CD I Arcibiskupský seminář v Praze slaví 30 let své obnovené činnosti v Dejvicích a opětovného přijetí Teologické fakulty do svazku Karlovy univerzity. Vydání hudebních nosičů z roku 1996 a ze současnosti dokumentuje život bohoslovců, připravujících se na službu v pěti českých diecézích. Také ve 21. století Pán oslovuje mladé muže a volá je k následování, službě pro jeho království. Hudba a zpěv studentů seminaristů poskytuje vhled do jejich formace – možná účinněji než mnohaslovný komentář.

CD II obsahuje převážně duchovní hudbu od gregoriánského chorálu až po moderní autory. Setkáte se zde s různými hudebními formami: koncert, sonáta, árie, píseň, fuga; zazní žalm, motet, dokonce i milostná píseň a taneční hudba. Nahrávka je tak ukázkou hudby, kterou lze slyšet v arcibiskupském semináři v Praze. 

Program nahrávky „Zpěvy z Arcibiskupského semináře Praha“, kterou právě držíte v rukou, utvářelo několik vlivů. Především je to záznam mapující liturgickou praxi, která utváří – téměř každodenně – rámec naší společné seminární modlitby. Jedná se tedy o jakýsi průřez liturgickým rokem, jak jej zde v rámci formace kandidáti kněžství prožívají. 
Hudebně-dramaturgicky bychom mohli hovořit o průřezu dějinami hudebních stylů, stejně jako i forem. Gregoriánský chorál tvoří neoddiskutovatelně „kánon“ – měřítko vhodnosti hudby a zpěvů určených k liturgii. Je tomu tak pro svou jednoznačnou provázanost a služebnost biblickým textům a slavení liturgie. Na naší nahrávce jej reprezentuje přednes 23. žalmu s antifonou „Ego sum pastor bonus“ (Já jsem dobrý pastýř) z chórové denní modlitby církve a eucharistického zpěvu „Ave verum corpus“ (Buď pozdraveno Tělo Kristovo). Adventní jednohlas „Veni, veni Emmanuel“ zpracovává text tzv. „Ó antifon“ provázejících vrchol adventní doby od 17. do 24. prosince v modlitbě církve. Tento podmanivý zpěv byl uveřejněn poprvé roku 1851 Thomasem Helmorem. Muzikologické výzkumy v polovině 20. století potvrdily, že se tato melodie objevuje již v manuskriptu z 15. století, který je  uložen v  Bibliothèque Nationale, v Paříži. Bohatství písní z českého kancionálového pokladu zastupují dvojhlasé zpěvy „Buoh náš všemohůcí“ (Jistebnický kancionál, 15. st.), „Beati, qui esuriunt“ (melodie dle Chrudimského graduálu, text dle Franusova kanc., 16. st.), ze Šteyerova kancionálu (1727) jsme vybrali píseň „Zdrávas hvězdo“ v tříhlasé úpravě Bohuslava Korejse. 
Z díla Petra Ebena (1929–2007) představuje schola seminaristů antifonální zpěvy – Introit: „Přijď, nevěsto má…“ a Offertorium: „Velebí duše má“ – ze svátku sv. Terezie z Lisieux. „Suita liturgica“ (1955–1960) z níž oba zpěvy pocházejí, patří – stejně jako celé Ebenovo dílo – v novodobé tradici české liturgické tvorby k ojedinělým skvostům. Spojuje totiž uměleckou kvalitu, která se nezříká výrazových prostředků jeho osobité hudební řeči, s respektem vůči posluchači, jehož ucho není každodenně zvyklé na „hudební 
obraty“ vlastní hudbě 20. století. Obdobným způsobem promlouvá i moteto „O bone Jesu“ z díla „Cinq motets“ op. 8 Jeana Langlaise (1907–1991), žáka Marcela Duprého, a také současníka Gastona Litaize a Oliviera Messiaena. „Ave Maria“ op. 19 Antonína Dvořáka pro baryton s doprovodem varhan je milou vroucí miniaturou tohoto velikána české hudby.
Duchovní linie zvoleného repertoáru skladeb má tři tematická těžiště – Boží povolání, Eucharistie, Matka Boží Panna Maria. Krátká slova přednáší představení semináře – spirituálové Mons. Josef Žák a P. Jaroslav Brož. Pan rektor P. Jan Kotas nechává promluvit rektora Arcibiskupského semináře v Dejvicích, Božího služebníka kard. Josefa Berana na téma jeho pozdějšího biskupského hesla „Eucharistia et labor“. Rok 2021 vyhlásil Svatý Otec František apoštolským listem „Patris corde“ rokem sv. Josefa, proto zde naše společenství přednáší modlitbu svatého Jana XXIII. ke sv. Josefovi. 
Hudbu této nahrávky tvoří nemalou měrou umění varhaníka Jakuba Janšty. Díky svému improvizačnímu umu představuje seminární varhany v tom nejlepším světle. Na deseti rejstřících, které nesou mnoho šrámů a nedokonalostí, přednáší hudbu, která oslavuje Pána zvukovou pestrostí v několika hudebních stylech. Tyto stručné hudební útvary odpovídají zaměření nahrávky a možnostem nástroje - jejich témata i stylové zaměření vychází z uváděných zpěvů a stojí tak na pomyslném pomezí liturgické a koncertní improvizace. Emeritní varhaníci – seminaristé, možná ani nepoznáváte „své“ varhany, že? Mnoho se již nasloužily… Najdou své spolehlivější a kvalitnější nástupce?
20. března 1996 v pražské Loretě byla pořízena nahrávka druhého CD, které se Vám dostává do rukou – „Hudba v pražském Arcibiskupském semináři“. Veliké díky patří Mons. Janu Baxantovi, biskupu litoměřickému a držiteli autorských práv k tomuto hudebnímu snímku, za jeho svolení k opětovnému vydání! Jistě nikoho z tehdejších bohoslovců – muzikantů nenapadlo, že se shodou okolností přesně za 25 let – 20. března 2021 – zrodí obdobný projekt, nahrávka zpěvů seminaristů o generaci mladších. Za tímto spojením dvou hudebních nosičů nestojí sebemenší snaha o srovnávání, tehdy a dnes, spíše naopak. Je na co navázat. Stejně jako kdysi, i dnes v podstatně jiných kulisách je zde skupina hudbymilovných a múzicky obdarovaných studentů. 
Hudební záznam ze současnosti vznikl v kopuli budovy dejvického semináře, kde se nachází kaple Nejsvětějšího Srdce Páně posvěcená 4. října 1927 arcibiskupem Františkem Kordačem. Zde se seminární společenství schází ke společné i soukromé modlitbě 
a spolu s církví toužebně volá: „Veni, veni, Emmanuel“ – Přijď „Bože - s námi“ – přijď, Pane Ježíši… Věříme, že se budete při poslechu tohoto CD radovat stejně, jako jsme se těšili z Jeho přízně i my při jeho tvorbě! „Gaude, gaude, Emmanuel nascetur pro te, Israel.“
 

