Intavolatura di Tiorba
Jan Krejča

F10142  [8595017414220]  vyšlo 10/2006   recenze

Barokní hudba pro teorbu, největší z rodiny loutnových nástrojů v podání Jana Krejči, našeho nejlepšího hráče na tento nástroj. Jan Krejča, který již dříve spolupracoval na úspěšných nahrávkách ARTA Records např. s gambistou Petrem Wagnerem (Gottfried Finger) nebo se souborem Ritornello (Holan Rovenký, Michnova Vánoční mše) si pro svůj CD debut vybral skladby italských autorů:

Jan Krejča - teorba
Robert Hugo - varhanní pozitiv, cembalo
Helena Zemanová - housle
Jan Novotný - kontrabas

   

Nejjasnější paní a velevážená ochránkyně,
má touha mne činí netrpělivým a netrpělivost téměř horlivým ve snaze vyhovět přání Vaší Jasnosti promptně, a tak brzy, jak jen pomalost kurýrova koně dovolí. I ten nejzvučnější hlas Fámy časem slábne a jsem-li sto napomoci tomu, aby neutichl úplně, milerád tak činím ? vždyť Vaše přání je mi tím nejvlídnějším rozkazem.
      Je mi velikou ctí, poslat Vám sborníček skladeb tří kdysi nejslavnějších tiorbistů Itálie, pečlivě opsaných přítelem Gianni Sartim. A pravím kdysi nejslavnějších, neboť jejich věhlas hrozí upadnout v zapomnění a jen osvícení duchové, jako Vaše Jasnost, jsou ještě nadáni onou citlivostí, dovolující rozpoznat jejich výjimečnost a vychutnat si dokonalost plodů jejich nadání.
      Jedním z Vašich přání bylo též získat alespoň několik drobných zvěstí o jejich pouti po divadle světa. Dovolíte-li, pokusím se vylíčit, co zvěděl jsem od osob důvěry hodných, přímých či nepřímých svědků výstupů a rolí těchto novodobých Amphionů. Ano, přirovnání zde nekulhá, neb tito mistři byli opravdovými virtuosy a jejich umění mělo vskutku zvláštní moc. Ba dokonce jest možno je nazvat alfieri ? vlajkonoši nového stylu a manýry. Je přitom hrou osudu, že ač jeden od druhého jako světlo od stínu se lišili, přeci se jejich kroky týmž směrem ubíraly a cesty nezřídka křížily.
      Spatřivše světlo světa L.P. 1566, mohl být Alessandro Piccinini těm dalším dvěma maestrem ? Bellerofontu Castaldimu a Giovannimu Girolamovi Kapspergerovi. Neodlišoval jej od nich však pouze věk a příslušnost ke staršímu stylu, ale i ryze hudebnický původ. Již jeho děd proslul hrou na loutnu a do nejvytříbenějších fines hry jej zasvětil jeho otec Leonardo Maria; rodová tradice měla pak své pokračování i v Alessandrovu synovi. Se svými bratry působil ve službách Ferrarského vévody Alfonsa d'Este, jenž měl umění slavného loutnového tria Fratelli Piccinini ve velké oblibě. Vévodův dvůr tehdy pulsoval všemi druhy umění a zejména hudba zde byla kultivována s obzvláštní pozorností. Alessandrovu talentu se tak dostalo inspirace i povzbuzení od takových mistrů, jakými byli Luzzaschi, de Wert, Gesualdo nebo Marenzio.
      Další zastávkou Alessandrovy životní pouti byl Řím, kam se dostal ve službách kardinála Pietra Aldobrandiniho. Popisovat umělecký život Říma Vaší Jasnosti by bylo nošením sov do Athén, avšak možná i Vám zůstalo utajeno, že slavný Giambattista Marino, tvořící tam právě v té době, oslavuje v sedmém zpěvu svého Adonise hudebním duelem mezi slavíkem a loutnistou právě mistrovství Alessandrovo. Inu, umění lze zpodobnit zase jenom uměním.
      Otevřená náruč věčného města mu však nebyla dosti přívětivou a rád využil příležitosti k návratu do své patrie, do Bologne. Ani působení v prestižních službách Enza Bentivoglia spolu s velkým Frescobaldim tomuto kroku nezabránilo. A kdybyste se chtěla domnívat, že tak učinil i z důvodů ryze osobních, nejen kvůli jemu nemilému povětří velkoměsta, nebyla byste asi od pravdy daleko.
      V Bologni se cítil mnohem spokojeněji a více, než kdy před tím, se věnoval předávání svých bohatých zkušeností. Jako učitel se těšil takové oblibě, že k němu chodili na radu i hráči na jiné nástroje. Konečně se dostává i k přípravě vydání své knihy tabulatur Intavolatura di liuto, e di chitarrone, kterou též opatřil tehdy nejpodrobnějším pojednáním o hře na loutnu a tiorbu. Narozdíl od mnoha jiných, se svými díly do tiskařské oficíny nespěchal. Jistě si dovedete představit, jak muselo být těžké zvolit z hojnosti komposic, nastřádaných za tolik tvůrčích let, ty nejvhodnější. Nakonec se v knize vytištěné L.P. 1623 představuje jako vášnivý novátor a velmi kultivovaný kontrapunktik. Loutnu a tiorbu ovládal po všech stránkách dokonale a v toccatách se dotýká hranic stylu i výrazových možností svých nástrojů. V obou případech přitom přichází se zcela novými prvky. Nově odívá i starší melodické motivy a arie ? opakující se basové téma. Při nesčetných variacích na tyto arie nachází stále nové a ještě novější způsoby zpracování.
