David Cizner: chlapecký soprán
Soprán: Hana Kovaříková, Anna Punčochářová, Gabriela Synková, Tenor: Ladislav Kolář, Bas: Michael Pospíšil, Housle: Zuzana Grosmanová, Kateřina Trnavská, Jiřina Štrynclová, Viola: Kateřina Trnavská, Harfa: Ivana Pokorná, Arciloutna: Jindřich Macek, Teorba: Jan Krejča, Romantická kytara: Jan Tuláček, Viola da gamba: Hana Fleková, Pavel Drbal, Violoncello: Hana Fleková, Varhanní pozitiv: Eva Bublová, Jiřina Dvořáková, Virginal: Markéta Čechová, Fortepiano: Petra Matějová, Klavír: Jiřina Dvořáková, Hudební nastudování: Květoslava Ciznerová
Album, které posloucháte, je vstupenkou do téměř zaniklé části hudebního světa, v níž patřilo výsadní postavení chlapeckým sopránům (anglickým výrazem „treble“, z latinského „triplum“, „třetí“, rozuměj nejvyšší hlas v chóru). Sláva chlapeckých sopránů se mohla rozvinout paradoxně proto, že ženským sopránům byla účast v církevní hudbě dlouho upírána. Katolická církev totiž dlouho příliš doslovně interpretovala známý výrok apoštola Pavla „ženy nechť v církvi mlčí.“ (1K 14,34). S odvoláním na tento výrok bývaly chrámové kapely i pěvecké sbory obsazovány výhradně muži a chlapci. (První takový sbor v Čechách vznikl v polovině 13. století při chrámu sv. Víta v Praze, přičemž chlapecký sbor tvořili chudí, hudebně nadaní hoši „bonifanti“.) Tradice chlapeckých chrámových sborů je ale jinde ve světě dodnes živá, nejvýrazněji asi v Anglii a v německojazyčných zemích.
Běžný rozsah chlapeckého sopránu se pohybuje od c1 do a2, takže je schopen bez potíží nahradit ženský soprán. Chlapecký hlas navíc v období před mutací (tj. do 13 – 14 let) disponuje zcela zvláštním, nenapodobitelným témbrem, v němž mnozí posluchači a vykladači nacházejí symbol nebeské čistoty a andělské nevinnosti. Očekávalo se, že chlapci zvládnou i náročné, „dospělé“ sólové pěvecké party, čemuž odpovídalo i jejich profesionální pěvecké školení, později dokonce přizpůsobované ideálu italského bel canta.
Se sekularizací společnosti a úpadkem chrámového zpěvu se chlapecké sbory stávaly stále vzácnějšími. Začal převládat názor, že kultivovat chlapecký hlas před mutací nemá cenu, když se stejně za pár let promění a „zanikne“. Na neutěšenou situaci si stěžoval před sto lety v časopise „Cyril“ Dobroslav Orel, zakladatel prvního chlapeckého sboru moderního typu u nás: „Dosud jest platným názor, že chlapeckých hlasů nelze užít jako samostatné jednotky. Cizina, hlavně Francie, Italie, Holandsko i Německo dávno to vyvrátila. U nás se ještě nerozumí náležitě kráse chlapeckého hlasu, jeho intonační jistotě a kovovému zvuku.“ Na jiném místě Orel uvádí: „Někdy s pláčem přijde primán, že by rád chodil do zpěvu, ale v obecné škole prý měl přikázáno mlčeti, aby zpěvu nekazil. I ten se přijme. Má sluch, ale nevycvičený. Cvičení sice dá práci, ale odměnou jest vděčnost žákova i jeho pokroky ve zpěvu. Z takových bývají nejsvědomitější zpěváci“. (v „Několik slov o vyučování zpěvu na středních školách“, Cyril, červenec 1916) Dobroslav Orel při výuce pěvecké techniky vychází z italské pěvecké školy a pro práci s hudebně zanedbanými žáky doporučuje na svou dobu velice pokrokovou a účinnou Battkeovu intonační metodu, pomocí níž lze dosáhnout „čistého zpěvu“.
Dnes se v hudební veřejnosti o kráse a schopnostech trebles nepochybuje, což dokazuje existence mnoha vysoce kvalitních a slavných chlapeckých sborů po celém světě. V evropském měřítku lze připomenout drážďanský Kreuzchor, vídeňské Sängerknaben a mnohé jiné sbory, které patří přímo k „vývozním artiklům“ té které kulturní metropole. V Čechách začal slávu chlapeckého sborového zpěvu obnovovat roku 1982 královéhradecký sbor „Boni pueri – český chlapecký sbor“ se svým zakladatelem a tehdejším sbormistrem Jiřím Skopalem.
Album „Krása chlapeckého sopránu“ je oslavou chlapeckého sólového hlasu a ukazuje nám širokou škálu technických i intepretačních možností chlapeckých sopranistů. Protagonistou alba je David Cizner, v době natáčení teprve desetiletý. Jeho svěží, pohyblivý soprán si může posluchač vychutnat v nejrůznějších polohách a žánrech a rovněž v kombinacích s dalšími hlasy a dobovými nástroji. Ke spolupráci na albu byli přizváni hráči, které spojuje láska k autentické interpretaci hudby minulých staletí. Společně s chlapeckým sopránem tak zazní zvuk barokních houslí, violy, violy da gamba, pozitivu, virginalu, arciloutny a teorby, romantické kytary či kladívkového klavíru. Veškerý repertoár David zpívá v původních jazycích, navíc s dobovou výslovností.