Proč se studenti teologie, bohoslovci vlastně zabývají hudbou a zpěvem?
Zpěv utváří, formuje duši člověka. Vzpomeňme na dodnes živou tradici chlapeckých sborů, schol cantorum. Jak vhodně zařazovali jezuité do svého systému vzdělávání jako účinný nástroj formace pěstování umění a hudby!
Zpěv je ventilem duše. I my umíme oddechově „spustit z plných plic na lidovou notu“, vyplavit emoce a pnutí duše nebo touhy a něhu srdce. Mnozí z nás se umí přidat k „chorálům“ fanoušků fotbalových klubů. Vášeň, nadšení i bolest a smutek nachází cestu z duše jedinečným projevem lidského hlasu. 
Hudba a zpěv nás tříbí. Učí nás jednoduše vnímat a rozlišovat. „Umění naši smyslovou zkušenost světa zintenzivňuje, kýč ji uspává či zplošťuje. Kýč je bytostně parazitní, krásu nevytváří. Jeho líbivost není způsobena jeho estetickými kvalitami, ale jeho emocionální či sentimentální vlezlostí.“ (Tomáš Kulka) 
Zpěv dokáže sjednocovat. Nejen nás lidi navzájem ale umí „chytit“ za srdce a pozdvihnout jej. Obdobně jako modlitba. Má schopnost sjednocovat člověka s Bohem. Liturgické slavení a vrůstání do osobní i společné zpívané modlitby, jako odpovědi víry živé a žité, to je seminární formace. Každodenní atmosféra zpívané modlitby vytváří bohoslovcům, budoucím kněžím, podmínky pro „vyrašení“ živé osobní zkušenosti vyrůstající ze setkání s Krásou samou a s pravým uměním z ní vyvěrajícím – via pulchritudinis.
Hudba a zpěv je důležitou zkušeností zanedbávaného tématu v teologické antropologii, jímž je extatický rys lidských bytostí. „Všichni víme, že extatický smyslový zážitek může být velmi duchovní. Extatickou sílu zakoušíme v hudbě, v umění, při bohoslužbách, v intenzivním pocitu lásky, v kreativitě, ve sportu, hrách a tanci, v souznění s přírodou a v přitažlivosti a vášni s lidskými či božskými milenci. Lidské bytosti jsou stvořené pro takovýto vztah, pro takovouto sebetranscendenci.“ (Janet K. Ruffing)
Radostná zvěst evangelia s sebou vždy přinášela, jako vedlejší produkt, krásu a dobrou uměleckou formu – výraz Božím Duchem uchváceného člověka. Tato nahrávka snad nese „stopové prvky“ oněch výše zmíněných vlivů. Sv. Augustin ve svých Vyznáních píše: „Jak jsem plakal při Tvých písních a hymnech, nesmírně dojat líbezným hlasem Tvé pějící církve! Ty zpěvy vnikaly v mé uši a do mého srdce prýštila zčištěná pravda, z níž vzplanul mocný oheň zbožnosti a proudily slzy, a mně bylo v nich tak dobře!“ Poslech tohoto CD kéž je jednou z cest k naslouchání Božímu šeptání v tichu našeho srdce.

Christian Martin Pšenička O. Praem
vicerektor

Hudba je zvláštní řečí, jíž člověk umně vyjadřuje a sděluje hloubku svého vnitřního života: radost i bolest, štěstí i neštěstí, ale i své nejistoty – prostě svůj život. Člověk dnešní, stejně jako včerejší.
     Lidé nadaní těmito hřivnami tak komunikují se světem a vytvářejí nebo spoluvytvářejí živou krásu, která není trvale vystavena lidským smyslům tak jako výtvarné umění. Hudba se musí vždy znovu k životu probouzet. Živé muzicírování je dialogem, v němž umělec obdarovává krásou. I ono může být vlastně preevangelizací – přípravou cesty dobru.
     Biblické a liturgické texty byly nejvděčnějším tématem mnoha skladatelů všech dob. Není proto ani divu, že bohoslovci v semináři muzicírují. Vždyť pravda, krása a dobro vyvěrají z téhož pramene. Jsou rodnými sestrami.
     Člověk se přirozeně touží sdílet s druhými o své hluboké prožitky, chce rozdávat z darů a hřiven, které má, poněvadž vnitřně roste ani ne tím, co má, jako tím, co dá. A tak vznikla idea tohoto CD: vyjádřit svůj život, své radosti a snad i bolesti, a o ně se s vámi rozdělit.