      Zřejmě Vás udiví, že ačkoliv byl za své umění odměňován mnohem lépe, než většina jeho kolegů instrumentalistů, vyznačoval se velkou skromností. Byly to až teprve hlasy přisuzující některé jeho zásluhy jiným (Kapspergerovi např. vynalezení tratty ? prodloužení basových strun, které z loutny učinilo arciloutnu a z chitarrone tiorbu), jež jej přiměly k vydání své první knihy. Teprve v ní uvádí vše na pravou míru.
      Nechci Vás zatěžovat přílišnými podrobnostmi, ale nemohu pominout, že když se při popisu vybraných technických praktik pozastavuje nad některými osobitými specialitami Kapspergerovými, činí tak velmi zdrženlivě na adresu „mnohých“. Aniž by ovšem jejich původce jmenoval. Pouhému hudebníkovi, byť platil za virtuosa, není totiž možno se veřejně ohradit vůči osobě stavu urozeného.
      Nobile Alemano, jak Giovanniho Girolama Kapspergera současníci přezdívali, byl jako syn rakouského šlechtice residentního v Benátkách obdařen neobyčejným hudebním talentem podpořeným navíc velikostí tvůrčího ducha. Kdo jej viděl hrát, nezůstal nepohnut. Když jako třiadvacetiletý nechal v Benátkách vytisknout svou první knihu tabulatur pro chitarrone, způsobil tím mezi znalci i diletanty nemalý rozruch. Již tehdy se projevil jako ryzí manýrista ? nevázaně překračující konvence, obohacuje tak slovní zásobu hudebního vyjadřování o nové obraty, spojení, figury, a to zcela v duchu Marinovy sentence: „ … úžas je cílem poetovým, o mistrovi, ne břídilovi mluvím, kdo nikoho neohromí, vyvážet ať hnůj jde koním …“. Vzdává se tak tolik ceněné sprezzatury ? umělecké nenucenosti ? ve prospěch šokující vyumělkovanosti a strojenosti. Účel světí prostředky, a ty Kapspergerovy způsobily, že jeho odpůrci, jichž podnes není málo, byli stejně horliví jako jeho zastánci. Ostatně jistá omezení, vyplývající ze vkusu chlebodárce či přílišné věrnosti pravidlům stile antico, se na urozené pány tolik nevztahují, a tak ona osvobozenost dodává jejich umělecké tvořivosti takovou odvahu a rozlet, že je někdy zanáší až příliš daleko za hranice obvyklého a všeobecně přijatelného; dostatečně to dosvědčují komposice prince Gesualda z Venosy, svobodného pána Claudia Saraciniho nebo svobodného pána Sigismonda d'India. Jaké to štěstí, že tomu tak je.
      V případě Kapspergerovy první knihy nešlo jen o ojedinělý záblesk dosvědčující nadání, ambice a nadějnost mladého urozeného Němce. Crescit edendo fames - s jídlem roste chuť a další publikace, jichž bratr Allacci napočítal na třicet, jsou dokladem jeho cílevědomé pilnosti. Mezi tisky a manuskripty byste našla téměř vše: madrigaly pětihlasé i sólové, arie, villanelly, mše, moteta, cantiones, sinfonie a balla, dialogy, opery, oratoria a zejména šest knih skladeb pro tiorbu a čtyři knihy pro loutnu.
      Odpusťte prosím, nebudu-li brát uctivě ohled na Kapspergerův původ, ale nemohu Vám zamlčet, že nejen jeho hudební bizzaria a stravaganza byla terčem odpůrců. Když jej například kardinál Bevilacqua jako třicetiletého pozval ke svému dvoru, aby potěšil svým uměním jeho hosty, dostalo se mu tolik komplimentů, že se jimi vracel domů zcela nasycen; jinak by totiž odešel nalačno, neboť pozvání k tabuli odmítl s tím, že stoluje pouze s šlechtici nebo členy akademie. Jistou, s prominutím povýšenou nadutost můžete spatřit i za tím, že naprostá většina jeho publikací je dedikována jemu samému. O pomluvách a haně adresované neurozeným konformnějším autorům ani nemluvě. Po sedmnácti letech však zřejmě ona mladická nafoukanost pozbyla na síle: když na přání papeže Urbana VIII zpívala sixtinská kapela jednu z Kapspergerových mší, vystoupil autor po skončení na kůr a zpěvákům osobně poděkoval.
      Tato mírně nechvalná slova ale nikterak nechtějí odebrat mu na zásluhách, jež jsou stejně nesporné jako pamětihodné. A vidíte, ještě dlouho po Kapspergerově skonu L.P. 1651 se o něm hovoří, a tu a tam i jeho komposice zazní.
