Vítejte na eshopu ARTA Music cz en

ANTONÍN DVOŘÁK: SYMFONIE Č. 6, Suita A dur
Marek Štryncl & Musica Florea

 

F10265   [8595017426520]   vyšlo 12/2021     

ve spolupráci s Musica Florea, z.s. a za finanční podpory Ministerstva kultury

play all Symphony No.6; Suite A major 65:14
1.
Suita in A _ Andante con moto 4:17
2.
Suita in A _ Allegro 3:58
3.
Suita in A _ Moderato (alla Polacca) 4:25
4.
Suita in A _ Andante 3:24
5.
Suita in A _ Allegro 3:12
6.
Symfonie D dur _ Allegro non tanto 17:17
7.
Symfonie D dur _ Adagio 9:46
8.
Symfonie D dur _ Scherzo 8:03
9.
Symfonie D dur _Finale. Allegro con spirito 10:44

MUSICA FLOREA, MAREK ŠTRYNCL, dirigent        www.musicaflorea.cz 

Suitu A dur pro orchestr, kterou Antonín Dvořák zkomponoval v pokročilejším věku, lze spolu s jeho starší Suitou D dur (obvykle nazývanou „Česká suita“) a dvěma serenádami (smyčcovou a dechovou) považovat v rámci jeho hudební tvorby za čtveřici „sesterských“ děl. Tyto skladby, určené pro orchestr nebo jeho podstatnou část, představují obdobu symfonické formy, ale jsou kratší (i když mají obvykle, jako i v tomto případě, pět vět namísto obvyklých čtyř), vyznačují se méně dramatickým průběhem a volnější formální výstavbou, v níž je důraz kladen spíše na střídání kontrastních částí než na symfonické rozvíjení hudebního materiálu.

Na rozdíl od svých „sester“ je však Suita A dur víceméně opomíjena, a poněkud neprávem tak odsouzena k roli „Popelky“. Snad je to důsledek faktu, že ji Dvořák původně, roku 1894, zkomponoval pro klavír, a tudíž orchestrální verze – započatá roku 1895 a dokončená 1896 nebo později – je považována za pouhou „úpravu“. Zdá se však, že když si k ní Dvořák začal poznamenávat motivy, možná již uvažoval o orchestrálním díle. V každém případě by nepoučený posluchač, který si v této skladbě vychutnává působivou instrumentaci, nikdy neuhodl, že se nejedná o její původní podobu.

Další překážkou v jejím širším prosazení byla skutečnost, že vešla ve známost pozdě – provedena i vydána byla až po Dvořákově smrti. Skladatel ji přitom opakovaně navrhoval pro koncert Londýnské filharmonické společnosti, který dirigoval roku 1896, avšak při této příležitosti nakonec provedena nebyla jen kvůli vyváženosti programu: bylo požadováno delší dílo, a volba tak padla na Osmou symfonii.

Zvláštním rysem Suity A dur, zkomponované v New Yorku, je její výrazně americký ráz. Prvky, které Dvořák použil jako typicky americké už ve své o rok starší Novosvětské symfonii – pentatonické stupnice, snížený citlivý tón v mollových tóninách a synkopovaný rytmus, kdy po krátkém tónu na první době v taktu následuje tón delší – jsou zde snad ještě patrnější. K tomu lze připočítat harmonie, které místy evokují jazz, počínaje hned úvodním tónickým kvintakordem s přidaným šestým stupněm.

Jak již bylo řečeno, ony čtyři „sesterské“ skladby se nesou spíše v poklidnější náladě, než je obvyklé u symfonií. Emocionální intenzita jim však v žádném případě nechybí. Ve Suitě A dur najdeme pasáže téměř trýznivé melancholie, ale rovněž skotačivé veselí i všeobjímající pocit hřejivého uspokojení.