Na albu převažuje hudba duchovní, neboť právě v této oblasti nacházeli Davidovi předchůdci své hlavní uplatnění. Duchovnímu žánru odpovídá i prostředí, kde se natáčelo, totiž kostele svatého Jakuba Většího v Otrubách u Slaného. Avšak, aby byla ukázána široká škála výrazových možností chlapeckého sopránu, byly zařazeny i skladby světské. Co do epoch zahrnuje CD skladby od renesance po modernu – od Tarquinia Meruly, Johna Dowlanda, Thomase Morleyho, Vincenzo Calestaniho, Johanna Sebastiana Bacha, Georga Friedricha Händela až po Benjamina Brittena. K interpretačně nejnáročnějším patří Monteverdiho „Confitebor tibi Domine“. V Monteverdiho „Jubilet“ David dokonce bravurně zpívá „trillo“ (dobová ozdoba). Příležitost k předvedení dramatického a výrazového talentu dostal sopranista zejména v árii Cherubina z Mozartovy Figarovy svatby („Voi, che sapete“) a ve třech písních od Franze Schuberta: „Die Forelle“, „Haiden Röslein“ a „An die Musik“.
Konečně, jako jakýsi přídavek již za hranicemi klasické hudby byly zařazeny dvě skladby populárnějšího charakteru: První je Blakeova píseň „Walking in the Air“ z animovaného filmu „Sněhulák“, kterou proslavil sopranista Aled Jones a v roce 1985 se s ní dostal až na páté místo britské pop hitparády. Druhé je slavné Hallelujah od Leonarda Cohena.
David Cizner se narodil 12. února 2002 v Praze do muzikantské rodiny. Jeho matka Květoslava Ciznerová je renomovaná pražská hlasová pedagožka a umělecká vedoucí souboru staré hudby „Musica Fresca“. Davidovi i jeho sestře, dvojčeti Tereze, začala matka dávat hodiny klasického zpěvu už v jejich pěti letech (v průměru tři až čtyři hodiny týdně). Toto školení vyústilo po několika letech v první rozsáhlou práci, na níž se sourozenci podíleli. Pro internetovou učebnici zpěvu pro děti „Unique Vocal Technique for Kids“ (www.vocaltechniqueforkids.com), jíž je Květoslava Ciznerová autorkou, nazpívali pěvecká cvičení a hudební ukázky.
Pokračovat dál ve zpěvu a věnovat se koncertní dráze se však rozhodl jen David. V devíti letech vystupoval jako plnohodnotný vokalista s „Musicou Frescou“ a později i mimo ni. V dubnu 2012 se například představil na koncertě v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Brno, na němž Michael Pospíšil uváděl „Responsoria Svatého týdne“ od Jana Jakuba Ryby. David zde provedl diskantový sólový part. Sólově či ansámblově zpívá rovněž při liturgii z kůru pražského kostela Nejsvětějšího Salvátora. Dnes, ve svých téměř jedenácti letech, je laureátem nejvýznamnějších dětských republikových pěveckých soutěží: Vinohradský slavíček (2010, 1. místo, 2011, 1. místo), Karlovarský skřivánek (2011, 2. místo), Pražský pěvec (2011, mezinárodní soutěž, 1. místo). Na jeho hlasovém a hudebním rozvoji se podílí rovněž zkušený pěvecký pedagog Jiří Kotouč, s nímž začal spolupracovat na Letní škole staré hudby
ve Valticích v roce 2011.
Z hlediska pěveckého vývoje se nyní David Cizner coby chlapecký soprán blíží ke svému vrcholu. Jakmile nastane mutace (pravděpodobně mezi třináctým a čtrnáctým rokem), hlas se zásadně promění a s ním projde radikální proměnou také Davidův hudební repertoár. I proto byl jeho současný zpěv zaznamenán na sólové nahrávce. Album „Krása chlapeckého sopránu“ vznikalo pod uměleckým vedením Květoslavy Ciznerové v roce 2012.
Album, které posloucháte, je vstupenkou do téměř zaniklé části hudebního světa, v níž patřilo výsadní postavení chlapeckým sopránům (anglickým výrazem „treble“, z latinského „triplum“, „třetí“, rozuměj nejvyšší hlas v chóru). Sláva chlapeckých sopránů se mohla rozvinout paradoxně proto, že ženským sopránům byla účast v církevní hudbě dlouho upírána. Katolická církev totiž dlouho příliš doslovně interpretovala známý výrok apoštola Pavla „ženy nechť v církvi mlčí.“ (1K 14,34). S odvoláním na tento výrok bývaly chrámové kapely i pěvecké sbory obsazovány výhradně muži a chlapci. (První takový sbor v Čechách vznikl v polovině 13. století při chrámu sv. Víta v Praze, přičemž chlapecký sbor tvořili chudí, hudebně nadaní hoši „bonifanti“.) Tradice chlapeckých chrámových sborů je ale jinde ve světě dodnes živá, nejvýrazněji asi v Anglii a v německojazyčných zemích.