      Ač byli Piccinini a Kapsperger zcela odlišné povahy, přeci každý z nich přispěl nepostradatelným dílem k rozvoji svého nástroje. Kapsperger doplnil Piccininim prodloužené basové struny o další, jemu chybějící tóny; ještě více obohatil galanterie hry o různé typy arpeggií a rozličných úhozů, ozdob, legát etc.  Nástroj zrozený původně k pouhému doprovodu zpěváků tak v jejich rukou dospěl a jsouce oni přirovnáváni k Orfeovi či Apollónovi, vynesli jej až na výsluní Parnasu.
      Vytvoření menšího druhu tiorby ? tiorbina, však bylo na posledním z naší trojice. Bellerofonte Castaldi, volnomyšlenkář a dobrodruh, byl od L.P. 1580 synem zámožného obchodníka Francesca Castaldiho. Ten byl takovou měrou otráven neustálými záměnami zásilek svých s těmi svého jmenovce, že se rozhodl své děti něčeho takového uchránit - jména jako Sesostre, Arpalice, Axiatea a nebo Bellerofonte toho byly zárukou. Neobvyklost jména se ke svému nositeli více než hodila, byl totiž dalek jakékoliv všednosti a prostřednosti.
      Jeho pouť životem byla tak barvitá a vzrušující, že by Vám jistě v mnohém připomněla osudy Torquata Tassa nebo Benvenuta Celliniho.
      Žil podle přísloví L'allegria ? d'ogni male / Il rimedio universale ? Radostí zvítězíš nad každou bolestí ? a onou radostí jej obdařovaly především múzy Euterpé a Erató: hra na tiorbu a hudba vůbec mu byla elixírem, psaní nezřídka satirických veršů pak kratochvílí.
      Mistrně ovládal nejen nástroj nejmilejší, tiorbu, ale podobně jako oba předchozí mistři, také loutnu a kytaru. Jistě není náhoda, že hrál i na bandoru, nástroj vynalezený Piccininim. Nessuno nasce maestro ? nikdo se nerodí mistrem, avšak ani ti, co jej ještě znali, nevědí, u koho se tomu všemu Bellerofonte naučil. Sám se tím nikde nechlubí, ostatně stejně jako Kapsperger. Na rozdíl od něj však to, čemu se věnuje s tou nejčistší vroucností svého srdce nazývá muzikařením. Básně Castaldiho jsou spíše rozpustile zábavné, než závažné a s některými přáteli si dokonce dopisoval pouze ve verších, někdy notně rozhořčených. Jeho charakter mu k tomu totiž poskytoval spoustu příležitostí.
      Vinou své upřímné prostořekosti, byv střelen v potyčce do kolena, větší část života prokulhal. Kvůli pomstě násilné smrti bratra Oromedonteho zase musel opustit rodné Modenské vévodství. V Neapoli si proti sobě popudil stoupence španělské nadvlády a ani na Sicílii se neubránil sporům s vrchností. Zkrátka – odevšad musel po čase odejít někam, kde ještě nikoho neurazil.
     Ne všechny životní strázně mu však přivodila jeho prudká povaha. Na častých a mnohdy nedobrovolných cestách mu šlo nezřídka o holý život. Poté co málem podlehl mořské nemoci, nescházelo mnoho a našel věčný mír v rozbouřených vlnách. A jakoby to nestačilo, téměř se stal obětí banditů.
      Přátelé jej proto nabádali k mírnosti a svinutí plachet, což učinil až ve Vám tak důvěrně známých Benátkách. V tomto nejsvobodnějším městě světa našel útočiště a volnost dopřávající mu zdánlivý klid k tvorbě a občasnému poklábosení nad sklenkou vína marzemina s Monteverdim, jehož byl velkým obdivovatelem a přítelem.
      Castaldiho komposice se vyznačují podivuhodnou rozmanitostí a v jejím světle se nápaditost jejich autora zdá nevyčerpatelnou. Drobnou narážku na Kapspergera byste našla v jeho vlastnoručně ryté a zdobené knize Capriccia a due stromenti, vytištěné v Modeně L.P. 1622. Skladby pro tiorbino a tiorbu se Vám však dnes slyšet asi jen tak nepoštěstí, to spíše potkáte bílou vránu, než někoho s tiorbinem (o Castaldim se však říká, že používal hned dvě). Skladbou nazvanou Arpeggiata a mio modo - Arpeggiata na můj způsob, dokazuje, že je možné arpeggiovat ještě i jinak, než jenom jak činí Kapsperger. A na různá pojednání o hře na loutnu či tiorbu opět reaguje po svém: žádná avvertimenta, jak hrát to či ono, nedává, neboť kdo není schopen ony kusy zahrát, tomu nepomohou, a kdo to dokáže, ten je nepotřebuje.
Sázku, že bude živ devadesát let, prohrál L.P. 1649 a vsadil bych se s Vámi o deset loktů lyonských strun, že ani na onom světě se jízlivostem nevyhýbá a i nadále si prozpěvuje Gastoldiho písničku A lieta vita, jež mu vždy dodala chuti do života.
      S tím se Vaší Milosti co nejponíženěji poroučím, neboť tentokrát kurýr jakoby tušil, ke komu budou směřovat jeho kroky a je včasnější než obvykle. Jenom doufám, že nesejde z cesty. Připravil by Vás tak o tu nevýslovnou rozkoš, jejíž ničím nerušené vychutnávání Vám ze srdce přeji.

