einiger Biblischer Historien) , určenou alternativně pro varhany nebo cembalo. První z těchto, ve své době neobvyklých "programních" sonát představuje boj Davida s Goliášem. Všechny skladby jsou vybaveny obšírným úvodem a přesnými popisy ilustrovaných dějů. Díky nim můžeme srovnáním s afektovou teorií (tedy barokní teorií hudebního výrazu) snadno najít odpovídající způsob interpretace. Dodejme, že část Bázeň Israelitů (přesněji Třes Israelitů) je zpracováním známého protestantského chorálu Aus tiefer Not (Z hlubokosti volám, Pane).
     Dvě preludia a fugy, které jsou součástí druhého dílu autorových suit pro cembalo byly pravděpodobně na základě chybné autorizace ve sbírce Museum für Orgelspieler z r. 1832 dlouho mylně považovány za díla Bohuslava Černohorského a Josefa Segera. Je možné, že tito varhaníci si je opsali jako studijní materiál a odtud byly v 19. století přejaty do zmíněné sbírky. Tato skutečnost svědčí o zřejmém Kuhnauově vlivu na českou varhanní školu. Není bez zajímavosti, že sbírku sedmi klávesových sonát (Frische Clavier Früchte , Lipsko 1696) věnoval autor do Prahy známému hudebnímu mecenáši, hraběti Lossymu.
     Proslulým skladatelem varhanních toccat byl podle Janovkova svědectví Johann Speth (1664 - 1720 ?). Narodil se v Horní Falci a od roku 1692 do smrti působil jako varhaník augsburského dómu. Byl pravděpodobně ve styku s českým prostředím, neboť intenzivně propagoval dílo Johanna Caspara Ferdinanda Fischera. Jeho sbírku Ars Magna consoni et dissoni (Augsburg, 1693) považuje týnský varhaník za to nejlepší, co bylo v tomto oboru vytvořeno a můžeme se tedy právem domnívat, že Spethova hudba zněla často právě na Mundtových varhanách v Týnském kostele.
Johann Speth vytvořil své toccaty částečně ovlivněn podobnými, ale rozměrnějšími skladbami Georga Muffata (1653 - 1704), které tvoří úvod a závěr nahrávky. O Muffatovi se sice Janovka nezmiňuje, ale jeho slavnou sbírku Apparatus Musico-organisticus můžeme najít ve sbírkách hudebního oddělení Národního muzea v Praze. Autor byl prestižním hudebníkem světového formátu. Pocházel ze Savojska a v mládí poznal Lullyho a hudbu na francouzském dvoře, stejně jako později Řím a Corelliho. Studoval u jesuitů v Molsheimu a své největší hudební aktivity rozvinul v Salzburgu a Pasově. Roku 1677, tedy krátce po dokončení týnských varhan, se zdržoval také v Praze a vytvořil zde slavnou houslovou sonátu D dur, jejíž autograf uchovává arcibiskupská hudební sbírka v Kroměříži. Komponoval instrumentální hudbu v různých národních stylech - francouzské suity a italská concerta grossa, jeho duchovní hudba připomíná Bibera a Vejvanovského. Ve sbírce toccat sloučil podle vlastních slov německý, francouzský a italský styl. Tento tzv. smíšený styl se v následujícím století stal východiskem galantního slohu a později hudebního klasicismu.
     Výběr skladeb je doplněn fugou d moll, která bývá považována za dílo týnského varhaníka Leopolda Stechera (1650 ? - 1691) a dvěma variačními skladbami, které dokumentují nepřeberné bohatství barev týnských varhan. První z nich je dílem mnichovského varhaníka Franze Xavera (Antona) Murschhausera (1663 - 1738), Kerllova žáka, který celý život působil ve farním kostele Panny Marie. Jeho dvě velmi známé sbírky varhanní hudby Octi-tonium novum organicum a Prototypon longo-breve organicum jsou jedním z nejtypičtějších příkladů jihoněmecké hudby začátku 18. století. Murschauser publikoval též teoretickou práci velmi tradičního typu, kterou proslavila zdrcující kritika známého hudebního teoretika, skladatele a přítele G. F. Händela - Johanna Matthesona. Z jeho vokálně instrumentální tvorby se zachovala sbírka nešporních žalmů.
Téměř neznámý skladatel Anton Estendorffer (1670 - 1711) byl mnichem v benediktinském klášteře Ottobeuren. V tamním archivu se zachovalo 21 jeho skladeb a je možné, že představují kompletní skladatelovo dílo. Jsou psány pro klávesové nástroje a prokazují tehdy módní francouzský vliv. často užívají variačních a cyklických forem (árie s variacemi, ciaccony, atp.) O Estendorferovi se sice nezmiňují ani nejpodrobnější hudební slovníky, ale přesto by byla velká škoda, kdyby jeho drobné, ale příjemné a milé dílo upadlo v zapomnění.
     Když Johann Heinrich Mundt uzavíral smlouvu na stavbu týnských varhan tvrdil, že jim v království nebude rovno. Tato nahrávka nás přesvědčí, že se nemýlil.

Robert Hugo