Další převážně pozitivně laděnou Dvořákovou skladbou, která však ve všech ohledech splňuje nároky na plnohodnotné, velkolepé a vznešené symfonické dílo, je Symfonie č. 6 D dur. Ve srovnání s následujícími třemi Dvořákovými kompozicemi téhož žánru, zejména s devátou a poslední symfonií „Z Nového světa“, lze bohužel i v tomto případě hovořit o jistém nedůvodném opomíjení v rámci dnešního repertoáru

Recepce Dvořákovy Šesté byla velmi problematická od samého počátku. Dvořák ji zkomponoval roku 1880 na žádost Hanse Richtera, šéfdirigenta Vídeňských filharmoniků, kteří měli dílo provést. Richter, jemuž Dvořák symfonii dedikoval, byl nadšen a skladateli psal o „skvělém díle, na jehož věnování jsem opravdu hrdý“. Očekávanému provedení však stály v cestě nacionální rozepře: mnozí Vídeňané, včetně řady členů filharmonie, se cítili ohroženi rostoucími požadavky Čechů v rámci Rakousko-uherské monarchie a zdráhali se podpořit jakékoli dílo skladatele této národnosti. Symfonie tak byla ve Vídni provedena až roku 1883, a to nikoli Vídeňskými filharmoniky, ale jiným orchestrem. Vídeň ji za skladatelova života již neslyšela. A pokud jde o filharmonii, zdá se, že – jistě nějakým zvláštním nedopatřením – ji tento orchestr neprovedl dodnes!

Symfonie naštěstí dosáhla uznání jinými cestami. Roku 1881 byla vřele přijata premiéra v Praze, stejně jako její další provedení poté, co vyšla u Simrocka v Berlíně: od roku 1882 se hojně hrála v Německu, Londýně a Budapešti a již roku 1883 i v Americe. Dvě londýnská provedení roku 1882 znamenala významný mezník v povědomí Britů o Dvořákově géniu. V jedné recenzi se tak dočteme: „Dojem z poslechu symfonie [...] byl bezvýhradnou rozkoší.“ V letech 1884 a 1886 Dvořák symfonii sám dirigoval ve třech různých anglických městech, díky čemuž nadšení Britů pro toto dílo dosáhlo ještě vyššího vrcholu. Podle jednoho kritika:

Hudba Herr Dvořáka nám připomněla Beethovenovu říši zvuků. Tento Čech svou velkolepostí, mistrovstvím prostředků a plodnou obrazností vybízí ke srovnání s velkým Němcem tak, jak to žádný současný mistr nedokázal a zřejmě ani nedokáže.

Jako nejefektnější část této symfonie odborníci obvykle vyzdvihují její třetí větu v rytmu furianta – rychlého lidového tance oblíbeného na území Čech, v němž se skupiny šesti dob dělí někdy na tři skupiny po dvou, jindy na dvě skupiny po třech. V češtině slovo furiant znamená kromě tance také pyšného, chvástavého muže a nemusí nutně souviset s italským slovem furioso. Dvořákův furiant v Šesté symfonii je ale skutečně zuřivý, téměř démonický. Dobře však zapadá do tradiční symfonické formy, věrné nejlepším vídeňským tradicím, a to jak z hlediska obecných kompozičních postupů, tak v některých detailech. Zejména v první a druhé větě lze zaslechnout vzdálené ozvěny některých Beethovenových děl, zatímco první a čtvrtá věta vykazují několik subtilních, avšak významných analogií s Druhou symfonií Johannese Brahmse, jemuž se Dvořák v té době cítil obzvláště zavázán za pomoc při rozvíjení své umělecké dráhy. Navíc (jak si poprvé všiml roku 2007 David Brodbeck) hlavní téma úvodní věty z velké části vychází z tance Grossvater-Tanz, který tradičně sloužil jako závěrečný tanec na vídeňských plesech. To vše Dvořák přetavuje do přesvědčivého celku, který posluchače unáší dál a dál až k závěrečným taktům, prozářeným jásotem.

David R. Beveridge


Další nahrávky Marka Štryncla a orchestru Musica Florea:

        
 

© Studio Svengali, červen 2022
coded by rhaken.net