Jan Štolba: tenor saxofon JAN ŠTOLBA: HUDEBNÍK A LITERÁRNÍ KRITIK Pokud víme, Václav Černý ani Bedřich Fučík na tenorsaxofon nehráli. Jan Štolba není Černý - ale patří k pronikavým, nesmlouvavě sebenáročným literárním kritikům popřevratové éry. Za soubor reflexí a esejů Nedopadající džbán mu byla udělena Cena F. X. Šaldy. Jeho zjitřené básnické vidění se přelévá i do poezie (Nic nemít, Hřebeny) a próz (Město za). Po léta však žije také paralelním životem saxofonisty, prošel žánrovými i experimentálními soubory. Čerstvé autorské album Keep On Walking Štolbova kvartetu (vydala Arta) je příležitostí zjistit, co člověka oddaného slovu láká na šanci "vydat prvotní lidský křik". HN: Nakolik jsou propojené: váš život s literaturou a život s hudbou? Podobná otázka se vždycky vynoří - ale sám si ji nikdy nekladu. Jde spíš o rozpojené nádoby. Zatímco během psaní do textu život nějakým způsobem přelévám, při hraní v životě - textu?! - rovnou jsem. Včetně dechu, slin, bolavého rtu, rytmu sekaného do frází... K textu se mohu vracet, tam život někdy začíná právě až opracováváním, zpřesňováním slov. Hudba odezní a je pryč, někdy sotva začala. HN: Hrával jste s Originálním pražským synkopickým orchestrem a Ondřejem Havelkou. Čím pro vás bylo obehrávání starých písní z jiných dob? Užil jsem si s "obehráváním starých písní" tehdy své, což je snad zachyceno v mém "jazzovém" románu Město za. Jenomže jazz je postavený nejen na tvůrčím boření tradice, ale i na věčném návratu ke kořenům. Někdejší avantgardista, můj oblíbenec Archie Shepp, vyváděl v šedesátých letech psí kusy, a dnes zpívá blues a lká staré balady. V Synkopáči jsme jazzovou tradici milovali, oposlouchali jsme stovky hodin nahrávek, navždy mě bude mrazit, když uslyším Bixe Beiderbecka. Jazz má v sobě tvůrčí nostalgii geneticky zakletou. Další důvod byl čistě lidský, v bandu se sešli nezapomenutelní lidé, bylo to dobrodružství nejen hudební, ale vůbec osudové. Navíc velká kapela má nezaměnitelné kouzlo. V autobuse cestou na hraní se spolu ještě bavíte jako lidi, přitom ale víte, že na scéně se za chvíli změníte v boží zvířata, která budou jen foukat či do něčeho bušit, každý sám, a přece svázaní jednou pupeční šňůrou. HN: Jaké máte první zážitky s hudbou a zvukem? Kudy jste se dostal k jazzu? Skrz písničky Voskovce a Wericha a Šlitra a Suchého. V nich mě ovšem paradoxně uhranuly texty. Některé si pamatuji už od dětství. Ale jsou tu ještě úplně jiné podstatné zvuky: bydleli jsme nad velkým nádražím (ostatně - jmenovalo se Bubny!), odkud neustále doléhalo hvízdání vlaků, supění mašin rovnou pod okny, služební hlášení, břinkání nárazníků, nerozluštitelný hukot něčeho odněkud. HN: OPSO, hraní s Oldřichem Janotou, Alanem Vitoušem, Radomilem Uhlířem a Kvartetem dr. Konopného, váš současný kvartet... Léta střídáte styl a poetiky, k jakému zjištění to vposledku vede? Že mi leckdy nezáleží na poetice samé, jako na konstelaci lidí, míst a situací, do kterých se s hudbou dostávám. Ne že bych byl ochoten hrát cokoli. Ale jazz a improvizace jsou v tomhle velkorysé, dá se bloudit do různých směrů. Jsem saxofonu vděčný, že můžu cestovat labyrintem výrazů, chvíli prskat, pak zas decentně "předválečně" zahučet, a spolu s hudbou se kolem mění i bludiště tváří, gest spoluhráčů, světlo, prostory, kulisy i zákulisí. S kvartetem jsme teď podnikli turné Jazz do regionů po českých a moravských městech. Jedenáct dní, co den, to jiné místo, atmosféra - a všechno záhadně propojené právě saxofonem, piánem, basou a bubny. Poetika je pro mě spíš v cestě s jejími odbočkami, s jejím unášením, než v přísném, krystalicky čirém hledání. HN: Znáte v literárním světě něco, co by se blížilo momentům, kdy hráč improvizuje? Improvizace mě vždy láká, i když občas budí strach. Literární obdoba? Osobně jsem spíš věčný cizelér, využívám možnosti se ke slovům nekonečně vracet a opracovávat je. Kdežto při jazzovém sólu člověk do poslední chvíle blaženě neví, jaké "slovo" vzápětí přijde. Tam chci sám sebe překvapit, s každou novou frází je tu naděje, že mi bude dopřáno vydat ten prvotní lidský křik, který mám v jazzu rád. V literatuře se, aspoň pro mě, tohle rovná spíš rovině zážitku samého, o vlas dřív, než zatuhne do slov. V jazzovém sólu může prvotní křik na chvíli zaznít, v inspirovaných verších tutéž kvalitu zadrží spíš až ticho a nehybnost přesné formulace či obrazu, na nichž netřeba nic měnit. pro Hospodářské noviny napsal Pavel Klusák Jazzový saxofonista Jan Štolba prošel Originálním pražským synkopickým orchestrem, spolupracoval s písničkáři Oldřichem Janotou nebo Vaškem Koubkem a v současné době vede vlastní jazzový Jan Štolba Quartet. S ním loni vydal autorské album Keep On Walking. Profil Jana Štolby přináší lednové číslo časopisu Folk & country v nové rubrice Mistři saxofonisté. Milan Tesař / Radio Proglas
© Studio Svengali, prosinec 2024 |
coded by rhaken.net
| |