Váš nejvěrnější služebník

Miles Studiosus, Accademico Incordato
(Miloslav Študent)

RECENZE
This is an absolutely lovely programme of early baroque music for the lute family. It's performed by the excellent Czech theorbo player Jan Krejca, joined for a few of the pieces by companions on violin, bass viol and keyboard. As for composers, the usual suspects in this repertoire are Kapsberger, Piccinini and Castaldi; Bellerofonte Castaldi (1580-1651) is perhaps the least known of these three but on this disc, for my taste at least, he turns out to be the star of the show - along with Krej'a himself, that is.
     In Kapsberger's short opening Preludio, the beautiful and authentic sound of Krejca's instrument is immediately evident. Its tone is marvellous and the recording of it has an entirely natural quality. In the lovely sequence of works that follow, the recurring pieces based on the graceful "Monica" melody by Piccinini and Frescobaldi, including the disc's closing "Partite variate" on the same theme, make a particular impression. So also do Castaldi's "Cecchina corrente" and "Un bocconcino di fantasia". Castaldi was in the habit of giving his works evocative titles, and the music easily lives up to them. The most captivating example here is "Lusinghevole passegio", an exceptionally beautiful piece characterised, in its latter part, by a sequence of arpeggiated chords which held me spellbound - the first word of its title means something like "wanting to ingratiate oneself" and it certainly does that! Krejca's playing of this passage is simply wonderful.
     The booklet notes are a little eccentric, starting off in the style of a dedication to a hypothetical illustrious patron, but then merging without a break into the more conventional information for the modern listener while switching back into grovel mode at various points. But there is plenty of useful information here on the composers and their music, and the whole piece turns out to be both fascinating and entertaining. The greatest assets of this CD are the beauty of the music itself and the delicacy, sensitivity and musicality of the playing of Krejca and his companions - not forgetting the lovely sound of his instrument, so finely captured in the recording. In other words, pretty well everything about it is a delight.

Stephen Midgley, Amazon UK

Kde také uslyšíte Jana Krejču: